RECENZE Petra Soukupová a její Věci, na které nastal čas. Depka bez katarze, špičkově napsaná
03.12.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Petra Soukupová
Větosloví neboli syntax. To je disciplína, u níž by měl mít každý jazykovědec na paměti dvě jména. Jáchyma Topola a Petru Soukupovou. Oba v přirozené nepřirozenosti jazyka po stránce větné skladby vynikají jako málokdo.
Shodou okolností, což se mi vybavuje až při psaní, Sestru i Soukupovou vydává brněnský HOST. Paradox zejména proto, že čím dále od metropole člověk je, tím více se hledí právě na spisovnost a pečlivost. Při jistém pokusu o komparaci dvou zmíněných spisovatelů musím zohlednit ještě další atributy: profánnost života u Soukupové, jeho extrémní a drsnou stránku u Topola.
Pokud byste od aktuální novinky očekávali Sestru, zmýlili byste se. Jak je Topol často daleko od toho normálního, o to víc je mu Soukupová blízko.
Spisovatelka a scenáristka se proslavila zejména svým románem Zmizet. Vystřelil ji mezi laureáty cen Magnesia Litera a zaměřil pozornost čtenářů. O něco víc si ovšem považuji knihy K moři (2007), jelikož se dostala do polohy, v níž mám autorku nejraději. K tomu se ještě dostanu. Za zmínku bezesporu stojí i Bertík a čmuchadlo (2014), Pod sněhem (2015) a Klub divných dětí (2019). Všechny vydává mateřský HOST a překlady se objevily v Bosně a Hercegovině, v Bulharsku, Chorvatsku, Itálii, Maďarsku, Polsku a ve Slovinsku.
Věci, na které nastal čas je románové vyprávění složené z krátkých literárních útvarů, lehko zaměnitelných za povídky. Mají totiž začátek, svou pointu i konec. Vzájemně jsou však propleteny do osudů jedné naprosto obyčejné a normální rodiny, čítající ženu, muže, syna a dceru. Krom toho taky řadu vyřčených i neslyšitelných přání, rozporů, zmínek o styku, hledání, ztrácení a všech možných jiných substantiv, jež každodenně provází lidský život.
A jak ty takzvaně obyčejné věci mohou obvykle navzdory své přirozené podstatě vést k rozvoji, u Soukupové je ten přístup opačný; vedou k redukci. Chuti po životě, touze po změně, naději v hledání, zoufalství z dospívání (ve všech věkových kategoriích). Děj je přitom celkem pevně semknutý a lineárně přizpůsobený. Primární obsahy (život) jsou z hlediska logiky docela často interpretovány jako ospravedlňující. Nikoli ospravedlnitelné. Logika se v podobném duchu universa vyhýbá i personifikaci. Stejně, aniž by měla Soukupová zálibu v Husserlovi a dalších, tato žena přistupuje ke své próze.
Obyčejnost a šeď vede k rozpadu, čímž se vymezuje jak vůči Páralovi, tak logice, ale i zde se snaží nacházet něco nového. Na první dobrou mohu zdůraznit zvíře (pes, kočka, králík), což je její často užívaný postup. Jenomže mě šlo hlavně o tu fázi druhou, o tu katarzi. Jak moc bych ji čekal, nepřišla. Z hlediska filozofie se nedostavilo nic jiného než neutrálno. Proto depka. Pakliže se chlap odstěhuje k jiné ženě, mohl by být náš dietlovský záměr ukončen. Minimálně na papíře. Jenomže tomu tak není.
Čtěte Soukupovou pozorně a dbejte na hlavního vypravěče.
Tím se dostávám k výše naťuknuté pointě. Aktuální román precizní autorky není pohledem rodičů, natož otce nebo matky, jde o jejich děti. To jsou nositelé děje. Takový Stendhalův Fabrizio naruby… Jo, jo, excelentní knížka, vytříbený záměr, ale hlavně perfektně odvedená forma vyprávění. Otázkou zůstává pouze to, a já odpověď nevím, zda u Petry Soukupové není dobro světa nad dobrem osobním…:
Vložil: Zdeněk Svoboda