TV RECENZE V příběhu podle skutečné události bolí romantika víc než domácí násilí

Foto: Facebook / P.A.L. Production (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: V hlavní roli Vlastina Svátková

Kromě sexuálních predátorů (V síti) a kyberšikany (#martyisdead) byla za poslední dobu v audiovizuální sféře tématizována ještě jedna ožehavá problematika. Snímek Můj příběh, který odvysílá Nova tuto neděli večer, staví na motivu domácího násilí. Společenskou diskuzi ale pravděpodobně nerozpoutá.

Je sympatické, že i ve skromnějších produkcích bez velkých mediálních partnerů či koproducentů za zády existuje snaha zpracovávat ambicióznější projekty primárně nespadající do komediálního žánru, u něhož je finanční rentabilita nejpravděpodobnější. Právě touto cestou se vydala relativně nová společnost P.A.L. Production v čele s producentkou Pavlou Šindlářovou a režisérem Liborem Adamem. Jak se můžeme dočíst na jejich webu, za svůj cíl si zvolili tvorbu filmů zakládajících se na skutečných událostech. Prvním snímkem tohoto charakteru se stal právě Můj příběh podle knižní předlohy Calaway spisovatelky Zory Castillo.

Oficiální plakát k filmu

Ve středu dění sledujeme talentovanou baletku Elizabeth, která se díky své naivitě a bezhlavé zamilovanosti do špatného muže ocitne na životním dně. Její manžel Honza totiž lásku neopětuje zrovna nejvhodnějším způsobem a Eli (jak si nechá říkat) je z jeho strany vystavována agresi a násilí, které jednoho dne přeroste v tragickou událost.

Elizabeth bývala baletkou, tak se také seznámila s manželem, který vypadal jako dokonalý gentleman

Čiré zlo

Hned na úvod je třeba říct, že film neposkytuje náhled do toho, jak takový destruktivní vztah funguje. Mnohem více se zde soustředíme na události přicházející až po inkriminované události. Sledujeme jak fyzické, tak psychické důsledky domácího násilí a snahu hlavní hrdinky překonat traumatizující zážitek a postavit se zpátky na vlastní nohy. Motiv domácího násilí slouží především jako katalyzátor osobního vývoje protagonistky a její postupné emancipace.

Romantické začátky vztahu se odehrávají v až kýčovitých kulisách. Na snímku Vlastina Svátková a Saša Rašilov

Tento přístup má ovšem negativní vedlejší účinek. Postavě násilnického manžela je ve filmu věnován minimální prostor. Ten je tak oproštěn od jakékoliv psychologie a motivace jeho jednání jsou vykresleny ve velmi hrubých obrysech. Tím pádem ve snímku nefiguruje jako plnokrevná postava, ale jako zosobnění čirého zla. Že se snímek více nevěnuje průběhu manželství, není samo o sobě chybou, neboť to nakonec ani není hlavním předmětem zájmu. Ale vzhledem k tomu, že se nám tvůrci i přesto snaží zprostředkovat klíčové momenty jejich soužití a činí tak zároveň ve zkratce, celý jejich vztah nakonec působí schematicky a ploše. V podstatě je nám ukázána jenom koláž Honzových násilnických excesů, kterým chybí širší kontext.

Klišé místo psychologie

Hlavním předmětem zájmu je tedy postava Elizabeth. Bohužel ani v případě ústředního charakteru se nedočkáme dostatečného psychologického prokreslení. To je docela podstatný problém, neboť na jejím vývoji by měl celý snímek stát. Částečně k tomu přispívá již zmiňované zploštění manželské linie, ale ani v rámci zbylého příběhu není progres jejího charakteru podán zrovna nejvhodnějším způsobem. Na úkor snah o hlubší psychologizaci postavy dostávají prostor klišoidní scény, ve kterých Eli polyká hrsti prášků a zapíjí je hektolitry alkoholu nebo chodí zasmušilá nočním městem. Postava není dostatečně plastická, aby se s ní divák dokázal ztotožnit.

Co se v manželství doopravdy dělo, se dozvídáme postupně. Na snímku Vlastina Svátková

Je však třeba říct, že samotná představitelka Eli (Vlastina Svátková) patří k tomu lepšímu, co film nabízí. Umím si představit, že s lépe napsanou postavou a jistějším režijním vedením mohla podat působivý herecký výkon. Celkové obsazení skýtá nejedno zvučné jméno, přesto jsou zde jejich výkony značně nevyrovnané. Opět ovšem nevidím problém ani tak v samotných hercích, ale spíše v jejich režijním vedení. Například Vilma Cibulková má jistě dostatek talentu na to herecky ustát intenzivní dramatické momenty, přesto je zde někdy její výkon zbytečně exaltovaný. I tak ale patří herecká složka spíše k pozitivnější stránce snímku. Za všechny ostatní zmiňme ještě alespoň Milana Kňažka nebo Pavla Kříže.

Kamarádky: Tereza Kostková a Vlastina Svátková

K pozitivům bych také zahrnul určitá dramaturgická rozhodnutí, díky nimž má snímek rychlý rozjezd a dokáže si po většinu stopáže udržet alespoň vlažnou diváckou pozornost. Explicitní zobrazení tragické události si film šetří a pomocí flashbacků ji postupně odhaluje paralelně s dalším děním. To diváka udržuje v určitém napětí. Navíc jsme rychle vrženi do příběhu, který nás nezatěžuje expozicí a o (i když řídkém) pozadí postav se dozvídáme až v průběhu filmu. V rámci dramaturgie ovšem nalezneme i méně šťastné volby, jakou je například násilná snaha přidat do příběhu některých vedlejších postav konflikt (postava Terezy Kostkové), který ale není nakonec rozvinut, a i díky neobratnému režijně-scénáristickému podání ze snímku nesmyslně trčí. Celkové vyvrcholení snímku je potom až směšně zbrklé. 

Za špatný konec

Největší problém ovšem nevidím v samotném příběhu, ze kterého by se dalo vykřesat minimálně průměrné drama, ale spíše v koncepčním uchopení látky a stylovém pojetí snímku. Film je navzdory námětu často až sladkobolně kýčovitý. Ač to může znít paradoxně, docela silně se zde hraje na romantickou notu. Nic proti tomu, že se tvůrci rozhodli příliš nevyžívat v tyranizování své postavy a snažili se v utrpení hlavní hrdinky najít a rozvíjet především tu stránku věci, která ji nabízí příslib světlejších zítřků. Koneckonců jasně formulované poselství z konce filmu má nakonec diváka naplnit především optimismem. Ze snímku se pak ale do velké míry vytrácí téměř jakákoliv naléhavost a závažnost původního tématu, neboť je přebito pachutí limonádové romantiky.

Drsných scén silnějšího účinku je ve filmu pomálu. Na snímku Vlastina Svátková

V rámci stylu je zmíněné sladkobolnosti často docilováno absurdním nadužíváním záběrů, kde se herecká akce odehrává na pozadí zapadajícím sluncem prosvětlených scenérií. Filmu také moc neprospívá nepřetržitý a zbytečně návodný hudební doprovod Petra Maláska polopaticky určující náladu té či oné situace. Ačkoli se skladatel nechal slyšet, že se snažil zůstat v pozadí, aby příběh hudbou nepřebil, tohoto chvályhodného předsevzetí nedostál. Po estetické stránce zde v podstatě není o co stát. Korunu všemu nasazují deformujícími filtry prohnané flashbacky, které celý vizuál posílají někam k televizní produkci devadesátých let. Film působí velmi neživotně a díky nedostatku komparzu má člověk občas pocit, že fikční svět obývají pouze ústřední postavy. Jakkoliv můžu být chápavý k produkčním a finančním podmínkám, které jistě nebyly kdovíjak vstřícné, nic to nezmění na faktu, že snímek působí značně lacině, což ho negativně ovlivňuje jako celek.

Zato západů slunce si užijeme až až. Na snímku Vlastina Svátková a Pavel Kříž 

Můj příběh není vyloženým průšvihem, má silné téma a příběh v sobě ukrývá větší potenciál, než se povedlo autorům vytěžit. Smířlivý divák si může i přes nepřesvědčivé podání odnést z osudu hlavní postavy alespoň nějakou tu základní myšlenku její nově nabyté životní filozofie. Cením si ambice tvůrců přijít s dalším polínkem do ohně palčivých společenských témat, ale nutno říct, že jejich formulace této problematiky nebude mít šanci relevantně zapůsobit. Do společenské diskuze totiž nemá příliš čím přispět, neboť její postavy nejsou dostatečně prokreslené a uvěřitelné. Film také výrazně devalvuje celkové formální provedení, těžkopádnou režií počínaje a laciným vizuálem konče. Zkrátka řečeno silné téma ještě nedělá dobrý film a původní námět by si jistě zasloužil daleko subtilnější a umělecky ambicióznější zpracování.

Vložil: Tomáš Vahala