Při vyslovení jejich jmen se pro jistotu ohlédnete přes rameno. Patnáct příběhů, které otřásly světem
29.11.2020
Foto: Facebook
Popisek: Jack Rosewood
Lahůdka pro milovníky kriminalistiky, kteří neokážou odložit z ruky svědectví o skutečném zločinu. Sbírku příběhů, která úspěšně soupeří s nejlepšími knihami o zvrácené mysli sériových vrahů, vydalo nakladatelství cPress.
Existují důvody, proč nám po vyslovení jmen některých nejznámějších sériových vrahů přejede mráz po zádech a prostě se musíme znovu ohlédnout přes rameno, zda jsou naše dveře opravdu zavřené. Jsou to monstra, jenže skutečná. Jejich zločiny jsou tak trestuhodné, tak odpudivé, že se navždy vryjí do naší paměti.
Jack Rosewood, přední světový autor na poli dokumentování těžkých zločinů, vytvořil antologii, v níž naleznete notoricky známá jména, ale také osoby, jejichž děsivý příběh jste doposud zřejmě neslyšeli. Autor se snaží vždy o co nejbližší pohled na osobnost, motivy i činy lidí, kteří se rozhodli obětovat životy jiných. Barvitě představuje například charismatického a mazaného Teda Bundyho, dlouho zneužívanou Aileen Wuornosovou či drogami poháněného vraha zdravotních sester Richarda Specka.
Autor: Jack Rosewood
Žánr: literatura faktu
Nakladatelství: cPress
Ukázka z knihy:
Ronald Gene Simmons st.
Vánoce roku 1987 nebyly pro rodinu Simmonsových ani šťastné, ani veselé.
Bývalý seržant letectva Spojených států Ronald Gene Simmons byl bez peněz, a navíc vyšetřován sociálním odborem Nového Mexika za otcovství dítěte své sedmnáctileté dcery Sheily, kterou zneužil.
Aby se vyhnul zatčení, přestěhoval Simmons svou rodinu do Arkansasu, kde se usadili v provizorním domě, vybudovaném ze dvou karavanů. I když tam nebyla žádná elektřina ani voda, byli skrytí uprostřed téměř šesti hektarů pozemku.
Simmons vystřídal řadu zaměstnání. Dělal účetního pohledávek u dopravní společnosti Woodline Motor, odkud byl propuštěn po několika nařčeních ze sexuálního obtěžování, poté brigádničil jako prodavač ve večerce, odkud odešel před Vánocemi roku 1987.
Práce do jeho plánů pravděpodobně příliš nezapadala.
Dne 22. prosince, čtyři dny poté, co odešel z práce, začala jeho vražedná mánie.
První obětí byla jeho žena Rebecca, se kterou byli svoji 27 let. Zastřelil ji pistolí ráže .22. Předtím než uškrtil svou tříletou vnučku Barbaru, byl na řadě jeho syn Gene.
Pak všechny tři vyhodil do jímky, kterou předtím vykopaly za domem děti, a čekal na ostatní, až se vrátí domů.
Aby je od sebe oddělil a oni byli tedy zranitelnější a bylo snazší je zavraždit, tvrdil jim, že pro ně má dárky, ale že jim je musí dát postupně každému zvlášť.
První zemřela sedmnáctiletá Loretta. Přiškrtil ji, aby ochabla, a poté jí držel hlavu v barelu s dešťovou vodou, dokud nezemřela.
Eddy, Marianne a Becky zemřeli stejně. Simmons poté počkal na svátek sv. Štěpána, kdy měl přijet zbytek rodiny. Ostatní členové rodiny Simmonsovy skutečně ten den přijeli. Hned po příjezdu byli syn Billy se svojí ženou Renatou zastřeleni. Simmons pak uškrtil jejich dvacetiměsíčního syna Traea.
Poté zastřelil svou nejstarší dceru Sheilu – tu, kterou údajně zneužíval – a jejího manžela Dennise McNultyho. Simmons uškrtil i sedmiletou Sylvii – dítě, které zplodil se Sheilou – a nakonec zavraždil svého jednadvacetiměsíčního vnuka Michaela. Poté rozložil těla svých pěti příbuzných na zem příbytku a zakryl je kabáty.
Ani tím ale neskončil. Pár dnů po Vánocích, 28. prosince ráno, odjel do místní advokátní kanceláře, kde zabil recepční Kathy Kendrickovou. Byl do ní zamilovaný, ale jeho city nebyly opětovány.
Pak zastřelil jednoho člověka, zranil majitele v kanceláři ropné společnosti a odešel do večerky, aby zastřelil další dva lidi.
Svoji vraždící mánii ukončil v dopravní společnosti, kde pracoval, dokud nebyl propuštěn za sexuální harašení – postřelil na místě jednu ženu. Pak se posadil v kanceláři a jen tak, jakoby mimochodem, si povídal se sekretářkou, dokud nepřijela policie.
Vzdal se bez odporu.
Simmons se zřejmě chtěl mstít, ale nakonec to byl stát Arkansas, kdo měl poslední slovo.
Simmons rozsudek přijal.
„Já, Ronald Gene Simmons st., chci, aby vešlo ve známost, že je mým přáním a touhou, aby nebyly podniknuty žádné kroky k odvolání nebo jakékoli změně tohoto trestu. Dále pokorně žádám, aby tento rozsudek byl spěšně vykonán,“ prohlásil a odmítl všechny možnosti odvolání.
Kvůli tomu byl držen na samotce, protože ostatní vězni čekající na rozsudek smrti se báli, že jeho přístup ohrozí jejich vlastní odvolání.
Simmons byl popraven v roce 1990 ve věku 49 let smrticí injekcí. Tři roky po jeho vražedné mánii. Rozkaz k jeho popravě byl pode-psán tehdejším guvernérem Arkansasu Billem Clintonem.
Rodina Sodderových
Časně ráno na Štědrý den roku 1945 se ve Fayetteville v Západní Virginii stala Jennie Sodderová obětí žertovného telefonátu. Nebylo by to tak zvláštní, kdyby později ten večer neztratili Jennie a George Sodderovi pět ze svých deseti dětí při požáru, který spálil dům do základů. Pár unikl se čtyřmi svými dětmi; desáté sloužilo v armádě a nebylo v době požáru doma.
Požár o Vánocích není nic neobvyklého – v roce 1945 by bylo normální, kdyby rodina použila svíčky nebo žárovky vydávající výrazné teplo, aby ozdobila svůj vánoční stromek.
Na této noci bylo ale pár věcí podezřelých. V zoufalém pokusu o záchranu svých dětí nacházejících se v druhém patře domu běžel George pro žebřík, který ale zmizel. Poté se pokoušel dostat k oknu tím, že pod ně přistaví své auto – to ale nechtělo nastartovat.
Pozůstatky dětí nebyly nikdy nalezeny. Když vyšetřovatelé dorazili po celých sedmi hodinách od prvního telefonátu, k němuž došlo v jednu hodinu ráno, prohledali dům. Marně. Po městě kolovalo podezření, že děti se dostaly z domu živé a byly někým uneseny. Možná je dokonce unesl onen záhadný volající.
Skoro o 25 let později, v roce 1968, Soddersovi obdrželi fotku muže, který vypadal jako jejich zmizelý syn Louis. Najali si tedy soukromého detektiva a poslali ho do sousedního státu Kentucky, odkud fotka zřejmě přišla. O detektivovi už nikdy neslyšeli.
Příběh vzbuzuje hrůzu dodnes.
„Byli jsme opravdu rozrušení,“ řekla Lita Eskewová, která tehdy chodila na střední školu. „Nechápali jsme, jak nemohli najít žádné ostatky. Dům byl za policejní páskou, ale stejně jsme se šli podívat. Všichni jezdili kolem, protože to byla hrozná tragédie. Pořád myslím na ty děti.“
Billboard, který žádal kolemjedoucí o informace k případu, za čtyři desetiletí vybledl a záhadu vyřešit nepomohl.
„Mohli jste to cítit až někde dole v žaludku a pořád jste uvažovali o tom, jestli jsou naživu. Kde jsou? Po celá léta lidé čekali, že se někde objeví,“ řekla Denise Scalph. „Byla to opravdová záhada. Zajímá mě, jestli by moderní forenzní metody přece jen neodhalily více.“
„Příběh dětí Sodderových se stal nekonečným dramatem, které přesahuje svůj čas,“ tvrdí Barbara O’Dairová, editorka Readers Digest, v interview pro Beckley Register Herald…
Vložil: Adina Janovská