Vítejte na pestré procházce historií – od andělů po žárovky
07.12.2020
Foto: stjarolimkova.cz
Popisek: Historička Stanislava Jarolímková
Na historii lze nahlížet i neučebnicově, tedy s trochou humoru a lehkou nadsázkou. V populárním rozhlasovém pořadu tak činí historička Stanislava Jarolímková s moderátorem Janem Rosákem. Z jejich setkání vznikla čtivá kniha, kterou vydalo nakladatelství Motto.
Víte, že Kleopatra nebyla zdaleka tak krásná, jak se traduje? Tušíte, co dělali čichaři? A pravděpodobně váš překvapí, že v historii rozhlasu figurovaly myši a mokrý pes. Vítejte v zákulisí dějin! Historičku Stanislavu Jarolímkovou a moderátora Jana Rosáka spojuje kromě zájmu o historii také populární rozhlasový pořad.
Z jejich rozhovorů vznikla kniha, která v českých i světových dějinách objevuje překvapivé, neuvěřitelné a málem zapomenuté příběhy. Procházka historií je to opravdu pestrá – od uměleckých památek k novodobým technickým objevům, zkrátka od andělů po žárovky.
Autor: Stanislava Jarolímková, Jan Rosák
Žánr: historie
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Burian Vlasta – „Kolaborant“ a jeho ruce komika
Už od dětských let je Vlasta Burian mým nejoblíbenějším českým filmovým komikem, takže mě zajímá, co si o něm v tomto našem povídání připomeneme.
SJ: My si připomeneme, že 24. května roku 1945 byl zatčen.
JR: On byl tehdy obviněn z kolaborace, že ano?
SJ: Jak stálo v rozsudku, byl obviněn za společenský styk s Němci a materiální a osobní výhody přijímané od okupantů. Odsouzen byl ke třem měsícům odnětí svobody (které si už odseděl ve vazbě), k pokutě ve výši 500 000 Kč, k veřejnému pokárání ve formě vývěsky v místě bydliště a – což bylo pro něj nejhorší – k zákazu veřejně vystupovat. Přitom byl uznán vinným teprve při třetím přelíčení, které se konalo na přání takzvaných loajálních obyvatel Prahy. Svědci obhajoby nebyli vyslechnuti, a navíc mu přitížila Lída Baarová, která byla tehdy ve vazbě.
JR: Ale tu to prý později velmi mrzelo?
SJ: Roku 1991 k tomu vyšetřujícímu soudci napsala, že Vlastíkovi nechtěla ublížit, ale že jí hrozilo oběšení.
JR: Čím vším se Burian živil v době, kdy nesměl veřejně vystupovat?
SJ: Nejprve musel pracovat při dláždění Prahy, později byl zaměstnán v severočeských dolech jako vážný a nakonec našel místo jako poslíček a šofér na horských chatách. Zde konečně mohl začít znovu bavit hosty – ovšem prozatím neoficiálně.
JR: Ale pořád to nebylo jaksi ono, že?
SJ: Burian bez své práce a bez kontaktu s posluchači psychicky velmi strádal. Proto nakonec přiznal svoji údajnou vinu, a jen díky tomu získal povolení znovu veřejně vystupovat. V roce 1950 mohl sehrát nejprve zkušební představení v „dělnickém“ divadle v Kladně a pak nějaký čas vystupoval v Karlínském divadle. Bohužel po třech letech mu nezbylo než objíždět republiku s estrádou. Tehdy však už byl spíše unaveným klaunem, který musel často na pódiu sedět, protože měl problémy se žílami a otoky nohou. Věrná paní Nina s ním jezdila jako nápověda a s čím dál většími obavami sledovala jeho boj se slábnoucí pamětí.
JR: Alespoň že mu udělal radost svou nabídkou Jan Werich.
SJ: To bylo od Jana Wericha skutečně velkorysé. Díky němu si totiž směl Vlasta Burian roku 1954 zahrát v pohádce Byl jednou jeden král rádce jménem Atakdále. Mně ale vždy při sledování tohoto filmu připadá, že Burian má velmi smutné oči.
JR: Říká se, že mnozí lidé mu to ponížení přáli.
SJ: Bohužel podle pamětníků je to pravda. On sice v době své slávy možná až příliš předváděl své bohatství i své výsadní postavení a ve své dejvické vile někdy přijal Němce, ale pokud vím, podobné hosty přijímaly – a to mnohem častěji – například i mnohé české herečky. Navíc Burian za okupace ani jednou nevystupoval se svým divadlem v Německu (byť mluvil perfektně německy) a zaměstnával řadu svých přátel, aby je uchránil před totálním nasazením.
JR: Je divné, že jeho údajná kolaborace za války nikomu nevadila.
SJ: Máte pravdu. Na jeho skvělé filmy i na představení do Divadla Vlasty Buriana (nacházejícího se nedaleko Karlova náměstí a uzavřeného roku 1944 s ostatními českými divadly) chodívali lidé zapomenout na těžkou současnost. Smáli se i jeho dosti odvážné scénce, při níž ukazoval, jak vysoko skáče jeho pes, když on přijde domů, což mnozí (jak připomíná Ondřej Suchý ve své skvělé knize Vlasta Burian na cestě do 21. století) po válce označovali za hajlování. Jediné, co mu lze vytknout, byla účast v jedné rozhlasové skeči, v níž parodoval člena exilové vlády Jana Masaryka. Ovšem jak známo, kdo chce psa bít, hůl si najde.
JR: Zřejmě v tomto případě platí, že úspěch se neodpouští. Ale Vlasta Burian byl nakonec rehabilitován...
SJ: K tomu však bohužel došlo teprve roku 1994, tedy dvaatřicet let po jeho smrti. V roce 2002 byly ostatky jeho i paní Niny, která zemřela čtvrt roku po jeho odchodu, přeneseny z Vinohradského na Vyšehradský hřbitov. Zdejší hrob zdobila bronzová busta, kterou kdosi ukradl a kterou roku 2007 nahradila plastika znázorňující dvě ruce, příznačně nazvaná Ruce komika. Pokud se někdy vydáte na Vyšehradský hřbitov, zastavte se u tohoto hrobu. Vlasta Burian i výjimečně zdařilá plastika za to stojí…
Vložil: Adina Janovská