RECENZE Nejhorší na nové ´dánovce´ je fakt, že se to skutečně stalo. Klubko zmijí je fantastické
29.11.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Ernest Valko
Minule jsem nad Dominikem Dánem trochu ohrnul nos. Myslím, že právem. V případě jeho aktuální prózy to neudělám ani v nejmenším. Klubko zmijí (Klbko zmijí, 2020) vychází v Česko – Slovensku v témže roce, což kvituji víc než kdy jindy. Důvodem je aktuálnost.
Zase jsem se do knihy Slovartu v překladu Jana Hanzlíka ponořil, ani nevím jak. Dokonce jsem si kvůli ní nechal utéct šipky, což se stává málokdy. Zprvu jsem se výsostně bavil. Do monstrózní a překrásné bratislavské vily dorazí dvoučlenná hlídka poté, co jim z ústředí přiletí informace, že se v ní střílelo. Měl by tam být pachatel i oběť.
Chlapci cestou na místo vyslechnou laškující pár v autě, potkají majitele domu, který jim barvitě, byť překotně líčí, co se v posledních desítkách minut stalo. Prý je ten parchant nahoře, tak tam uniformovaný pár vyrazí. Když se vrátí, pán domu nikde. Hledají, hledají, ale marně. Po chvíli se zeptají té dříve zpovídané laškující dvojice. Dívka řekne, že majitel právě odešel, že je míjel. „Asi se pomát´, to se stává," usoudí nižší šarže.
Jenže po ohledání místa činu přijde zvrat.
Muž, který odkráčel, rozhodně není majitelem vily. Ten totiž leží nahoře v posteli v tratolišti krve s dvěma kulkami v těle. A pointa je na stole. Kdo teda odešel? Je vůbec možné, aby byl vrah takhle drzý, přitom suverénní? Jak říkám, úvodní pointa se mi strašně líbila. Mrtvý byl posléze identifikován jako státní prokurátor Kučma. Ani to mě netrklo. Až do chvíle, kdy se na scéně zjevila jeho žena a mrtvého oslovila jménem: Ernest. Byl jsem doma.
Vražda Ernesta Valka v roce 2010 skutečně otřásla Slovenskem víc než běžné násilné delikty páchané tamními organizovanými skupinami. Valko byl respektovaný československý právník a politik, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za legendární Verejnosť proti násiliu (VPN) a jediný předseda československého federálního Ústavního soudu. Jeho vražda byla, co si pamatuji, nakonec uzavřena jako nešťastná náhoda. Že prý doma narazil na lupiče, který ho popravil, zjistila tamní policie cirka po sedmi, osmi letech. Bohužel jsem neviděl spis ani soudní odůvodnění, tedy se mohu jen domnívat, že měl vilu opevněnou tak, jak Dán popisuje, že se často bál o život, že byl pod tlakem kvůli soukromému vyšetřování, jež vedl na elitu Slovenska.
Politici, lobbisti, policisté. Důkazy, vztahový pavouk, odposlechy. Klubko zmijí.
I přesto musím Dánův román označit za utopický. Pakliže by šlo všechno takto krásně a rychle vyřešit a uzavřít, bylo by to skvělé. Jenže ono to tak není.
Logické postupy policistů při rekonstrukci mordu byly snad nejlepší, jaké jsem u autora kdy četl. Krok po kroku opakovali, co bylo operačnímu oznámeno, jak vrah postupoval, s jakým cynismem a s jakou odvahou se vydával za mrtvého. Právě zmíněné pasáže zaslouží metál. No a v paralelním příběhu se potkáte s majitelem baru, jež se časem stává víkendovou hernou. Jednoho večera je provozovna přepadena, majitel bez milosti popraven k čelu přiloženou pistolí. Taky v tomto případě si Dán patřičně vyhrál s představivostí. Ani byste nevěřili, jak sugestivně působí přepisování sledování videozáznamu vraždy. Sotva jsem vnímal čas.
Potom, když přijdete na to, co oba skutky spojuje, s jakou drzostí se na Slovensku chovají ti mocní, dochází ke katarzi, zatýkání, obvinění. Zaradujete se. Alespoň všichni, kteří tamní politickou situaci nesledují. Happy end. Dominik Dán ví své. Proto chápu, že poslední stránka končí až zvráceným rozhovorem mezi státní správou (okresním státním zástupcem) a jistým podnikatelem. Stačí znát jeho křestní jméno. Jistý Marian...
Dominikán Dán poutavě a na reálném základě vylíčil skutečnosti, o nichž si Slováci roky šeptají. Důkazy chybí. Už nyní podle mých informací tvoří další knihu s názvem Ve stínu (V tieni). Třeba se i z ní něco dozvíme o lidech, jakými jsou Miky Č., Robert F. a nad nimi čnící Juraj Š... Nechám se překvapit.
Vložil: Zdeněk Svoboda