RECENZE Foglar by měl radost. Trilogie Prašina Vojtěcha Matochy kráčí ve stejných šlépějích
06.12.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Vojtěch Matocha
Ani se mi nechce věřit, že Záhadu hlavolamu napsal Jaroslav Foglar už v roce 1941. Pokračování v podobě knihy Stínadla se bouří přišlo o šest let později. Konečnou a nejméně známou část trilogie, tedy Tajemství Velkého Vonta, dokončil autor s výrazným odstupem v roce 1986. A o tři roky později se narodil Vojtěch Matocha, jehož foglarovská sláva sice jenom lízla, i přesto je inspirace patrná na každé stránce. V případě ilustrací Prašiny od Karla Osohy se mu dokonce vyrovnává. Otázkou zůstává, čím si Matocha může podmanit čtenáře, aby se k jeho dílu vracely ještě za padesát let. Pokusím se odpovědět.
Ačkoli píšu o Prašině, o tom podivném místě v Praze, kde nefunguje proud, musím se ještě jednou vrátit k Jaroslavu Foglarovi. Jeho chlapecký svět očaroval snad vším, čím mohl. Tajemná zákoutí, klikaté uličky, dlážděné plácky, rozpadlé kostely, neupravované zahrady, toulavé kočky, všudypřítomný strach a stínohra. Ano, stínohra. Jen málokterý čtenář si možná uvědomil, že drtivá většina dobrodružství Rychlých šípů začíná v momentě, kdy na Rozdělovací třídu padne tma. V případě Prašiny lze hovořit o tomtéž. Matochovi se nadmíru dobře podařilo vykreslit zákoutí jím vymyšlené čtvrti, členit ji, nechat proplouvat špinavou řeku, otvírat zamčené dveře, nacházet zarostlé zahrady s bílými altány.
Je tu však jeden faktor, v němž má Foglar bezesporu navrch. Všudypřítomné napětí, které si pohrává s fantazií. Ne, nejde o Vonty jako takové. Jde o jejich tajemnou píseň. To bylo něco, co mě přimělo zpozornět už jako dítě. Číst o písni beze slov? Neznat melodii, přesto se jí tak nějak podvědomě bát? Mít k ní úctu i ve chvíli, kdy se na dřevěný vůz postaví osudem poznamenaný Vláďa Dratuš, epigon nepoznaného Vojtěcha Vonta? Při komparaci trilogie Prašina se stínadelskou trilogií Jaroslava Foglara je tu ještě jedna, možná epizodní záležitost. To jsou postavy.
Záhadnost a zlo ukryté v tajemném Em rozhodně nejsou přenesena do ústřední postavy Prašiny, do mladé dívky En; byť jsou napsána i stejným stylem s důrazem na první samohlásku. Vynálezce Hanuš Nápravník je ovšem epigonem Jana Tleskače, chlapecké figury svou odvahou, ale i lidským strachem mohou připomínat Rychlé šípy. Když ničím jiným, pak klubovnou. Negativní postava Prašiny v podobě Klementa Hroudy je bezesporu mixem dabinelovců, Vendy Rejholce, obou Mažňáků a určitě nesmím zapomenout na proslulé Bratrstvo Kočičí pracky. Široka jsem nenašel.
Foglar šel, co se postav týká, tak hluboko, jak jen mohl. Matocha se tomuto vyhnul, což mě osobně mrzí nejvíc, trilogie totiž čítá 264 a dvakrát 260 stran, prostor pro spletence vztahů by bezesporu byl. Právě paleta figur je kořením podobně odvážných děl. A Prašina odvážným, správným a důmyslným cyklem bezesporu je.
Už jen ten nápad. V Praze jednadvacátého století existuje část, která se zvětšuje, kde nefunguje proud, nejezdí tramvaje, kde jsou lidé jiní, uzavření, často taky zlí. Ale jsou zde i stovky příběhů, které se jako vůně bramborové natě táhnou celou trilogií. Ta mimochodem vznikala v letech 2018, 2019 a 2020. Autor za ni získal značný věhlas (nominace na cenu Magnesia Litera nebo na Cenu Jiřího Ortena), odborná veřejnost si všimla i zmíněných ilustrací (Nejkrásnější ilustrované knihy podle projektu Czech Illustrators). Pokud se Karel Osoha vydá podobnou cestou jako Marko Čermák, doporučil bych mu časopis Květy. Kruh by se náramně hezky uzavřel.
Ale dál.
Matocha zkrátka vymyslel čtvrť, která je atypická. Vším. Ve všech směrech, za všech okolností. Jak už jsem řekl, z Prašiny jde strach. A právě v tu chvíli se do ní za dědou poprvé sám vydává Jirka Klimeš. Doprava, doleva, doleva a do kopce. Doprava, doleva, doleva a pak do kopce. Nebo doprava a pak do kopce? Zatraceně… Má sice v plánu ihned zmizet, jenomže při cestě domů přijde neštěstí. Smrt. Jejího vyústění se čtenáři dočkají v druhém a třetím díle (Černý merkurit a Bílá komnata). Jirka má kamaráda Tondu a kamarádku En. Tu vnímám jako hlavní postavu celé série, jelikož jde o inteligentní dívku, jejíž tajemství najdete až opravdu v závěrečných kapitolách Prašiny. Mně to hrozně mile překvapilo. Stejně jako druhý díl (Černý merkurit), kde Matocha zdárně vypíchnul inženýra Prokopa z Čapkova Krakatitu do postavy nelidsky tvarovaného Prokopa Steinera. Napadlo mě to sice hned u názvu knihy, bál jsem se, že ta čapkovská utopie zůstane stranou. Nestalo se.
Kromě toho, že Prašina je četbou pro děti, musím upozornit i na některé scény, kde násilí není zrovna vedlejším motivem. Jirka se tolikrát bojí smrti, že bych to nespočítal. Únosy, vydírání, inteligentní hlava všech mladých hrdinů i vůle po přežití se mi hodně líbily. Stejně jako názvy míst, autorova invence: Prašina, Šibeniční vrch (název Stínadla se často odvozuje od stínání hlav...), Koryta, Mariánský vrch, zahrady na Krchlebách a mnoho dalšího... krásná procházka nápaditostí a čerstvou krví mladého autora.
Hlavní jsem samozřejmě neprozradil. Jakkoli chválím, že tento nápad vůbec kdy vznikl, neprozradím, čeho se týká. Obrácená pozornost vůči pokroku, až werichovská pointa skutečně učarovala. První díl Prašiny se mi právě z uvedeného důvodu líbil nejvíc. Zbylé dvě části určitě neztrácejí na tempu, ale nemají už takový myšlenkový přesah. Konec všeho, tedy závěrečná část, naopak má. Jde o jasně koncipovaný, zbytečně nenatahovaný děj plný zvratů, přátelství i nenávisti, ale hlavně odkazu Jaroslava Foglara. A přitom je to rovněž originální a nenapodobitelné.
Všechny tři části vydává nakladatelství Paseka.
Vložil: Zdeněk Svoboda