TV RECENZE Od pubertálních dobrodružství k pohádkám. Královskou zábavu Karla Janáka si užijete i opakovaně
16.12.2020
Foto: ČT (stejně jako další fota v článku)
Popisek: Korunní princ Patrik Děrgel se svou princeznou, Evou Josefíkovou
Vánoce jsou za dveřmi, a tak se i programy všech televizí začínají plnit jim adekvátním obsahem. Typickým žánrem, který má v tomto čase žně, jsou samozřejmě pohádky. Jedna z těch, kterou byste si neměli nechat ujít, je Korunní princ Karla Janáka (2015), kterou bude ČT 1 reprízovat v hlavním vysílacím čase tento pátek.
Spousta lidí má jistě vytipovanou alespoň jednu vánoční klasiku, bez jejíhož opakovaného zhlédnutí se o Vánocích neobejde. Často jsou to díla, která dnes zařazujeme do zlatého fondu české kinematografie. Ať už jsou to S čerty nejsou žerty, Tři oříšky pro Popelku či Princezna se zlatou hvězdou. Není však na škodu si občas připomenout, kromě časem prověřených snímků, i daleko současnější díla, neboť ne všechno, co na tomto poli vzniklo v poslední době, si zaslouží skončit v zapomnění. Kapitolu samu pro sebe pak tvoří pohádky televizní.
Česká televize, jak už je její tradicí, nabízí každý rok v premiéře nové pohádky vlastní produkce. Část z nich se ukáže jako spotřební zboží s omezenou trvanlivostí a nepřežijí do dalších Vánoc. Tu a tam se ale objeví i něco, co má potenciál přetrvat. Důkazem můžou být například některé pohádky Jiřího Stracha, kdy i dnes již kultovní Anděl Páně vznikal původně jako televizní projekt. V etablovaného pohádkového tvůrce také postupně dorostl Karel Janák, který přispěl do vánočního programu už pěti snímky s tím, že šestý v řadě (O vánoční hvězdě) nás čeká o letošním Štědrém dni. Režisér, který se v počátcích své kariéry proslavil především pubertálními komediemi Snowboarďáci a Rafťáci, přenesl něco z této své poetiky i do pohádek, které tak dostaly především výrazný komediální rozměr. Pohádka Korunní princ je tím skvělým důkazem a rozhodně stojí za pozornost.
Lektvarové delirium
Korunní princ pojednává příběh o závistivém princi Karlovi, který se nemůže smířit s tím, že jeho starší bratr Jan má co nevidět zdědit trůn a ujmout se vlády nad celým královstvím. Spolu se svým sluhou Pakostou tedy vymyslí zákeřný plán, jak se bratra zbavit, aby mohl na trůn usednout místo něj. Pomoci mu v tom má především zakázaná komnata jeho prapradědečka disponující množstvím nebezpečných čarodějných artefaktů, včetně jistého lektvaru zapomnění.
Druhorozený princ Karel (Kryštof Hádek) se svým sluhou Pakostou (Pavel Kříž)
Právě přítomnost zmiňovaného lektvaru je zdrojem největší zábavy a dělá z tohoto snímku velmi povedenou pohádkovou komedii. Tato originální proprieta je spouštěčem bláznivých peripetií a umožňuje překvapivé dějové zvraty. Je to znát především u ústřední postavy prince Jana, který díky ní mění očekávatelný směr svého počínání. Jeho chování se stává nepředvídatelným a zároveň vede k mnoha komickým situacím. Tím, že vliv kouzelného nápoje zasahuje do osudu protagonisty ne jednou, ale opakovaně, jsou některé situace vyhroceny ad absurdum.
Princ Jan (Patrik Děrgel) se svým otcem, králem Alexandrem (Jaromír Hanzlík)
Jan se cyklicky objevuje na těch samých místech, aniž by tušil, že se zde už objevil, stejně jako potkává známé postavy, aniž by si uvědomoval, že je zná. To vše pak vygraduje v situaci, kdy na své minulé činy, a nakonec i sebe sama začíná pohlížet jako na zcela jinou osobu, což například dospěje k absurdnímu momentu, kdy začíná sám sebe pronásledovat. Divák, který ví vždy víc než lektvarem očarované postavy, se může královsky bavit nad jejich zmateným potácením v metelici událostí, kde hraje prim náhoda, která paradoxně dává veškerému dění směr.
Pohádková parodie
Film je spíše pohádkovou komedií či téměř parodií než klasickou pohádku. Humor zde dostává velký prostor na úkor všeho ostatního. Z pohádkových propriet si tvůrci často utahují. Záchranou princezny před drakem počínaje, mimoděčným poražením zlého černokněžníka (Josef Abrhám) konče. V podstatě všechny charaktery ve snímku jsou hlavně komickými figurami. Ačkoli zde nalezneme dichotomii dobra a zla, jak na přízemnější (lidské) rovině, tak i v rovině nadpřirozených sil, vážnost tohoto věčného konfliktu je zde neustále shazována.
Princ Jan se vydává do Zapovězeného lesa, kde poznává čaroděje Kruciata (Josef Abrhám), setkává se ale také s dědečkem Zahradníčkem (Ladislav Mrkvička)
Přesto všechno zde funguje klasický motiv osudu a osudové lásky, i když zde nabírá poněkud výstřední formu absurdní komedie omylů. Vyšší moc zde tvoří důležitý rámec, díky němuž zmatené počínání hlavního hrdiny dostává jasný cíl. Navzdory všem bláznivým peripetiím tak nakonec postavy přeci jen dojdou tam, kam by měly v každé pohádce dojít, aby ústřední milostný pár skončil ve vzájemném objetí a dobro nad zlem jako vždy zvítězilo.
Komediant vedle komedianta
Na výsost důležitou složkou je zde ta herecká. Na kvalitním obsazení snímek do velké míry stojí. Představitel hlavní role Patrik Děrgel patří v kontextu zbylého osazenstva k těm méně zvučným jménům, přesto se zhostil svého partu skvěle. Mimoňství a bezelstnost své postavy prodává divákovi sice především skrze pózu křenícího se idiota, ale ve snímku to funguje na výbornou. Eva Josefíková jako princezna je nejen půvabná, ale hlavně má komediální talent. Komediální nadání vůbec je příznačné i pro všechny ostatní herce.
Princ i princezna osvědčili komediální talent
Nesmíme samozřejmě opomenout dva tandemy antagonistů. Kryštof Hádek si beze sporu roli zákeřného bratra užil a jeho prožitek se v jeho hraničně pitvořivém výkonu beze zbytku zúročil. Spolu s úlisným Pavlem Křížem v roli poskoka Pakosty tvoří funkční komický pár. Někomu však nemusí Hádkova předimenzovaná padoušská póza sednout. Velmi zábavné je i duo ze zapovězeného lesa Josef Abrhám a Ladislav Mrkvička. Tito herečtí veteráni zde také uplatnili především komediální stránku svého herectví. V menších rolích dále potěší Jaroslav Plesl v roli Cecila nebo oba páry královských rodičů Adamovská-Štěpánek a Hanzlík-Freimanová.
Čáry máry a rytířský turnaj
Korunní princ není pohádkou, co by výrazně stála na atmosféře, ale chce především bavit. Od toho se odvíjí i celé vizuální pojetí, které není nijak zvlášť pohádkovsky fetišizované, přesto výprava nepůsobí lacině. Nějaká ta slabá místa se ale přeci jen najdou. Zapracovat by se jistě dalo na prostředí zapovězeného lesa. Konkrétně pak na transformačních procesech nezvaných návštěvníků, které by snesly propracovanější trikovou stránku. Další fantasy prvky jsou však ve filmu zpracovány docela obstojně a decentně.
Kromě královského dvora se vydáme do Zapovězeného lesa
Největší velkolepost si tvůrci ekonomicky odbydou v animovaném prologu, přičemž dále už pokračují spíše v civilnějším duchu. Pochvalu si ale jistě zaslouží za ztvárnění draka, který po pěti letech od premiéry vypadá stále relativně dobře. Tomu pomáhá i práce se světlem, kdy drak není nikdy zcela exponován a zůstává zahalen přítmím své sluje. Velkou část děje pokrývá scéna rytířského turnaje, takže si divák užije i něco groteskní akce. Janák zde prokazuje, že zvládá pracovat nejen s verbální komikou, ale i s tou fyzickou.
A zažijeme i pravý rytířský turnaj
I díky chytrému scénáři Petra Hudského je tento snímek svěžím počinem, a ne pouze generickým podkresem nedělního oběda. I po opakovaném zhlédnutí dokáže bavit především správným komediálním timingem a originálním vedením příběhu, i když určitě ne každý fór padne na úrodnou půdu. Suma sumárum je Korunní princ jistě nadprůměrnou televizní pohádkou a ve výsledku v ní lze najít i kus hlubší myšlenky, totiž že veškeré zlo a neštěstí je především výsledkem stavu vědomí, starých křivd a zklamání, na které by bylo kolikrát lepší zapomenout a svět by pak byl zase o něco hezčí místo.
Vložil: Tomáš Vahala