Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Chcete vědět, co vás čeká? Buďte v klidu, to vám nikdo dopředu neřekne

12.12.2020
Chcete vědět, co vás čeká? Buďte v klidu, to vám nikdo dopředu neřekne

Foto: Facebook

Popisek: Režisér, scenárista a spisovatel Rudolf Havlík

Navštívil místa, nad kterými zůstává rozum stát, a posbíral zážitky, které by vydaly na hodně divoký filmový scénář. Dobrodružný román známého českého režiséra, který roztočí tornádo nepředvídatelných událostí, vydalo nakladatelství Motto.

Dáváte pozor? Výborně, protože se nebudu opakovat a vracet se k událostem, které jsem již popsal. Věci budou chvílemi dost složité, tak se soustřeďte. Přes patnáct let jsem prožil na cestách po celém světě, pracoval a žil s lidmi, které nikdo nezná, navštívil místa, nad kterými zůstává rozum stát, a místa, která na mapě nenajdete.

Spadl jsem v letadle, potopil se na lodi, havaroval v autě a překlopil se na motorce. Kousl mě had, pes, pavouk a jedna malá ryba u pobřeží Indonésie, které to do smrti nezapomenu, protože jsem se kvůli ní málem utopil. Chtěli mě lynčovat, zabít, deportovat, podplatit a jednou i sníst, ale popravdě si myslím, že jsem si to tenkrát jen špatně vyložil.

 

Zítra je taky den

 

Dvakrát jsem omdlel, jednou mě omráčili, zavřeli mě do vězení, jo a jednou jsem umřel, ale jen na chvíli, jinak bych vám tohle všechno, logicky, nevyprávěl. Každopádně, jestli chcete vědět, co vás vlastně čeká, buďte v klidu, protože vám to nikdy nikdo dopředu neřekne. Věřte mi, tak to zkrátka chodí. Že jste to nečekali? Mně to povídejte...

Režisér, scenárista a spisovatel Rudolf Havlík je autorem úspěšného cestovatelského blogu, napsal čtyři knihy, natočil čtyři filmy a přírodopisný seriál. Jeho posledním filmem jsou Bábovky podle stejnojmenného bestsellerového románu Radky Třeštíkové.

Autor: Rudolf Havlík
Žánr:
román, dobrodružství
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Cestuju hodně. Prakticky pořád. Je to moje práce. Velmi často jsem nucen přesunout se během několika hodin o tisíce kilometrů dál a za pár dní zase zpátky. Podle toho, kde se věci vymknou kontrole. Tam musím jet a dávat je do pořádku. To je moje práce. Řeším věci, které vyřešit nejdou. Pro spoustu lidí jsou letiště a peróny romantickou branou za dobrodružstvím a nadšení cestovatelé energicky šermují rukama, aby se dokázali před odletem alespoň devadesátkrát vyfotit. Pro lidi, jako jsem já, jsou letiště pracovním místem a místem, kde se věci často komplikují, protože plány mých cest zpravidla zahrnují několik zcela nepravděpodobných přestupů na nenavazující spoje s různými společnostmi velmi pochybných jmen, protože tam, kam se zrovna potřebuju dostat, nikdo se zdravým rozumem zkrátka nelétá. Letiště je pro mě komplikace na cestě odněkud někam. Překážka, kterou se učím překonávat co nejrychleji a nejefektivněji, protože byste nevěřili, kolik ztraceného času lze strávit na letišti. Hrozně moc.
Zhruba tento typ konverzace jsem vedl se svým sousedem, arménským obchodníkem s ocelovými součástkami, který měl nutkavou potřebu si se mnou povídat před startem, aby se uklidnil, když viděl nepasující nouzový východ. A tak jsem ho zahltil nudným výčtem svých pracovních cest a pravidel, podle kterých cestuju, takže se po chvíli rozhodl, že si bude raději číst palubní magazín, což je přibližně stejně nudné čtení, a já jsem se mohl spokojeně dívat do nelícujícího plastiku v obložení dveří. Letoun stojí v nekonečné frontě na ucpaném letišti Pudong a záplavy světel u ranveje připomínají předaleké galaxie. Drobné kapky stékají po skle a rozostřují světelné dění za oknem.
Nevím, jestli jste si toho všimli, ale jsem k smrti unavený. Je to celé způsobené tím, že jsem dva dny skoro vůbec nespal a předtím tři dny také ne. Na letiště mě z továrny z města Čchang Ma vezl jakýsi hubený a vystresovaný Číňan, který nejenže neuměl řídit a chaoticky během jízdy šlapal prudce na brzdu, ale navíc byl chorobně upovídaný, přestože anglicky uměl přesně tolik slov, co já čínsky. Čtyři. Později jsem zjistil, že na brzdu tak dupe proto, že prakticky nic nevidí, a když se zešeřilo, dohodli jsme se, že budu raději řídit já, abychom se nezabili, a on zbytek osmisetkilometrové cesty prospal na zadním sedadle a neskutečným způsobem mu páchlo z pusy. Tak proto jsem unavený. Přetáhl jsem si přes nohy přikrývku s logem Air India a spolkl jsem prášek na spaní. Potřebuju se během letu dostat trochu do formy.
Letoun se konečně prodral skrze leteckou zácpu a nervózně se odlepil od země. Lidé křečovitě svírají opěrky, hledí z okna na mizející pevnou zem a někde vzadu začalo plakat batole, které nechápe, co se s ním děje. Bude brečet celou cestu. Tak to chodí. Přehodil jsem si deku přes hlavu a čekám, až začne prášek působit nebo až havarujeme. Obě varianty jsou přípustné. Zatím totiž není úplně jasné, jestli pilot dostane letadlo doopravdy pod kontrolu, protože se ve vzduchu významně zmítáme a motory rachotí zcela jiným způsobem než motory letadel, které nemají vyměněné nouzové východy. Zrovna včera jsem na CNN sledoval nějakou reportáž o tom, že dobrých pilotů není mnoho a aerolinky na méně významné lety často nasazují zcela nezkušené benjamínky a také lidi, kteří umějí řídit letadlo skoro stejně dobře jako já. A zrovna tenhle spoj splňuje charakteristiku méně významného letu na sto procent, ale nenechte se mnou rozhodit, já o tom nic nevím, jsem jen unavený a musím si odpočinout, takže jdu spát.
Ve chvíli, kdy druhý pilot usoudil, že lomcování trupu již lépe vyvážit nelze, zanechal kapitána a letoun svému osudu a dorazil k mému zaseklému sedadlu s brašničkou nářadí. Sundali mi z hlavy mou přikrývku a já zamžoural do ostrého světla jako krtek, kterého vydloubl zahrádkářův rýč. Druhý pilot mi vysvětlil, že musí opravit mé sedadlo, kvůli bezpečnosti letu. Namítl jsem, že ho chci mít stejně sklopené, protože jsem si chtěl trochu zdřímnout, což mohlo být patrné, ale můj argument se nesetkal s pochopením a letuška Fatima mě vyzvala, abych své místo opustil. Učinil jsem žádané a opřeli mě o dveře u záchodku. Fatima vyheverovala svůj naučený úsměv ještě o stupeň výše a ucpala mi pusu nekvalitními tandoori krekry. Stál jsem tam neskutečně dlouho, ale možná, že se mi to zdálo a byl to jen účinek prášku na spaní. Vzpomínám si, že druhý pilot, Ahmun se jmenoval, začal zcela nehinduisticky lomcovat opěradlem mého raněného sedadla a vykřikoval něco ve smyslu, že ten podělaný křáp rozkope na cimprcampr. Potom beze slova odevzdaně odešel zpátky do kokpitu a zabouchl za sebou dveře. Lidé okolo si nervózně utáhli pásy. Fatima mě požádala, abych si zase sedl na své místo, což jsem neobratně udělal, protože prášek začal konečně působit. Poděkoval jsem jí a zkroutil se do polohy „oběť masového vraha v mrazáku“ a poté jsem, myslím, usnul. To bylo včera večer…

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace