RECENZE Povedlo se něco neskutečného a úžasného. Delia Owens, Kde zpívají raci
12.11.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Delia Owens
Když víte, že danou knihu koupily miliony lidí na planetě, když víte, že má úctyhodné recenze, že se o ten příběh přetahují filmová studia, když víte, že jde o něco výjimečného, máte trochu strach. Ten jsem měl i já. Bál jsem se obyčejného zklamání… To ovšem po deseti minutách četby zmizelo. Rozplynulo se, vypařilo. Tak překrásnou knihu totiž budete držet v ruce jen zcela výjimečně.
Sama autorka v několika rozhovorech přiznala, že ví, že raci nezpívají. Názvem titulu, vůbec prvního prozaického ve svém životě, vzpomněla na svou matku, která prý vždy tvrdila, že když jde člověk dostatečně daleko do nitra přírody anebo divočiny, je tam sám se sebou, pak uslyší nejen zpívat raky, ale taky mluvit les. Rozhodně nejde o nadsázku. Spolu s touhle vzpomínkou je kniha prakticky návratem do let, kdy se svým manželem Markem Delia Owens žila uprostřed obří africké pouště Kalahari a starala se o divoká zvířata. Jen zřídkakdy se v tom období potkávala s lidmi.
Mimochodem z roků strávených v divočině vznikly tři knihy, byly společným dílem bývalých manželů. Výrazné slávy se jim nedostalo.
Obě zmíněné reminiscence ovšem nesou společný prvek. Neexistující hlas živých lidí a obdiv k přírodě. Knihu, která se jen těžko odkládá, bych mohl označit za skutečný fenomén. Miliony prodaných kopií, dlouhé fronty zájemců o autogram, smlouva se společností Reese Witherspoon pro hollywoodský biják, audiokniha, nevídaný zájem o naprosto obyčejnou ženu (*1949), která miluje ticho, samotu, zvěř a přírodu.
Ta kniha se jen velmi těžko zařazuje. Určit přihrádku, do níž by patřila, by asi ani nebylo vhodné.
Je to samozřejmě o lásce, je to o vlivu samoty na dosud extrémně silného člověka, je to hold krajině, stejně jako je to příběh o vyšetřování jedné vraždy mladého zadáka a obdivovaného kluka v místní komunitě městečka Barkley Cove na pobřeží Severní Karolíny. Chronologicky se dostaneme do dvou rovin. První trvá jen několik dnů, kdy se místní policisté snaží přijít na to, jak dotyčný muž zemřel. Že jde o důležitý aspekt, dokládá už první popsaná stránka knihy. V ní se objevuje právě toto nevyjasněné úmrtí. Druhá část postihuje téměř 15 let života dívky (de facto ale poznáte její celý život až do smrti), kterou opustí máma, otec, sourozenci. Vzájemné setkání (aniž bych naznačoval s kým) patří pouze do formálního střihu díla. Pro román to není nezbytné, ty scény cílí na cit, obětavost, na návrat k začátku (titulu).
A pak se ty dvě nesourodé části spojí.
Můj osobní dojem z díla ´Kde zpívají raci´ byl nadšený prakticky od prvních stran. Vůbec jsem přitom zprvu nechápal, co čtu. Šestiletá holčička na zápraží jakéhosi zborceného domu pozoruje, že matka s kufrem a v botách z falešné krokodýlí kůže mizí za obzor. Několikrát to už sice udělala, vždy se ale vrátila. Tentokrát ne. Do toho se mihnou sourozenci, jež hlavní postava (Kya) sotva dokáže pojmenovat. A nakonec je tu opilecký otec, válečný veterán se šrapnelem v noze, kořalkou v ruce a nadávkami vůči dítěti. To si najednou musí poradit se vším: nákupy, benzin do motoru omšelé loďky, sociálka, vaření kukuřičné kaše…
Zíral na ni. Proboha. Slyšel o ní spoustu pomluv, ale nikdy se nikdo nezmínil, že holka z bažiny, ta, která neumí hláskovat slovo pes, zná latinská jména lastur, kde se nacházejí a proč.
Prostě těch věcí, kdy se čtenář přestane orientovat v místě, čase a prostoru bude mnoho. A nad tím vším je ta báječná a úžasná krajina, všechny ty názvy zvířat, rostlin, lastur, detaily kvetoucích stébel obyčejné trávy, pohledy sviňuch v laguně… s tím související posměšky na adresu holky z bažiny, opovržení městských obyvatel, když se tam ukáže, narážky na negerský původ jejího ´táty´, prodavače benzinu a všeho možného. Těch zdánlivých banalit je tolik, že překvapí, zaskočí a zůstanou v paměti.
A navíc to celé tvoří neuvěřitelně překrásnou podstatu, až shakespearovsky vystavěný příběh o lásce, samotě, opuštění a smrti. Nevím už, co víc bych řekl, abych nenaznačoval a nevyzrazoval. Skvělou, překrásnou a neopakovatelnou knihu v bezchybném překladu Jany Hlávkové vydala Jota.
Vložil: Zdeněk Svoboda