Tahle nemódní ženská nerozezná… vlastně vůbec nic
13.11.2020
Autor: pointa.cz
Popisek: Jana Sobíšková
Luxusní butik je svět sám o sobě, za astronomické ceny je nutné respektovat marnivost, náladovost, zbohatlické móresy… Jenže tahle prodavačka vůbec nic nechápe. Vtipné povídky z prostředí zlatých kreditek vydalo nakladatelství Pointa.
Historky z prostředí luxusního butiku, který vede obchodnice Justýna, vás určitě pobaví. Módní nadšenkyně totiž neuváženě zaměstná i svou nemódní sestru, která s nepochopením sleduje dění kolem prodeje předrahých kousků z pravých kožešin, kašmíru i hedvábí. A také chování ‘bohatýrek‘, jejich móresy a marnivost.
Zároveň sama tenhle kšeft tak trochu nezvládá, takže prodá například vlka namísto lišky. Luxusu chtivé dámy vůbec dost mate, protože nerozezná... vlastně nic, čímž se mnohdy dostává do nežádoucích situací.
Autor: Jana Sobíšková
Ilustrace: Markéta Tunková
Žánr: čtení pro ženy, humor
Nakladatelství: Pointa
Ukázka z knihy:
Králíci v říši divů
Justýna mi nejprve udělala školicí den. Ono to totiž není jen tak, přijít si a hned prodávat. Zrovna módu! (A helemese, už to zní leze...) Učila mě pracovat s kasou a předváděla druhy materiálů.
Prý je taky nezbytné, abych se vyznala mezi všemi těmi regály...
Hned zkraje mě postavila před konzolu s visícím oblečením a řekla, že to je ŠTENDR. A pak mě vyzvala, ať jí ukážu, kde začíná a končí jeden LÚK.
Koukala jsem na ni a ona se rozesmála. Ale jen na chvíli. Hned znovu zvážněla, aby mi vysvětlila, že není JEDNO, kam třeba TENHLE svetr pověsím.
Má svý místo! Za kabátem a před košilí. A ví to jistě, protože ji to naučili v Itálii.
Jeden look znamená kombinaci všech ladících kousků, které si žena oblékne vjednom outfitu. (Jenže pro mě bylo tenkrát i slovo OUTFIT ruskou vesnicí.) Pořadí oblečků na štendru, tedy ten look, začíná tím, co se obléká až navrch, tedy kabátem nebo bundou, a pokračuje svetrem, tričkem, kalhotami či sukní...
„Vždyť to takhle nikde nevídám!“ namítala jsem.
„Taky nenakupuješ v Pařížský!“
„A proč by vadilo, kdyby se začínalo košilí? Akdyby se lúku říkalo třeba souprava?“
Nebo co kdybychom se my tady v Čechách na lúky vysraly a navěsily to tam třeba podle barev? Nic. Šéfka mi dál zaníceně kladla na srdce tahle pravidla uspořádání obchodu, kde zkrátka všechno má své místo a právě TADY to nevisí jen tak, pro srandu králíkům, jak v závěru dodala.
Když mi pak představovala jednotlivé materiály, nechyběl ani králík. Připadala jsem si jak v říši divů, obzvlášť když vešla nějaká madam, aby utratila nehoráznou sumu za něco, co by jinde sehnala taky, navíc za setinu ceny.
Jenže tady jde o značku! To jsem se naučila hned první den. Jen mi vrtalo hlavou proč.
Když mě pak Justa začala učit rusky, sebrala jsem se a odešla na kafe. Bylo toho na mě moc: kasa, lúky, fifl eny... Ještěže všechno tohle bláznění kolem značek a módy mě odjakživa míjelo. Nosím si své laciné kousky bez nášivek a doma navlíknu pohodlné tepláky. Večer sebou plácnu na gauč a nic mi nechybí. Už jsem zas ve svém nemódním mateřském světě.
Jenže potom zapnu počítač a první, co na mě z internetu vyskočí, je jakýsi citát:
„Ženy, které nejsou pyšné na své šaty,
bývají pyšné na to, že nejsou pyšné na své šaty.“
Pche. Asi veršotepec z Pařížský!
Vložil: Adina Janovská