RECENZE Sekta Mariette Lindsteinové hnula žlučí nejen scientologické církvi
28.11.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Mariette Lindsteinová
Pro ještě větší vnímání a prožitek z četby je důležité poznat reálie. Autorka téhle bravurní knihy totiž čtvrt století působila u scientologů (Church of Scientology), přičemž závěrečné měsíce byly opravdu výživné. Lindsteinová za pohnutých okolností doslova uprchla z drápů této sekty, ale ani tak vyhráno neměla.
Týdny poté, co se takzvaně osvobodila, přišly noční můry a děs. Spolu s tím i výhružky ze strany bývalých bratří a sester. Mariette nakonec úspěšně vybudovala nový život v Kalifornii společně se svým manželem Danem Koonem, který také uprchl z osidel výše zmíněné samozvané církve. Po několika letech se rozhodli přestěhovat do Švédska, konkrétně do Halmstadu. Mariette pracovala v mateřské školce, pronajala si domek u moře a všechno mělo být klidné a šťastné. Jenže nebylo.
Novinářka, která tou dobou psala knihu o scientologii, udělala s Mariette rozhovor, a protože její život zněl jako thriller, navrhla, aby o svých zkušenostech napsala. Výsledkem byl první román The Cult on Fog Island, který byl oceněn cenou Crimetime Specsavers Award jako nejlepší debutový román roku 2016. Na jeho základě jsou postaveny také dva další díly; The Cult that Resurrected a Children of the Cult. Já se zabýval Sektou (ze série Sofia Bauman #1), která vychází v Knize Zlín v super překladu Martina Severýna.
A musím připustit, že je ta četba děsivá. Zejména proto, že je autentická. Jak tomu už tak bývá, ďábel se ukrývá v detailech…
Sofia Baumanová, ústřední hrdinka románu, se z čiré zvědavosti zúčastní přednášky hnutí s názvem ViaTerra. Jeho duchovní poselství ji zaujme, ještě víc ji však přitahuje podmanivý vůdce Franz Oswald. Hnutí sídlí na ostrově u švédského západního pobřeží a Sofia dostane nabídku, aby pro ně pracovala. Když ale léto ustoupí husté mlze, pobyt v romantickém venkovském stavení se změní v noční můru a Sofia začíná tušit, že se nechala vtáhnout do spárů sekty. Jelikož jde o četbu na pomezí literatury faktu a beletrie, shrnu své pocity do jakési kostky. Co mě zaujalo nejvíc, byly kurzívou psané části. Vypráví je chlapec a už od první chvíle jsou prostě a jednoduše hrozné. Detailní popis mrzačení čmeláka, podivných praktik s náctiletou slečnou, radost z požáru, neskrývaný chtíč vraždit, ovládat, manipulovat…
Je to obrovský kontrast vůči lineárnímu textu zbylého vyprávění. Kurzívou psané záznamy jasně korespondují s děním, takže všem bude časem jasné, kdo a proč to vypráví. Na straně druhé se setkáte se Sofií. Žena, která má zpočátku vlastní hlavu, rozum a naději, se postupně stává puťkou, bojácnou bytostí vystrašenou z každého povelu pána, tedy Oswalda.
Jak jsem řekl, ďábel je ukrytý v detailech. Těch si všimnete hned. Začíná to mávnutím ruky na sekretářku (jako když odháníte mouchu), končí to rozkazem „na čtyři", kdy má dotyčný hříšník lízat podlahu. Jelikož se v mučení lidí nijak nevyžívám, inkriminované části pro mě představovaly direkt. Je to stejné, jako když uprostřed dálnice zeje díra. Nečekaná, velká. Psychologové by pro to jistě měli nějaké speciální termíny, já mohu říci, že napětí je stupňováno, gradováno, a to až do úplného a až zoufalého konce.
Sekta je náramně vyvedený a vykreslený román, který všichni scientologové unisono odmítli. Já osobně naopak věřím každému slovu a děsí mě, že ty praktiky trvají dodnes…
Vložil: Zdeněk Svoboda