Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Láska je nejspíš opravdu slepá. Příběh z Osvětimi dokazuje, že se může zrodit i mezi katem a obětí

13.12.2020
Láska je nejspíš opravdu slepá. Příběh z Osvětimi dokazuje, že se může zrodit i mezi katem a obětí

Autor: albatrosmedia.cz

Popisek: Wojciech Dutka

Jeden z nejneobvyklejších příběhů holocaustu byl inspirován skutečnými událostmi. Dramatické kapitoly lásky slovenské židovky a nacisty z Osvětimi vydalo nakladatelství cPress.

Mladý Němec vytáhl z pouzdra Parabellu, nabil a bezmyšlenkovitě lékaře střelil do hlavy. Pressburger padl mrtvý k zemi. Dívka ucítila zápach krve. Tehdy pohlédla na Němce, doktorova vraha. Byl velmi mladý. Nemohl mít víc než dvacet let, možná dvacet dva. Pomyslela si, že je to její vrstevník. Schoval pistoli do pouzdra. I mladý Němec na ni pohlédl. Jejich pohledy se nad mrtvolou lékaře setkaly. Milena vycítila, že má před sebou naprosto lhostejného a bezohledného muže, který by ji zabil stejně chladnokrevně jako starého Pressburgera.

Milena Zingerová, dívka z respektované slovenské židovské rodiny, je v koncentračním táboře Osvětim odsouzena k smrti. Osud jí však dává šanci: Má zazpívat na narozeninové oslavě brutalitou proslulého příslušníka SS Franze Weimerta. V navenek bezcitném muži se jejím zpěvem něco zlomí, takže se o ni začne zajímat. Milenina počáteční nenávist k mladému nacistovi se pomalu mění a rodí se jeden z nejneobvyklejších milostných příběhů holocaustu.

 

Černá a purpurová

 

Polský spisovatel, učitel a historik Wojciech Dutka se ve své tvorbě se zaměřuje na historické romány a populárně-naučnou literaturu. V roce 2014 obhájil doktorát na Jagellonské univerzitě v Krakově a v témže roce získal stipendium od The Jewish Foundation for the Righteous (JFR). Román Černá a purpurová jeho nejúspěšnější knihou a v Polsku se stal bestsellerem.

Autor: Wojciech Dutka
Žánr:
román
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Brzy táborem otřásla zpráva, že čtyři vězni provedli bravurní a dokonale úspěšný útěk. Táborové gestapo šílelo. Vězni Piechowski, Jaster, Lempart a Bandera se dostali do budovy hlavního skladu SS a odtud ukradli esesmanské uniformy. Převlékli se a usedli do auta zaparkovaného u skladu. Než kdokoliv zjistil, co se vlastně stalo, byli už dávno za třetím hlídaným okruhem.
I Franz se tomuto výkonu podivoval. O útěku se dozvěděl od Guntze. Velitelství tábora to pocítilo jako ránu své prestiži. Höss doufal, že se mu podaří vytvořit nejdokonalejší vězení, z něhož se nebude možné dostat jinak než komínem krematoria. Ukázalo se, že tomu tak není. Táborové gestapo si velmi dobře uvědomovalo, že útěk, zesměšňující SS, vězňům dává naději, proto vedlo detailní vyšetřování.
Na velitelův rozkaz zpřísnilo všechna nařízení upravující kontakty vězňů s posádkou SS. Od té doby pozorně sledovali výše postavené vězně. Franz v tom viděl nebezpečí pro sebe i pro Milenu. Už nemohl být tak neopatrný jako tenkrát, když s ní byl o samotě a dal jí čokoládu. Někdo to přeci mohl vidět. Byla to zrada, za niž mohl zaplatit velice vysokou cenu. Přesto se nebál. Podvědomě začínal závidět Bastianovi, pro něhož už všechno skončilo.
V mužském táboře bylo za drobná provinění oběšeno osm vězňů. Byli věšeni v desetiminutových rozestupech. Stejný trest se velitelství tábora rozhodlo uložit „za liknavou práci“ dvěma ženám, dvojčatům, přistiženým při jedení „zorganizované“ brukve. Franz se poprav musel účastnit. Byl to rozkaz. Vězeňkyně měly být oběšeny po večerním apelu před zraky všech žen. Milena viděla, že Weimert ženám nasadil na hlavu pytle a svázal jim ruce za zády.
Když sadistický esesman Hans Aumeier ženy osobně věšel, zachoval Franz kamennou tvář. Stál klidně s rukama založenýma za zády, v čepici s umrlčí lebkou. Avšak pod tou ledovou tváří, kterou nasadil, jím cloumaly skutečné lidské city. Od okamžiku, kdy se Franz začal angažovat ve „zlepšování pracovních podmínek“ vězeňkyně devatenáct sedmdesát (tak si nyní vysvětloval svůj zájem o ni), pohlížel na zabíjení s odporem. Raději by tisíckrát přešel po rozžhavených uhlících, než aby se během této popravy díval do Mileniny tváře.
Nakonec si jí všiml. Stála asi padesát kroků od něj. Hleděli na sebe beze slova, kat a oběť, muž a žena. Teď ho nenáviděla. Tou-žila, aby na té šibenici visel on. Franze její nenávist poprvé zasáhla, protože věděl, že tyto emoce jí nedovolí vidět ho tak, jak by si přál. Nevydržel tuto výměnu pohledů. Odvrátil zrak. Věděl už, že Milena byla silná a on bude slábnout, bude se vytrácet také jeho vůle podřídit se Hitlerovi a národně socialistické blábolení šumící v jeho mozku utichne. Zkřehne rovněž studená, cynická lhostejnost, která ho oddělovala od hrůz, jež v Osvětimi každého dne panovaly.
Z tohoto hořkého zamyšlení ho vytrhl Aumeier, jenž svým bavorským přízvukem ječel: „Das ist etwas, das ist schön!“
Aumeier se naparoval, že se mu bez Franzovy pomoci podařilo pověsit dvě vysoké, urostlé ženy. Visely a cukaly se v poslední předsmrtné křeči těl, z nichž po provaze odcházely jejich duše.
***
V létě v osvětimské pánvi panovalo úmorné dusno prosycené lidským potem, pachem těl nemytých po mnoho měsíců a smradem z denně spalovaných mrtvol.
V Březince byly poslední práce v plném proudu. Nový tábor byl navržen pro více než sto tisíc vězňů. Měl se zde nacházet ženský tábor postavený z cihel rozebraných polských domů ve vsi Březinka a v Osvětimi.
Franz Weimert se od Guntze jako první dozvěděl, že v srpnu tisíc devět čtyřicet dva bude ženský tábor přestěhován do Březinky. Obával se, jestli bude schopen získat tytéž vězeňkyně do práce v první „Kanadě“, vzdálené přes tři kilometry od tábora, v němž se měly ubytovat. Nemohl přeci nikomu přiznat, že si přeje zachovat své komando v nezměněném složení kvůli jedné židovské vězeňkyni. Prozatím proti sobě měl jen klepy vězňů, to bylo málo, aby ho kdokoliv mohl obvinit. Na konci července díky Guntzově přímluvě na velitelství všechno vyřídil podle svého přání. Ty stejné vězeňkyně měly každý den ve čtyři ráno odpochodovat do svého dosavadního pracoviště.

***

Milena o tom vůbec nevěděla. Vůči Weimertovi chovala smíšené pocity. Všimla si, že zkrátil vzdálenost, která je oddělovala.
Weimert se k ní choval překvapivě slušně. Přeci kdyby chtěl, mohl by ji znásilnit nebo jí jinak ublížit, nikomu by si nepostěžovala, komu taky? Tak by to jistě udělal David na Slovensku. Ale ne tenhle esesman. Mohl od ní žádat všechno, protože nad ní měl absolutní moc, ale neudělal to. Zpočátku tomu dívka nemohla rozumět, ale po události s čokoládou (kterou pečlivě schovala ve svém slamníku) si začala domýšlet důvody Weimertova chování. Všechno se jí to zdálo ještě více absurdní. Zakoušela tuto absurditu na vlastní kůži.
Nejdůležitější je přežít. Jenom to se skutečně počítalo. A Weimertovo chování k ní zvyšovalo Mileninu šanci na přežití tohoto pekla. Dokonce i sadistická Inga se jí stranila, měla v paměti Weimertovo ponaučení. Jiné vězeňkyně to také viděly. Milena nadále zůstávala nedůvěřivá. V táboře se nedalo věřit nikomu. Milena mohla a chtěla hovořit jenom s Wandou Zygielbojmovou. Vzájemně se podporovaly. Obě dvě žily, přestože v táboře řádila smrt. Žily díky potravinám nacházeným mezi oblečením v zavazadlech z židovských transportů, z nichž lidé mizeli někde v lesíku severovýchodně od Březinky. Slibovaly si upřímně, že jestliže jim nějakým zázrakem bude dáno tábor přežít a válka skončí, opustí Evropu a pojedou do Palestiny, do židovských kolonií vytvářených už před válkou. Chtěly se dostat do jediného místa, v němž se Židé mohli poprvé cítit doma.
Nakonec bylo ženám oznámeno, že od srpna přejdou do nového tábora. Pro všechny to byl šok. Milena věděla, že mnoho žen, které se doposud psychicky držely, propadlo zoufalství, a ztráta naděje znamenala začátek konce. Lidé, kteří ztrácí naději, rychleji skončí v pecích. Počet žen umírajících v táborové nemocnici na tyfus se zdvojnásobil. Milenu těšilo, že se jí na jaře podařilo nemoc překonat. Tehdy měla neuvěřitelné štěstí. Už nebyla v kontaktu s Elfriede, která díky víře ve svého podivného Boha ošálila smrt a dvakrát jí zachránila život. Milena se stěhování do Březinky rovněž bála. Cítila, že to tam bude těžší. Bála se velkého otevřeného prostoru, toho děsivého moře bláta, do něhož se tábor Březinka nořil po každém lijáku. Jediná myšlenka, která ji držela nad vodou, byla jistota, že zůstane ve Weimertově komandu. Věděla, že on jí neublíží…

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace