Riskoval vlastní život, aby zachránil nespočet dalších. Skutečný příběh hrdiny druhé světové války
08.12.2020
Foto: albatrosmedia.cz
Popisek: Britský novinář Jack Fairweather
V roce 1940 se stalo cílem Witoldovy mise infiltrovat koncentrační tábor Osvětim a nashromáždit důkazy o nacistických zvěrstvech. Skutečný příběh polozapomenutého hrdiny, který sepsal bývalý britský válečný reportér, vydalo nakladatelství cPress.
Ač to zní neuvěřitelně, toto je skutečný příběh Witolda Pileckého, polozapomenutého hrdiny druhé světové války, který se nechal dobrovolně uvěznit v táboře smrti Osvětim. Více než dva roky shromažďoval informace o nacistických zločinech, aby nakonec uprchl a zúčastnil se Varšavského povstání. Jeho životní osudy jsou strhující oslavou lidské odvahy a odhodlání bojovat i v těch nejtemnějších časech.
Jack Fairweather je bývalý válečný reportér, který působil mimo jiné v Iráku a Afghánistánu. Válečné reportáže psal či natáčel pro renomovaná média, konkrétně Daily Telegraph a Washington Post. Za výjimečné válečné zpravodajství získal rovněž cenu British Press Awards. Všechny jeho knihy získaly zasloužený ohlas a za Dobrovolníka obdržel Costa Book Award za nejlepší biografickou knihu. Žije střídavě ve Velké Británii a americkém Vermontu.
Autor: Jack Fairweather
Žánr: historie, military
Nakladatelství: cPress
Ukázka z knihy:
Ještě než Witold definitivně opustil své panství, zastavil se nedaleko domu u hrobu rodičů (otec zemřel už před lety, ale matka jen několik měsíců před jeho odjezdem na frontu). Uvázal koně ke stromu, uchopil šavli, vzdal oběma hold a pak už se vydal na cestu, jen si přitom v duchu říkal, zda ještě někdy uvidí všechny ty lipové aleje kolem.
Své muže dohonil, když už se blížili ke kasárnám v Lidě. Tam se s nimi připojil k ostatním útvarům, načež jejich řadami začal procházet kněz a kropil vojáky svěcenou vodou. Přes dav lidí, kteří se shromáždili, aby je mohli vyprovodit, viděl na transportní vlak, čekající na vedlejší koleji. Většina příslušníků jeho jednotky byla představou, že jedou do války, vzrušená, a dokonce i on sám cítil pohnutí, i když na rozdíl od nich už opravdový boj zažil. Poté, co vystoupil s emociálním projevem důstojník velící celému pluku, spustila vojenská kapela, ale než Witoldovi muži naložili všechny koně a zásoby a uvnitř nákladních vagonů si na slámě našli svá místa, už dávno dohrála a domů se i odebrali všichni obyvatelé města.
Nakonec vyrazil do tmy i vlak, ale než překonal 386 kilometrů do Varšavy, často musel zastavovat, takže do hlavního města přijeli až 30. srpna před půlnocí. Z vagonu se zde Witoldovi naskytly první letmé pohledy – viděl kavárny a bary, jejichž okna byla kvůli očekávaným německým náletům zatemněná, a po ulicích chodila i v tuto pozdní hodinu spousta lidí s plynovými maskami přes rameno, příliš rozrušených a také rozpálených horkem, než aby mohli spát. Někteří na projíždějící vojenské vlaky mávali.
Milionová Varšava tehdy patřila k nejrychleji rostoucím městům v Evropě. Barokní paláce a pastelově zbarvené historické jádro nad řekou Vislou připomínaly její minulost, zatímco jeřáby, lešení a ještě nehotové nové ulice končící v polích dávaly jakousi představu o tom, jak bude možná vypadat v budoucnu. Polská metropole ale byla po New Yorku také nejrušnějším světovým centrem židovské kultury, domovem její vibrující hudby a nejrůznějších divadelních představení, kam se navíc uchýlilo množství uprchlíků z třetí říše. Všude se dal koupit tisk v jidiš a hebrejštině a město překypovalo i množstvím politických a náboženských proudů počínaje světskými sionisty, kteří snili o státě Izrael, a konče stoupenci chasidismu, kteří pro změnu mluvili o zázracích, k nimž podle nich v Polsku docházelo.
Varšavské hlavní nádraží bylo doslova zaplaveno vojáky, kteří se snažili prodrat do vagonů, zatímco jiní seděli na zemi, opření o svá zavazadla, a pokoušeli se spát. Logistická operace spočívající v přepravě více jak milionu příslušníků polské armády do shromaždišť podél hranice s Německem doslova zahltila železniční síť země. Witoldovi a jeho mužům se nakonec podařil přesun dal-ších padesát kilometrů západním směrem a tři dny poté, co vyjeli z Lidy, dorazili do Sochaczewa. Odtud už museli pěšky, do téměř sto šedesát kilometrů vzdáleného městečka Piotrków Trybunalski, kde měli bránit hlavní přístupovou silnici do Varšavy. Dlouhá několikatisícová kolona vojáků se každou chvíli zastavovala kvůli nepojízdným povozům; Witoldův útvar sice překonával pole svižně, protože všichni jeli na koních, ale ostatní jednotky pochodovaly celý den a celou noc a stejně ještě nedosáhly cíle. „Sledujeme se závistí příslušníky kavalerií – drží se vzpřímeně v sedlech, ve tváři energický výraz, a tryskem pádí vpřed jako na nějaké přehlídce,“ poznamenal si jeden z vojáků nucených plahočit se po svých.
Za rozbřesku následujícího dne, tedy 1. září 1939, uviděl Witold, jak se na obzoru objevila první vlna německých bombardérů Heinkel, Dornier a Junker, protože jejich trupy se v ranním světle doslova třpytily. Většina letadel zůstala vysoko nad zemí a pokračovala směrem na Varšavu, ale jedno se přiblížilo k silnici a začalo střílet. Polákům se jej podařilo naštěstí zasáhnout, takže se s tlumeným duněním zřítilo do nedalekého pole, což v jejich řadách na chvíli zvedlo bojovou morálku. Večer však byli vojáci stále ještě na cestě a stejně tak i celý příští den, přičemž začínali vypadat stejně strhaně jako uprchlíci z řad civilistů, které potkávali. Cíle nakonec dosáhli až večer 4. září, tedy po více jak týdnu od vyhlášení mobilizace, kdy se utábořili v lesích poblíž malého města Piotrków Trybunalski. O situaci na frontě zde získali jen velmi málo seriózních zpráv, nicméně kolovaly rozsáhlé zvěsti, že Němci velmi rychle postupují, a země se každopádně chvěla od vzdálené dělostřelecké palby.
Příštího dne ráno k nim dorazil ve svém otevřeném džípu značky Fiat major Mieczysław Gawryłkiewicz, Witoldův nadřízený, a rozkázal, aby jeho útvar zaujal postavení jižně od dotyčného městečka. Přesunovat se mají po silnicích, nikoli lesem. Witold si pomyslel, že se tím pádem stanou pro nepřítele snadným terčem, přesto rozkazu uposlechl; sotva se však vydali na cestu, už nad nimi skutečně přelétla německá stíhačka a o pár minut později se vrátila v doprovodu šesti bombardérů, které na polskou kolonu začaly útočit. Všichni okamžitě strhli své koně do příkopů podél silnice, kde i sami zalehli, zatímco kolem nich dopadaly bomby. Poté se letadla vzdálila, ale vzápětí se objevila znovu a Witoldovu jednotku pro změnu zasypala kulometnou palbou. Tentokrát ještě nebyl nikdo raněn, nicméně všichni už věděli, co je čeká…
Vložil: Adina Janovská