Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Seznamte se, Kim Čong-un aneb Jak se tvoří mýtus dokonalosti

15.11.2020
Seznamte se, Kim Čong-un aneb Jak se tvoří mýtus dokonalosti

Autor: writersfestival.co.nz

Popisek: Anna Fifield

Zkušená americká novinářka Anna Fifield předkládá jedinečný a brilantní vhled do nejbizarnějšího a nejuzavřenějšího politického režimu na světě. Jaký je však opravdu Kim vládce Severní Koreje Čong-un? Jeho portrét, zasazený do historických souvislostí, vydalo nakladatelství cPress.

Víte, že Kim Čong-un uměl už v osmi letech řídit nákladní auto? A při střelbě z pistole trefí žárovku na sto metrů? (To mimochodem zvládl už ve třech letech. A nevěří tomu ani samotní Severokorejci.) Takovéto i další perly přináší občanům KLDR tamní státní propaganda, která musela i kolem nejmladšího pokračovatele vládnoucí rodiny vytvořit mýtus dokonalosti, mýtus nositele posvátné krve z hory Pektusan, jenž povede zemi v jejím boji ke světlým zítřkům.

Jaký je však opravdu Kim Čong-un? Jakou ušel cestu, aby se od basketbalového fanatika stal nejmladším vládcem země, která se mu měla podle všech předpokladů brzy rozpadnout pod rukama? To je otázka, jež vyžaduje rozsáhlý rozbor a odlišení pravdy od lží a skutečnosti od legend.

 

Dokonalý soudruh Kim Čong-un

 

Zkušená americká novinářka Anna Fifield předkládá jedinečný a brilantní vhled do nejbizarnějšího a nejuzavřenějšího politického režimu na světě. Při získávání informací měla možnost pracovat nejen s lidmi z bezprostředního okolí Kim Čong-una, ale také s emigranty včetně těch, kteří zastávali v systému Severní Koreje vysoké funkce. Výsledkem je dokonalý portrét dokonalého soudruha, zasazený do širších historických souvislostí i celé komunisticko-feudální ‘kimovské‘ dynastie.

Autor: Anna Fifield
Žánr:
literatura faktu
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

S cílem potrestat každého, kdo by zpochybňoval oprávněnost Kimů vládnout tomuto státu, Velký následník také převzal Stalinův smutně proslulý systém gulagů. Do obrovských koncentračních táborů ve vzdálených a často i klimaticky nepříznivých koutech země posílá každého, kdo má tu odvahu s ním v něčem nesouhlasit – a často navíc i všechny ostatní příslušníky jeho rodiny.
Při popisu všezahrnujících mýtů, které režim neustále omílá, se dá jen těžko přehánět. „Je to jako náboženství – už od narození vás učí, že Kimové jsou bohové a že vůči nim musíte být absolutně poslušní,“ řekl mi dr. Jang, lékař pocházející z pohraničního města Hjesan. „Bavíme se tu prostě o vládě teroru, s nímž dynastie pracuje, aby své obyvatele udržovala ve strachu.“
V každém domě, škole, nemocnici, veřejné budově a dokonce i vagónu metra musí být zarámované fotografie Kim Ir-sena a Kim Čong-una, které je navíc třeba dennodenně čistit speciálním hadrem uschovávaným ve zvláštním pouzdře. Majestátnost režimu pak zdůrazňují nejrůznější transparenty a billboardy ve městech či dokonce nápisy na svazích hor.
Propaganda se na občany valí také z každého televizního kanálu, zatímco v kinech dávají jen severokorejské filmy s chytlavými názvy jako Národ a osud (ten má dokonce šedesát dva dílů). V každé domácnosti je navíc připevněn ke zdi rozhlasový přijímač, který nejde vypnout ani přepnout na jinou stanici.
Otevřete jakékoliv severokorejské noviny a zjistíte, že všechny články opěvují šlechetnost a také génia Dokonalého soudruha, jelikož podle fikce, která v jeho zemi platí za všeobecné dogma, neexistuje nic, co by ten člověk nevěděl. Velký následník rozdává rady ve stanicích chovajících ryby či hovězí dobytek, ve sklenících a pěstitelských školkách, na staveništích i v loděnicích. Velký následník si také prohlíží linky, na nichž se vyrábějí boty, krém na pleť nebo pasta z fazolí, a hned má vždy po ruce nějaké moudro. Velký následník má co říci k hudbě, architektuře i sportu, a aby toho nebylo málo, je to vojenský génius, který nejen že už řídil cvičení své armády na moři i na pevnině s konvenčními zbraněmi, ale stál i za úspěšným rozvojem raket s jadernými hlavicemi.
Odlišné názory zde neexistují a nikdo například nemá přístup k internetu, tedy s výjimkou několika málo příslušníků místní elity, kteří ovšem musí mít výslovné povolení od samotného vládce. Z mobilního telefonu se nedovoláte do zahraničí, nevycházejí tu žádné samizdatové noviny, nikde neuvidíte na zdech jediné graffiti a není známo, že by se v celém státě vyskytoval jediný disident.
S indoktrinací přitom režim začíná brzy, jak již bylo řečeno. Během jedné mé návštěvy Pchjongjangu jsem zavítala do mateřské školky, nad jejímž vchodem se skvěl nápis „Děkujeme vám, vážený generále Kim Čong-une“. Uvnitř jsem se ocitla v místnosti vyzdobené kresbami mývalů ve vojenských uniformách, kteří v tlapkách drželi ruční raketomety, a káčátek tentokrát coby námořníků svírajících samopaly. Před fotoaparáty pozvaných novinářů se pak předváděly malé děti, v rukou plastové pušky značky Kalašnikov.
V podobném zařízení se už ve svých čtyřech letech o Velkém následníkovi poprvé dozvěděla i dcera paní Min-ah. Všechny děti tehdy dostaly bonbóny, načež uviděly jeho fotografii a bylo jim vylíčeno, o jakého že jde mimořádného vůdce, ona však má na tu rádoby slavnostní chvíli především následující trvalou vzpomínku. „Ve tváři byl tak tlustý, že připomínal prase,“ řekla mi o několik let později v bezpečí nového domova v jihokorejském Soulu.
Jak se Kim Čong-un postupně usazoval na trůně, příslušné ministerstvo nařídilo všem středním školám v zemi, aby zavedly nový předmět věnovaný tomuto člověku (o jeho otci a prarodičích se žáci museli učit už nějakou dobu),82 jehož výuka sestávala z jednaosmdesáti hodin. V dějepise pak učitelé pro změnu vyprávěli o tom, jak američtí vojáci za války v padesátých letech krutě propichovali severokorejská nemluvňata bajonety, a v občanské nauce vysvětlovali, že díky filozofii čučche si země může dovolit být ekonomicky soběstačná.
Mimo školu se podobná tvrzení vštěpovala mládeži ve věku od devíti do patnácti let na schůzkách pionýrské organizace, do níž musejí všichni chlapci i děvčata povinně vstoupit. Novými členy se stávají za účasti rodičů během slavnostního obřadu ve školách v den, kdy je nějaké pro režim důležité výročí, dejme tomu narození Kim Ir-sena nebo vzniku státu, a často přitom dostávají i různé pěkně zabalené dárky, například pero nebo aktovku. Přijetí je považováno za vůbec nejvýznamnější okamžik v životě zdejších dětí a každopádně jediný, kdy něco dostanou, protože v Severní Koreji lidé neslaví vlastní narozeniny, pouze jejich nejvyššího představitele.
Man-bok byl ve druhém ročníku na univerzitě, když se oficiálně dozvěděl, že příštím vládcem jeho země bude Kim Čong-un. O předchozích dvou panovnících, tedy Kim Ir-senovi a Kim Čong-ilovi, mu režim donekonečna vykládal nejdřív ve školce, poté ve škole a nakonec na vojně, ale nedal mu pokoj ani teď, coby studentovi přírodních věd. Každý den se musel podobně jako ostatní spolužáci zúčastnit devadesátiminutového školení, kde jim stále dokola lektoři barvitě líčili slavnou historii severokorejské revoluce vedené Věčným prezidentem s manželkou Kim Čong-suk po boku, revoluce, jejíž pochodeň po nich dál nesl syn.
Man-bok už toho měl až po krk, on se chtěl zabývat vědou, ne těmito údajnými velkými soudruhy, a z veškerého pokrytectví a přetvařování byl naprosto znechucený. Pak jednoho dne, brzy po oznámení, kdo bude příští hlavou státu, uviděl korunního prince poprvé v tele-vizi – baculatého mladíka jeho věku, obklopeného starými generály, kteří Velkého následníka oslovovali velice uctivou formou korejského výrazu „potomek“.
Náš vysokoškolák si nebyl jist, zda se mu to jenom nezdá. „Já a mí nejbližší přátelé jsme mu od té chvíle říkali sráč,“ prozradil mi při našem setkání. „Myslí si to o něm ostatně všichni, ale říct se to dalo opravdu jen nejbližším kamarádům nebo rodičům, pokud jste věděl, že mají stejný názor.“ On to ale žádný vtip nebyl a s nástupem Kim Čong-una do nejvyšší funkce si Man-bok uvědomil, že půjde o příslušníka již třetí generace vládnoucí dynastie, přičemž „sedět na trůně“ bude možná pěkně dlouho, když se vezme v úvahu, kolik je mu let…

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace