Tohle je vážně fór za všechny prachy! Populární holandský stařík už zase útočí humorem
12.12.2020
Foto: XYZ
Popisek: Hendrik Groen
Poklidný život dvou holandských důchodců rozvíří bláznivý nápad. Bodejť ne, tentokrát bude kvůli nim na nohou nejen policie, ale dokonce celé město. Bláznivé zážitky Hendrika a jeho kamaráda vydalo nakladatelství XYZ.
Hendrik a Evert jsou dva trochu roztržití amsterdamští staříci, kteří se ovšem ještě ani zdaleka nechystají na odpočinek. Do života svého okolí zasahují peticemi nebo aspoň ostrými dopisy představitelům nejrůznějších organizací, scházejí se nad šachy a šnapsem a žijí si celkem spokojeně, tedy až do té doby, než Evert udělá fór ‘za všechny prachy‘. Podlehne okamžitému nápadu a cestou za Hendrikem s sebou přibere nehlídaný kočárek s miminkem.
Když oběma pánům dojde, co to vlastně provedli, už je dávno pozdě. Celé město je vzhůru nohama a policisté v akci. Podaří se dvěma hodně zastydlým puberťákům svůj čin napravit? Nenápadně a jednoduše to zřejmě nepůjde, navíc o takové miminko je také třeba náležitě pečovat – ovšem důchodce s taškou, plnou dětské výbavičky z drogerie, je na ulici jako pěst na oko... Hendrik a Evert se k výzvě ale postaví čelem, a o zábavu tak bude rozhodně postaráno.
Autor: Hendrik Groen
Žánr: román, humor, novela
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
27
20:30 hodin – Hendrikův byt
Pět minut už ani jeden z nás nepromluvil. To bylo výjimečné. Evert usrkával ze skleničky. Já si míchal kávu. Oba jsme koukali před sebe. Televize byla stále zapnutá. Každých pár vteřin se ozval fabrikovaný smích v něčem, co televizní program označoval jako „komedii“. Zvenčí jsme asi k salvám smíchu vytvářeli surrealistický výjev: dva mlčící, do myšlenek ponoření postarší muži na gauči.
Vstal jsem. „Půjdu ještě zavolat. Ti rodiče musí být mrtví strachy.“
„Co jim povíš?“ zeptal se Evert.
„Že si nemají dělat starosti. Že se jim miminko zítra někam bezpečně vrátí. Třeba že je to všechno jedno velké nedorozumění. Nedopatření. Že vůbec žádné výkupné ani nic podobného nechceme.“ Pronikavě jsem se na Everta podíval. Ten pomalu přikývl.
„Dobrá.“
Oblékl jsem si kabát. „Tak zatím.“
„Zatím.“
Když za kamarádem zaklaply dveře, Evert si hluboce povzdychl. Napil se trochu pálenky. Pomalu přešel do ložnice, kde stál kočárek, a podíval se do něj. Pod provizorní peřinkou vytvořenou dvakrát přeloženou osuškou vykukovala malá hlavička s několika tmavými kudrnami. Kristýnka spala a vypadala spokojeně. Její peřinku a prostěradélko pověsili přes topení, aby uschly. Evert polkl a vrátil se do obývacího pokoje. Postavil se k oknu a čekal na kamaráda. „Je to bourák,“ zamumlal.
28
20:40 hodin – Škola princezny Margriet
Zazvonil telefon.
„Škola princezny Margriet, Van Staveren.“
„Harry, tady je Hetty. Jak to tam vypadá?“
„No, co říct?! Ještě pořád se tu činí, a zatím to nevypadá, že by se jen tak chystali skončit.“
„Kdo? A čím se činí?“ zeptala se ředitelka.
„Oni – asi tak devět vyšetřovatelů, a co přesně dělají, to nevím, jelikož mi tak nějak přikázali počkat v kuchyňce, dokud neskončí. Všechno je uzavřené červenobílými páskami a já nikam nesmím. Nemůžu ani na záchod.“
„Jo, jo,“ přerušila ho ředitelka netrpělivě, „jinak žádné novinky?“
„Jaké novinky?“
„No, žádné zprávy o miminku nebo tak něco? Nenašlo se ve škole něco zvláštního, nic, co by ukazovalo na pachatele?“
„Ne, aspoň o tom nevím.“
„Zůstaň tam, dokud neodejdou, a kdyby se něco dělo, tak mi hned zavolej.“
„Jo, jenže to může trvat ještě hodiny,“ reptal Harry. „Chci už jít domů. Mám také své povinnosti. Nezůstanu tu věčně.“
„Ne, nezůstaneš tam věčně, ale zůstaneš tam, dokud neodejdou,“ odpověděla Hetty.
„I když to bude noční?“
„Ano, v podstatě ano. Zkusím najít někoho, kdo by tě mohl případně vystřídat, kdyby ještě do půlnoci neodešli. Ale kdyby se to nepovedlo, tak se tam vyspi na kanapi.“
„Na jakém kanapi?“ zeptal se Harry podrážděně. „Tady žádné kanape není.“
„No jo, však si poradíš, ne? Přines si žíněnku z tělocvičny nebo tak...“
„Ta m ne smím.“
„Vždycky jsi dost vynalézavý, když jde o tebe, tak si teď taky něco v y mysli. Nezapomeň zavolat, kdyby se dělo něco důležitého. Tak zatím.“ A aniž by čekala na odpověď, zavěsila.
Harry zaklel a podíval se na hodiny. Neměl na vybranou. Kdo ví, jak dlouho to tu ještě bude trvat, a on s tím nic nenadělá. Ve škole je sice televize, jenže je v ředitelně – a před tou je červenobílá páska. Zkoumal, jestli opravdu něco nevymyslí, když znovu zazvonil telefon. Možná zařídila někoho na vystřídání, napadlo ho, hned si ale uvědomil, že se jí to tak rychle nemohlo podařit, ani kdyby chtěla.
„Škola princezny Margriet, Van Staveren.“
„Dobrý večer. Rád bych sdělil něco důležitého.“
„S kým mluvím?“
„Na tom nezáleží. Je to hrozně důležité. Poslouchejte dobře. Zítra ráno necháme někde unesené děťátko. Krátce nato vám zavoláme, kde kočárek najdete. Jde totiž o nedorozumění, víte, ne o únos. Děťátko se má dobře. Nechceme žádné výkupné nebo tak. Zavolejte prosím hned rodičům, že si nemusí dělat starosti.“
Cvak.
Zavěsili. Harry zůstal stát jako solný sloup ještě několik vteřin s otevřenou pusou a s telefonem u ucha. Teprve potom sluchátko položil.
Horečně přemýšlel, co má teď dělat. Na každý pád zavolat rodičům, to je jisté. Má ale také upozornit policii? O tom nepadlo ani slovo. Kdyby teď o hovoru začal vykládat policistům, byla jedna věc jistá: že tu bude ještě zítra ráno. Vždycky by mohl později tvrdit, že mu v telefonu zakázali, aby o tom policii informoval. Určitě musí nejprve zavolat rodičům. Číslo... Kde má to číslo? Zaváhal…
Vložil: Adina Janovská