RECENZE Mukl. Čtyři písmena, za které debutantka Petra Čeřovská ukryla hrozně moc
10.12.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Z dokumentu Jáchymovské peklo Kristiny Vlachové z roku 2006
Kniha nakladatelství Cosmopolis je inspirována skutečným příběhem muže, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k patnácti letům odnětí svobody. V pouhých devatenácti prošel velmi krutými výslechovými metodami StB a na vlastní kůži okusil lidskou surovost v její nejsyrovější podobě. Debut Petry Čeřovské (*1981) vypráví osud jejich nejbližších; dědečka a dalších příbuzných a je doprovázen nejen svědectvím rodinné přítelkyně Blanky Čílové z Konfederace politických vězňů (*1928), ale především autentickými dokumenty.
Jáchymovské tábory Eliáš a Rovnost, hornoslavkovský Prokop, příbramský Bytíz a Vojna. K tomu Mírov, Leopoldov anebo Ilava v povodí Váhu, kam se sváželi invalidé a staří. Místa, která mnohým z desítek tisíc trestanců dosud připomínají hrůzu a děs, jakou do té doby zažili snad jen přeživší koncentračních táborů. Jenomže to je krok dva. Umístění do těchto lágrů předznamenal střet s komunistickou vyšetřovací mašinérií a pro řadu obviněných vůbec první kontakt s dosud nepoznaným násilím a gradujícím utrpením.
Jak se drtivá většina titulů spojených s problematikou šoa detailům uvedeného trýznění svorně vyhýbá, autorka Petra Čeřovská ho vylíčila s takovou pečlivostí, že na něj čtenář dlouho nezapomene. Scény ze Zdivočelé země jsou v tomto porovnání jen letmým střihem filmového pásu.
Kolik ran dokáže člověk přijmout, než učiní falešné doznání? Jak silná je vůle žít na místech, kde je smrt vysvobozením? Je možné projít peklem a zůstat přitom člověkem?
Autorka na více než čtyřech stovkách stran pečlivě a chronologicky (1930-2018) portrétuje zvůli komunistického režimu, jehož byla její rodina přímým svědkem a účastníkem. Dva chlapci, Vladimír a Stanislav Hanušovi z Vidochova poblíž Nové Paky, jehož pýchou je dodnes kostel Andělů strážných, byli za údajnou pomoc údajným špiónům ze západu zatčeni, tvrdě vyslýcháni a následně posláni za katr na patnáct let. Spolu s tím přišli o veškerý majetek, byli povinni uhradit náklady trestního řízení, byla jim udělena pokuta 20 tisíc korun a ztratili veškerá občanská práva na dobu deseti let. Pro představu bych chtěl doplnit, že v době zatčení, tedy v roce 1949, činil průměrný měsíční plat zhruba 800 korun.
S každou další stránkou oba bratry provázíme tím nejhorším, co je mohlo potkat.
Nacházíme se ve výslechových místnostech hradecké kriminálky, kde se Čeřovské zdárně a s odstupem podařilo vylíčit průběh podobných úkonů. Jde o nejsilnější pasáže celého jejího literárního debutu. Mladá spisovatelka si nebrala servítky a šla do abnormálních a málo vídaných detailů. Nevím, kolik toho ve svém životě napsala takzvaně do šuplíku, ale mou pozornost získala stoprocentně. Detaily trhání nehtů, pouštění elektrického proudu, zbídačená těla na fošně ve tmě, zdůrazněný budííííííček v pět ráno kdesi ve vazební věznici na soutoku města Labe a Orlice... a znovu výslechy, nelidský křik z vedlejších místností, krev, fleky lidských šťáv, vylámané zuby, kbelík s ledovou vodou pro vyčerpané, žízeň, až nepřirozený hlad, všudypřítomná únava. A k tomu bolest, bolest a bolest tepající mladými těly dvou mužů (*1925, *1930). Kromě jejich příběhu se k mému velkému překvapení autorka snažila zachytit i do jisté míry nepochopitelnou psychologii aktérů z druhé strany stolu. Policajtů, vyšetřovatelů, chcete-li.
Každý podlehl. Každý.
Následující dění proto není ničím jiným než navazující hrůzou po předešlém martyriu. Pracovní lágry, lopota, občasná přátelství přerušená kvapným převozem jinam. Z jedné části republiky na druhou. Jeden bratr zůstal, druhý odjel. Jeden se odvolal, druhý ne. Zamítnuto. Stejně neuspěla ani skupina Maděra a spol. Lidé, kteří se kdysi na začátku žalostného vyprávění na pár dnů ukryli na statku Hanušových a jejichž proces navazoval na proces s doktorkou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a dalšími.
Autentické figury, autentická svědectví plná hrůz zástupců doposud sněmovní partaje.
Vzpomínám si, že jeden z velitelů Jáchymova měl přezdívku Prasečkář. Z přítomných, výhradně kovaných kriminálníků kdysi dávno vytvořil trestné komando, jehož členové řezali politické vězně hlava nehlava. Podobný princip kápové lágrů dovedně převzali z německých koncentráků. Den co den, noc co noc, den co den, noc co noc…
Nádherné obohacení v četbě pro mě představovaly původní dokumenty ze soukromého archivu shora zmíněné, odvážné a nezištné zástupkyně KPV Blanky Čílové. Můžete si tak přečíst rehabilitační dopis obou bratrů ze srpna 1990, zmíněné neúspěšné odvolání k Nejvyššímu soudu stejně jako předcházející a nemilosrdné rozsudky.
Jelikož nejde o literaturu faktu, rozhodně mi nechyběl poznámkový aparát, případně zdůraznění osudů zástupců KSČ (včetně estébáků, vyšetřovatelů a velitelů táborů). I přesto by mě hrozně moc zajímalo, jak ti lidé dopadli, jelikož vím, jak dopadly hlavní postavy strhujícího titulu. Úžasnou knihu Petry Čeřovské beze zbytku doporučuji.
Přežili, ale nikdy nezapomněli...
Stanislav Hanuš: 13. listopadu 1925–27. dubna 2006
Vladimír Hanuš: 1. června 1930–27. ledna 2018
Vložil: Zdeněk Svoboda