Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Karin Krajčo Babinská dokázala nemožné. Svou knihou Hvězdy na cestě…

13.11.2020
RECENZE Karin Krajčo Babinská dokázala nemožné. Svou knihou Hvězdy na cestě…

Foto: Facebook

Popisek: Karin Krajčo Babinská

První, co mě po pár stránkách té modře zabarvené knihy zaujalo, byla popisnost, obrazotvornost. Okamžitě přede mnou vyskočily Bergmanovy Úsměvy letní noci a Körnerův Zánik samoty Berhof. Není divu, autorka tohoto zdařilého románu vystudovala filmovou a televizní režii na FAMU a s tím jde ruku v ruce cit pro slovo, obraz, jednoznačné vypravěčské tempo a dramaticky vystavěný příběh. To všechno Hvězdy na cestě splňují. Je toho ale ještě víc, o čem bych měl napsat.

Po formální stránce lze knihu dělit do dvou velmi nesourodých celků. Román obsahuje šestatřicet očíslovaných kapitol, spolu s nimi nepopsaný úvod a závěr. Já to tak vnímal už jen po sémantické stránce. Začátek je o psovi. Ano, o psovi. Došlo mi to až po dvou odstavcích. I závěr, který se tak nejmenuje, pojednává o tomtéž. Zbytek, tedy 99 procent knihy, pak nelineárně vypraví a spojuje osudy žen a mužů, otce, matky, babičky, dcery a několika vedlejších postav.

Jakkoli je autorka ženou, ta kniha je především o mužích. Nehledejte v tom Barboru Šťastnou nebo Veroniku Vieweghovou. Karin Krajčo Babinská je velký a výrazný originál, jejíž důraz pro detail ocení jen skuteční znalci a velcí čtenáři. Právě v tom detailu se ukrývá nejvyšší forma prozaického kumštu. Jak se Dostojevskij potřeboval vypsat, aby něco sdělil, jak Balzac a jiní museli popíjet, Babinská ten šok, ten nečekaný stav vyjádří jednou větou. Nebudu citovat přesně, ale pasáž, kde neviditelnou rukou vypravěče vede ženu, aby vyškrábala prezervativ a hluboce si to sperma vtlačila dovnitř... protože chtěla dítě... a on ne.… a když nepřišla menstruace, tak psali, že krvácení občas bývá doprovodným jevem... a potratila... a kyretáž.

Věty sype z rukávu, ani neví jak, pevně svírá osudy těch několika postav, přesouvá je v místě i času a pořád se drží jasného syžetu: shledání, odpuštění. Nemusí mít člověk hluboké religionistické vzdělání, aby tento biblický motiv našel a vnímal. Ještě, než přejdu k pochopitelně uspořádanému ději, rád upozorním, že modrá barva knihy značí romantickou povahu, s čímž plně koresponduje také opakující se motiv načrtnutých vln. Ty oddělují související texty od kapitol a dávají odpočinout očím. Jiná vodítka nehledejte. Nenašli byste je.

Není tu citát úvodem kapitol (Hemingway, Viewegh), chybí věnování (Nabokov), časování (Owensová, Foglar). Musíte prostě číst a spojovat. Zprvu to dá zabrat.

První strany jsou věnovány postaršímu herci Igorovi, jehož láska k jiným ženám je dostatečně zdůrazněná. Střih. Muž přichází domů, kde už dcera Vanda a žena Tereza možná spí. Aspoň nebudou výčitky... Jenže být je prázdný. „Kde ses kurvil," ptá se manželka po telefonu, zatímco druhým dechem dodává, že dcera spadla z výšky a podstupuje složitou operaci. Z Igora to táhne, smrad alkoholu doplňují cigarety. Střih. Dopis modrým písmem. Igorova matka o dvě desítky let po této události umírá na prosluněné Krétě. Prosí, aby její popel rozptýlili. Kdo? Její syn Igor a vnučka Vanda. Ti dva, kteří k sobě nenašli (ani po rozvodu rodičů) žádnou znatelnější cestu. On ani neví, kde dcera bydlí, nezná jejího manžela Adama. Ví ale, že Vanda píše, má talkshow, je známá, slavná, úspěšná. Ale jinak? Nezajímal se. Byl to sobec. Hovado. Sral na ně...

 

A tyhle rozbroje a nevyjasněné křivdy se rozplétají na moři, kde se odráží slunce, na pláži, kde pálí písek, pod útesem, kde prší. Situací, které jsou samostatně dramatické zpracované a dokončené, je hned několik. Velice se mi líbily, jelikož mi bylo jasné, že každý ten mezikrok vede ke stěžejní události: ke konfliktu. Jen jsem nečekal, že to dojde tak daleko.

Dvě scény: bití a znásilnění. Ani zde autorka nepoužila švenknutí a nechala svou neviditelnou kameru přímo u místa činu. Surové? Surrealistické? Ne. Bohužel běžné. Stejně jako následné chování zbitých žen. Nechci naznačovat, zmíněnou část jsem opravdu nečekal. Vyústění také ne. Jakkoli může jít o drobnosti, obě naznačené pasáže podtrhují charakter titulu. Už jednou jsem to řekl, nyní je na místě to zopakovat. Autorka je žena, ale její román je o mužích.

Závěrečná pasáž jakési katarze, zadostiučinění, je citlivě popsaná a v románu nachází správné místo. Mě ovšem nejvíc zaujala ta kombinace užití vtipu (například scény s bylinkami), profánních situací (záchod, kam se bolestí člověk sám ani nedostane) a skutečně drsných a vyhrocených scén; jimž jsem se ostatně věnoval. Navíc chci doplnit, že Hvězdy na cestě mají přes 300 stran a rozhodně nejsou triviálním příběh.

To, že něco dobře dopadne, je podmíněno rozumovými rozhodnutími a desítkami chyb a omylů. Každopádně jsem měl po dočtení už zase ten pocit, že bych si dal ještě pár desítek stran navíc. Názvem románu rozumím trpělivost, jelikož když ty hvězdy padaly, žádné z přání se nesplnilo. A teď, když je člověk po čase najde, možná ano.

Nečetl jsem bohužel dřívější autorčin román Za sny (2018, CPRESS), tudíž nemohu srovnávat, ale počítám, že i příběh Maxe a Marly ukrýval zápletku, tajemství a rozuzlení. V případě čtenářského zájmu o recenzi vše nepochybně napravím.

Takže závěr: přívětivá čeština, žádné tabu, pochopitelné chování v nepochopitelných situacích (i ten závěrečný pád z okna), pevně sevřená režie, uvěřitelné postavy (manžel Adam, pianista Matteo, paní Anna…), vyústění a sladká tečka na závěr. Ač vyšla z úst mrtvé... Vydává CPRESS a mně nezbývá než pogratulovat k další trefě do černého.

Vložil: Zdeněk Svoboda

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace