Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Láska bez lásky, dilemata bez možností výběru a vřelost přátelství v ledu a mrazu

14.11.2020
Láska bez lásky, dilemata bez možností výběru a vřelost přátelství v ledu a mrazu

Autor: albatrosmedia.cz

Popisek: Eva Střihavková

Co se stane, když se žena kvůli svému muži přestěhuje do Grónska a on jí věnuje plavbu na severní pól? Román Evy Střihavkové, inspirovaný skutečným příběhem, vydalo nakladatelství Motto.

Co se stane, když se žena kvůli svému muži přestěhuje do Grónska a on jí k narozeninám věnuje plavbu s partou zbohatlíků na severní pól? A co když si vědec z Ruska vypůjčí zdánlivě nepotřebnou knihu, kterou už nikdy nevrátí? A co teprve, když jediný muž, který o vás na ostrově uprostřed ledu a mrazu jeví opravdový zájem, je šedesátník s revolverem u pasu? Nakonec se rozvedete. Ale to dobrodružství za to stojí!

 

Můj grónský rok

 

Kniha je inspirovaná autorčiným pobytem v Grónsku. Eva Střihavková vystudovala dějiny umění a mezinárodní vztahy a pracovala jako redaktorka a editorka v médiích. Kromě Grónska žila také v Gruzii.

Autor: Eva Střihavková
Žánr:
román
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Výčet zážitků, dárků a situací, které nakonec dopadly jinak, než jak můj nadšený a věčně optimistický manžel sliboval, by mohl ještě pokračovat. Ale vraťme se k tomu domečku, na který jsem se podle slov mého muže měla těšit, neboť je prý jako z pohádky.
Na obzoru se už pomalu začínal rýsovat břeh. Loď, která nás vezla do našeho nového bydliště, byla malá a podle mých odhadů tak tři roky nenatřená. Bylo to na ní dost vidět, rez byla všudypřítomná, a tak jsem si brzy zašpinila nejteplejší kabát, který mě provázel po celý můj pobyt v té zmrzlé zemi. Hnědooranžové skvrny se mi z něj už nikdy nepodařilo vyprat.
Už jsme byli blízko. Alan stál vedle mě a nadšeně ukazoval kamsi pod skály, kde se rýsovalo několik barevných skvrn.
„Je to ten čtvrtý zleva. Nemůžu se dočkat, co na něj řekneš!“ řval nahlas, aby aspoň trochu přehlušil silný vítr a rachot burácejícího motoru.
To, co jsem viděla, mě překvapilo, protože domky stály na trávě plné odkvetlých pampelišek. Představa, že tam je kus něčeho, co mi aspoň částečně připomíná naše končiny, mě uklidňovala.
Na poměrně strmém kopci stálo několik domečků hýřících barvami. Modré, zelené, žluté, bílé, šedé. Několikrát jsem pečlivě odpočítala čtvrtý domek zprava. Několikrát proto, že když jsem k tomu domku došla očima poprvé, nemohla jsem uvěřit, jak vypadal. Ze všech těch na hraně vkusu natřených domů byl ten náš nejošklivější. Zářil nesnesitelně rudou barvou tak moc, že i tráva v jeho okolí chytala lehce červený odstín. Byla to přesně jedna z těch barev, nad jakými my esteticky smýšlející lidé občas při procházce opulentní vilovou čtvrtí kroutíme hlavou. Zdejší barevné domy na úpatí skal, které jsem dosud znala pouze z fotek na internetu a které jsem vždy obdivovala, ve skutečnosti vypadaly jako naprostý kýč. Jednou jsem četla o takzvaném paradoxu cestovních katalogů, v nichž jsou nejčastěji prezentována na první pohled překrásná místa, která ale ve skutečnosti způsobují zklamání milionů turistů. Moře je méně modré než v prospektu, nebe není tak blankytné a písek tak jemný a žlutý, jak se zdál, památky jsou přeplněné a v těsné blízkosti starobylých chrámů na kraji pralesa stojí Starbucks. Podobné zklamání jsem já zažívala po příjezdu do Grónska.
„Tak co, líbí?“ usmíval se na mě Alan.
„Je nádherný,“ řekla jsem mu, ale dobrá herečka jsem nikdy nebyla.
„Jestli budeš chtít, necháme ho přetřít,“ snažil se mě uchlácholit, protože moje rozčarování zkrátka nešlo přehlédnout.
Srdce opravdových hospodyněk by ale nad danou situací nejspíš zaplesalo. Před očima by se jim mohla rozehrát budoucnost spočívající v zútulňování domečku v nehostinné krajině, v podobě kytek v oknech, bezedné horké polévky na plotně a taky několika spokojených dětí. Já měla na mysli jen takové to všeobecné tvrzení z lifestylových magazínů, že rudá barva podporuje chuť k jídlu. Přemýšlela jsem, jestli se dřív ujím k smrti nebo si na brigádě v klubu mladých geologů (vzhledem k tomu, že v okolí jsem neviděla nic jiného než skály) vydělám dost peněz na zpáteční letenky.
Než jsme se totiž do Grónska vydali, Alan mě ujišťoval, že nebudu muset jen sedět doma a trénovat na mateřskou. Jeho kolegové z tamní univerzity mu totiž pro mě nabídli místo sekretářky v pobočce, která má za úkol monitorovat tamní ekosystém. Hlavní sídlo má ale v Dánsku, její grónská odnož tak měla fungovat jako takové informační centrum pro turisty. „To bys mohla zvládnout, takže jsem jim za tebe dal předběžný souhlas,“ mrkl na mě Alan.
Okamžitě se mi v hlavě rozjela vzpomínka na bábu z budky informačního centra z mého rodného města. S nejlepší kamarádkou jsme jí lepívaly sprosté obrázky na prosklené dveře, což ji hrozně štvalo, protože se musela zvednout a jít je strhnout. A to ona nerada, nenáviděla jakýkoli pohyb navíc, který musela vykonat. Mstily jsme se jí za to, že nás kdysi vyhodila z veřejného parku. Sbíraly jsme totiž lískové ořechy do igelitky, na které ona zřejmě celé léto čekala a chtěla je mít všechny pro sebe. Byla na nás tehdy sprostá a chtěla vědět, proč si nenajdeme nějaké jiné zaměstnání. Moc jsme tomu tehdy s Johanou, tak se moje kamarádka jmenovala, nerozuměly, protože zaměstnání přeci mají jen dospělí.
Když jsem celý incident potom popisovala rodičům, řekli mi, že to je stará čarodějnice, která se zlobí na svět, a že si jí nemáme všímat. Na závěr mě máma pohladila po hlavě a řekla mi, že jestli mi ty ořechy chutnají, tak tam půjde se mnou a bude mě před ní ochraňovat. To jsem ale nechtěla, protože bába, jak jsme jí tehdy začaly s Johanou říkat, nás vyháněla také z kašny v parku, do které turisté házeli mince. Tehdy do našeho města přijíždělo hodně Němců, kteří se nezdráhali do kašny hodit i dvacetikorunu. To bylo něco pro nás. Dvacetikoruna tehdy představovala deset kopečků zmrzliny nebo čtyři kopečky s dvojitou čokoládovou polevou v tom dražším a chutnějším kornoutu. Jedna z nás si vždycky zula boty, skočila do empírové kašny a rychle podávala mince té druhé. Celá záludnost spočívala v tom, že jsme to musely provést co nejrychleji, protože jsme věděly, že do pár minut na nás vyběhne bába třímající tenisovou raketu místo rákosky. Nebylo to snadné, protože dno kašny bylo strašně kluzké. Kdybych se namočila, musela bych pak rodičům říct, jak se to stalo, a to by nešlo. Lovení mincí z kašny nám připadalo jako vylupování banky za bílého dne. Nedovedla jsem si představit, že by se o tom rodiče dozvěděli, a tak nás bába držela v šachu. Kdyby se máma od té staré čarodějnice dozvěděla o našich krádežích mincí z kašny i sprostých obrázcích, dostala bych zaracha a nebyla by ani zmrzlina, ani jiná dobrodružství, která jsme s Johanou tak rády podnikaly.
Když mi ale tehdy tím svým jedovatým hlasem bába říkala najdi si raději nějaké zaměstnání, nikdy by mě nenapadlo, že si ho jednoho dne najdu v Grónsku a bude vlastně stejné, jaké vykonávala ona…

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace