Romantika v době covidové, nebo parazitování na pandemii? Či dokonce pravdivá vize budoucnosti? Premiéry Pavla Přeučila

Foto: imdb.com

Popisek: Los Angeles v době, kdy covid-19 zmutoval do covidu-23, který je mega smrtelný

Tvůrci filmu Songbird, který byl avizován jako první celovečerní snímek, věnovaný současné pandemii koronaviru, dospěli pravděpodobně trochu sadisticky k přesvědčení, že není lepší způsob, jak uniknout stresu ze současné pandemie, než nabídnout divákovi pohled na to, co ho čeká. O tom, že se jim to příliš nepovedlo, není pochyb, ale i přes veškerá varování jsem se na film musel podívat, už jen proto, že filmových novinek je v současné době jako šafránu. Navíc mne zajímalo, zda má smršť negativních ohlasů, které se na tvůrce snesly, své opodstatnění.

Film měl mít premiéru v kinech až příští rok, ale nakonec se objevil online už před pár dny, 11. prosince. Vůbec nepochybuji o tom, že na téma současné pandemie vznikne celá plejáda filmů a nepochybně se do jejich realizace pustí i řada věhlasných režisérů. Režisér Adam Mason, který stojí za filmem Songbird, si vzal na bedra dost nevděčnou úlohu, natočit film ještě v době, kdy pandemie na celém světě vrcholila. Ostatně, i když je jeho film avizován jako první o covidu, není to až tak pravda. Prvním byl čtyřdílný televizní miniseriál Love in the Time of Corona, který se poprvé objevil na amerických obrazovkách 19. března 2020.

I Sacha Baron Cohen (na snímku z filmu Borat Subsequent Moviefilm) se domnívá, jako mnoho Čechů, že covid se vylučuje bradou

Následoval film Corona režiséra Mostafy Keshvariho, který měl premiéru na filmovém festivalu na Rhode Island už 8. srpna 2020. Další celovečerní film ShoPaapaa o covidu natočili Britové a světovou premiéru měl 21. října 2020 na filmovém festivalu v Adelaide. A nakonec, téma covidu se objevilo 23. října na streamu v novém filmu Saši Barona Cohena Borat Subsequent Moviefilm. Vesměs šlo o propadáky a film Songbird, natáčený během epidemie v Los Angeles, tak měl být údajně prvním významným hollywoodským filmem o koronaviru.

Vize katastrofické budoucnosti

Píše se rok 2024 a COVID-19 zmutoval na daleko smrtelnější vir (COVID-23). Imunní je pouze 0,1% populace a tito šťastlivci jsou označeni žlutými náramky imunity. V Americe jsou lidé nakažení tímto virem nuceni opustit své domovy a jsou odváženi do karanténních táborů zvaných Zóny Q. Film sleduje souběžně osudy několika postav, žijících v těchto podmínkách a zaměřuje se hlavně na Nica (KJ Apa), kurýra se vzácnou imunitou vůči viru, zajišťujícího zásobování obyvatel Los Angeles, striktně izolovaných ve svých domovech.

Hlavní hrdina Nico patří mezi těch pár imunních šťastlivců a tudíž má to nejcennější - žlutý náramek

Nico má přítelkyni Sáru (Sofia Carson) a přesto, že se tihle dva osobně nikdy nesetkali, jsou do sebe zamilovaní. Když vypukne v činžáku, kde bydlí Sára, infekce a onemocní dokonce její babička, musí Nico závodit s časem, aby ji zachránil. Na cestě už je sanitární komando, které má Sáru odvézt do Zóny Q, přezdívané tábor smrti. Nico se obrátí na nebezpečné lidi, provozující nelegální výrobu imunitních náramků a nečekaně padne do nastražené pasti. Teda, nečekaně jak pro koho, já ji například se stoprocentní jistotou čekal.

Láska celkem banální

Adam Mason se pokusil tohle horké téma pojmout trochu netradičně a ukázat především téměř dokonalou izolaci obyvatel Los Angeles, odkázaných pouze na online styk se svými známými, kamarády nebo i rodinami. Tomu podřídil i kameru, která střídá roztřesené akční záběry s momenty dokonalé prázdnoty městských ulic, hojně využívá záběrů z televizních obrazovek, počítačových monitorů a displejů mobilních telefonů, což evokuje právě onen digitální život, do něhož se lidé uchýlili z obav před nákazou.

Milostný kontakt v době korony, přes dveře

Příběh Nica a Sáry, který má být osou filmu, je celkem nezajímavý a nevytrhli to ani jejich oba hlavní představitelé. Mason se sice pokusil o pár akčních scén, které však vypadají příšerně amatérsky. Mnohem zajímavější je vedlejší zápletka věnovaná vznikajícímu vztahu zpěvačky May a bývalého vojáka Dozera, které hrají Alexandra Daddario a Paul Walter Hauser. Možná právě téhle dvojici mohl věnovat Mason více pozornosti. No a pak je tady rodina, jejíž úlohu jsem zcela nepochopil, kterou tvoří Piper Griffin (Demi Moore) a její manžel William (Bradley Whitford). Ti jsou izolováni v domě se svou nemocnou dcerou a jaksi záhadně mají k dispozici technologii, umožňující vytvářet ilegální náramky, potvrzující pro jejich nositele imunitu proti viru.

Překvapivé situace nečekejte

Osudy všech postav mi připadaly spíše náhodné a je více než zřejmé, že všechno bylo šito pořádně horkou jehlou. Dialogy postav jsou často nesouvislé, skáčou z jednoho tématu na druhé a stejně přeskakuje i děj, působící spíše jako slepenec náhodných epizod. Na vině je bezesporu už scénář, který nejde důsledně po jedné linii a místo toho, aby divákovi nabídl určitá řešení či závěry, působí značně neuspořádaně. Chybí překvapivé momenty a děj i následné situace jsou tak průhledné, až to bolí. Pokud byste čekali nějaké to napětí nebo vzrušení, budete zklamáni.

Místo reklam bigboardy oznamují počet mrtvých

Doslova směšně pak působí jakési sanitární jednotky, odvážející do karanténní Zóny Q nejen nakažené obyvatele, ale i zdravé lidi, kteří s nimi přišli do styku. Těmto jednotkám velí sadistický vrah Emmett Harland (Peter Stormare), působící jako figurka ze špatného hororu. Onu Zónu Q nám kamera ukazuje jen z leteckých záběrů a připomíná spíše jakýsi jihoamerický slum než koncentrační tábor, jak je ve filmu prezentována.

V hlavní roli mrtvé město

Pozitiva se na filmu hledají jen skutečně těžko. Možná snad to, že režisér Adam Mason natáčel film za podmínek, které musely být pěkně složité a omezující. Točilo se v Los Angeles čtyři měsíce po jeho kompletním lockdownu. Kamera nám ukazuje LA jako úplně mrtvé město. Opuštěné ulice a pustá krajina vykreslují bezútěšný obraz, kde jedinými lidmi, kteří se mohou vydat ven, jsou řidiči dodávkových služeb, pohotovostní sanační oddíly a armáda, připravená střílet ostrými na každého, kdo by se pokusil překračovat zákonná nařízení. Vztah Sáry a Nica můžeme jakž takž ještě považovat za věrohodný a k podobným situacím určitě dochází v době pandemie i v reálném životě, ale objevného v tom nic není.

Postapokalyptické Los Angeles

Film má stopáž necelých 90 minut, a to je možná i jednou z jeho slabin. Všechno je v něm jaksi uspěchané, a to se projevuje v řadě scén, které jsou nedotažené a končí ve chvíli, kdy byste čekali, že se teprve pořádně rozběhnou. Stejně tak je to vykreslením postav. Piper Griffin a její nepříjemný manžel William žijí v luxusním domě a jsou zcela zjevně bohatí, tak proč se svými doslova zločineckými aktivitami tak bezostyšně koketují s nebezpečím? William klidně vyráží z izolace za svojí milenkou, zpěvačkou May, což působí značně zvráceně v situaci, kdy mají dceru, jejíž imunitní systém je narušen a která by se určitě rychle nakazila.

Film vznikal v náročných podmínkách

Předně, jde o typicky béčkový sci-fi thriller z nedaleké budoucnosti, na kterém se podepsal asi nejen nedostatek financí – náklady na jeho realizaci se údajně pohybovaly kolem jednoho milionu dolarů, ale i podmínky, za kterých byl natáčen. To, že většina komunikace osob a jejich dialogy se odehrávají z velké části online, bez přímého styku, bylo důsledkem přísných omezení v době jeho realizace. Herci museli být většinou odděleni, museli procházet častými testy a dodržovat i stanovené vzdálenosti.

Nejznámější herečkou ve filmu je Demi Moore

Obsahuje skrytá podobenství i varování

Pokud ale pomineme slabý děj a poněkud laciné zpracování, jde na druhé straně o docela průkopnický počin, který v sobě skrývá spoustu podobenství i reálných situací z dnešního života. Songbird funguje nejlépe ve chvílích, kdy ukazuje to, co mnozí z nás zažívají už téměř rok. Izolaci, osamělost, předzvěst paniky a nemoc, kosící často i naše nejbližší. Zmizelo společné posezení v hospodách, jednoduché potřesení rukou či přátelský polibek a mnozí lidé už pociťují nedostatek fyzického kontaktu. Žijeme online a mnozí se vídáváme jen prostřednictvím displejů svých telefonů.

Hlavní hrdinka Sára (Sofia Carson)

Ano, je to dokonale aktuální thriller, ale s určitým poselstvím naděje. Možná vás taky napadne, že ty žluté imunitní náramky z filmu působí jako určitý artefakt, symbolizující očkování, na které se nyní svět upíná a bez kterého nebudou ti neočkovaní sice internováni v nějakých Zónách Q, ale zaručeně budou občany druhé kategorie.

Peter Stormare (Abruzzi ze seriálu Prison Break) má role padouchů již propachtované

Je to sice béčkový film, ale ukazuje nám nepříjemnou pravdu, že se všechno nemusí vrátit k normálu, pokud budeme pokračovat cestou, kdy opakovaně důvěřujeme vládám, které nám často lžou a neustále utahují šrouby naší svobodě. Všichni, nebo aspoň většina z nás stále věříme, že vše vyřeší jen další lockdown nebo zázračná vakcína a nebezpečí zmizí. Ale ono to tak být skutečně nemusí.

Vložil: Pavel Přeučil