Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Aby přežili, museli se stát neviditelnými

11.12.2020
Aby přežili, museli se stát neviditelnými

Foto: amazon.com

Popisek: Eddie Bielawski

Jak přežít nacistické řádění a vyhnout se vyhlazovacímu táboru? Existovala pouze jediná možnost, k níž ale byla potřeba ještě pořádná dávka štěstí. Skutečný příběh malého polského chlapce a jeho rodiny vydalo nakladatelství cPress.

„Ve skutečnosti jediný způsob, jak jsme mohli přežít a vyhnout se zastřelení, zavraždění nebo zajetí a deportaci do vyhlazovacího tábora Treblinka, bylo stát se neviditelnými,“ píše ve své knize Eddie Bielawski. Na počátku druhé světové války byl malým židovským dítětem, narozeným v nesprávnou dobu a na nesprávném místě – ve východopolském městě Węgrów. To, co prožíval v následujících třech letech (1941–1944), je dnes stěží uvěřitelným příběhem obrovské touhy přežít… A také sérií šťastných náhod (nebo snad zázraků?).

 

Neviditelní Židé: Přežili jsme holokaust

 

Díky houževnatosti a vynalézavosti rodičů se početná rodina dokázala vyhýbat zatčení a zavraždění, i když byla obklopena nepřátelským prostředím a jen málokdo našel odvahu jim pomoct. Dlouhé měsíce trávili v nelidských podmínkách, budovali jednu skrýš za druhou. Často se stávalo, že celé hodiny nesměli vydat sebemenší zvuk. A přesto nakonec uspěli. Právě to činí tento příběh a samotné autorovy paměti, označované za zcela mimořádný příspěvek k dějinám holokaustu, tak výjimečnými.

Autor: Eddie Bielawski
Žánr:
historie, literatura faktu
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Asi dva roky poté, co nacisté získali kontrolu nad Węgrowem, byli mí rodiče i se svými dvěma dětmi donuceni přestěhovat se do malého domku v křesťanské čtvrti na okraji města.
Já jsem samozřejmě tomu, co se dělo, nerozuměl. Jen jsem si uvědomoval, že už nebydlíme doma. Pamatuji si, jak jsem v ulicích vídával elegantní muže v uniformách, z kterých měli rodiče v očích strach – ale pro mě to byli jen zvláštně vypadající cizinci.
Babička Gittel na tom byla ještě hůř než my. Ji s manželem Němci přestěhovali do malé kóje uvnitř velkého sálu, která byla od zbytku místnosti oddělena jen tlustými závěsy. Neměli téměř žádné soukromí a já se k nim bál chodit. Bylo to tam neutěšené a nepříjemně to tam zapáchalo.
Nerozuměl jsem tomu, co se děje, ale cítil jsem kolem sebe strašlivé napětí a strach. Nemohl jsem chápat, proč se spolu Židé baví šeptem ani proč se přestali navštěvovat. Zcela jasně si pamatuji, jak můj otec vždycky na dlouhou dobu zmizel. Později jsem se dozvěděl, že jezdil do varšavského ghetta. (O mnoho let později mi vysvětlil, že nejprve bylo varšavské ghetto jen střežené, ne úplně hermeticky uzavřené, a když byl člověk rychlý a vynalézavý, dalo se dostat dovnitř i ven.)
Ani nechci spekulovat, jaký by jej stihl trest, kdyby byl chycen. Každopádně však pašoval potraviny do ghetta a ven zase zboží, jako například plátno a useň, které pak zase mohl směnit za jídlo a další potřebnosti. Na jedné z těchto výprav otec přinesl jídlo známému rabínovi Jicchakovi Menachemovi Danzigerovi, alexandrovskému rabínovi (rabíni byli známí podle ješivot, které založili, v tomto případě ve městě Alexandrov). Rabín mu požehnal a pověděl mu, že i když mnoho Židů v této válce zahyne, on a jeho rodina přežije – a tak se i stalo. Můj otec pocházel ze zbožné rodiny (jeho otec byl alexandrovský chasid), ale sám nábožný nebyl. Ale vlastně to nutí k zamyšlení.
Jindy zase můj otec na dlouhou dobu úplně zmizel. Domnívám se, že to bylo na více než měsíc, a moje matka už se bála, že došlo k tomu nejhoršímu. Později jsem se dozvěděl, že on a jeho bratr Fajvel se snažili propašovat nějaké oblečení na území ovládané Rusy a podívat se, jestli by nebyla možnost tam i s celou rodinou před nacisty utéct. (Naše město se nacházelo asi 55 kilometrů od řeky Bug, která podle paktu Ribbentrop­Molotov tvořila hranici mezi sovětským a německým územím.)
Když se konečně vrátili, otec nám vylíčil, co se stalo. On i bratr byli při překonávání řeky Bug zatčeni Rusy a zavřeni do vězení, kde asi tři týdny strádali ve špíně a na přídělech jídla tak malých, že neustále hladověli. Když se můj otec zeptal dozorce, z jakého zločinu budou obžalováni, odpověděl mu, že neví. Doptával se, kdo by to mohl vědět, a dozorce otci prozradil, že to věděl důstojník, který je zatýkal, ale ten byl převelen jinam, takže teď tam nebyl nikdo, kdo by je mohl obžalovat nebo propustit. To byla skutečně kafkovská situace.
Nakonec se otec zeptal dozorce, jestli neví o nějakém židovském důstojníkovi v okolí. Když dozorce o jednom věděl, otec požádal, jestli by se s ním mohl setkat. Dal dozorci malý úplatek (patrně si při sobě dokázal schovat malý obnos peněz) a dozorce podle domluvy důstojníka přivedl. Otec mu vysvětlil, že to, co udělal, udělal proto, že má v Polsku rodinu, která hladoví. Důstojník využil své kontakty a dostal je odtamtud. Dozvěděli se, že na druhé straně řeky není ekonomická situace o nic lepší než na té naší, proto se vrátili – avšak bez zboží i bez peněz.
Naše situace se postupně zhoršovala a nikdo nevěděl, co dělat. Měli jsme pár možností, ale žádná z nich nebyla dobrou volbou. Pamatuji si, jak si otec s matkou v noci šeptali, že by bylo potřeba mít nějakou skrýš pro případ nouze.
Jen si tu situaci představte: Být Žid žijící v jednopokojovém bytě v oblasti, kde bydlí téměř samí katolíci, kteří vám nejsou zrovna nakloněni. Ve skutečnosti většina z nich byli antisemité, kteří by se Židů nejradši zbavili. Jak se za takových okolností dá postavit úkryt?
Můj otec si nad tím dlouho lámal hlavu a nemohl na nic přijít. Moji strýcové postavili skrýš na půdě jejich domu. Vedle zdi postavili další falešnou cihlovou stěnu, která se od té pravé nedala rozeznat, a tak se dalo mezi těmito stěnami ukrýt. Vchod do skrýše byl sestrojen tak, aby zvenku nebyl vidět. Jediný přístup na půdu byl pomocí padacích dveří a provazového žebříku, který se vytahoval. Otec si nejprve myslel, že bychom se v případě nouze mohli schovat tam, ale nakonec si uvědomil, že by to nebylo praktické řešení, protože úkryt byl příliš daleko, a především byl pro nás všechny příliš malý.
Rodiče byli zoufalí. Vůbec nevěděli, co dělat. Jednou v noci, když si mysleli, že jsem usnul, se bavili o tom, že by mě mohli poslat do polské rodiny, kde bych měl větší naději na přežití. Když jsem to zaslechl, posadil jsem se na posteli a prohlásil: „Jestli mě pošlete pryč, řeknu to gestapu.“ To byla obávaná nacistická tajná policie.
Ale já jsem tehdy samozřejmě nevěděl, co to znamená. Jen jsem věděl, že když rodiče tento výraz vyslovují, mluví šeptem a se strachem. Využil jsem nejmocnější zbraň ze svého omezeného arzenálu a zafungovalo to. Rodiče se na sebe podívali a už nikdy o tom nepromluvili – alespoň ne v mé přítomnosti…

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace