RECENZE Krásnou češtinou bez přechodníků. Dostojevského Idiot v novém překladu
11.11.2020
Autor: ODEON
Popisek: Dostojevského Idiot vychází v novém překladu Libora Dvořáka
Eufemistický výklad zmírnění trestu smrti popravčí četou za čtyři roky nucených prací kdesi na Sibiři lze v životopise F. M. Dostojevského označit jako ten nejzákladnější. V káznici ustoupivší záchvaty epilepsie pak budou motivem vedlejším. V Idiotovi, k němuž se vzápětí dostanu, lze samozřejmě nalézt obojí.
Třetí výrazný prvek, byť se to nezdá, ale z mého pohledu to tak je, bude v ambivalentním přátelství s kritikem všeho a všech Vissarionem Grigorjevičem Bělinskim. Tento abnormálně dráždivý autor stihl ve svém krátkém životě mnoho. Poselstvím o genialitě Dostojevského rukopisu počínaje, odsuzováním nevolnictví konče.
Každý čtenář si totiž dobu vzniku ruského realismu musí zasadit do kontextu. Drtivá většina lidí tehdy neuměla psát, číst, drtivá většina národa byla prakticky v otrockém poměru vůči carovi. Bělinského Dopis Gogolovi, za což ostatně Dostojevskij a další Petrašovci měli vyfasovat kulku do hlavy a do srdce, je toho zářným důkazem.
Zásah, jakým Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokázal zaujmout nejen okolí, ale de facto celou literární planetu, je nenapodobitelný. Od konce 19. století se to v Rusku ostatně nikomu nepodařilo. Na tohoto klasika, tvůrce psychologického románu, zbožného muže hledajícího vnitřní usmíření v těch nejhorších okamžicích života (smrt otce, matky, pobyt v děsivé omské věznici), navázali takoví existencialisté, jakými byli Sartre nebo Kafka s Camusem. Odrazový můstek pro konstrukce a vnitřní psychologii postav se snažil pochopit nejen Hemingway, ale rovněž Proust či Thomas Mann. O vlivu na zjevně nejlepšího a nepřekonatelného amerického spisovatele všech dob, míním samozřejmě Williama Faulknera, ani nemluvě.
Dostojevskij, s jehož jménem se často spojuje pojem egodeismus (já + bůh), především žil a bojoval. Ať šlo o smrt matky, otce, o účast v boji proti caru Mikulášovi I. a narychlo zrušenou popravu první i druhé skupiny odsouzených (nahrazenou letitým pobytem ve věznici). Také bych mohl mluvit o ustavičné recidivě nemoci - epilepsie. Znovu je místě uvědomit si, že tehdy neexistoval lék a stav, v jakém se člověk při záchvatu nacházel, byl podobný lomcování volů, s nimiž jste spojeni ocelovými řetězy.
Všechno to martyrium, jemuž byl ruský spisovatel vystaven, následně přenesl do svých próz.
Ty skutečně nefungují po vzoru Bohumila Hrabala, který věci, jenž slyšel Na Hrázi, interpretoval. O předávání poselství z druhé ruky nemůže být řeč. Co jiného znamená Idiot než pohled autora na svět a nepochopení světa (natož ruského) vůči knížeti Myškinovi, jenž se vrací z neúspěšné léčby ve švýcarském sanatoriu, kterou mu ještě navíc musel platit nedávno zesnulý lékař? Co jiného je absence žen, přítomnosti nemoci… těžký osud Dostojevského.
Proč jsou Chudí lidé vyprávění v duchu Gogola? Protože Bělinskij… Proč Dvojník, tehdy nepochopený a odsouzený? Proč Zápisky z mrtvého domu? A co Zápisky z podzemí, psané v době, kdy na souchotiny zemřela jeho první manželka a kde v úvodu nalezneme jasnou definici bytí: Jsem člověk chorobný. Jsem zlý člověk. Jsem nevzhledný.
Takto lze pokračovat prakticky přes autorovu celistvou tvorbu, tolikrát překládanou a dokumentovanou (Idiot, Bratři Karamazovi a konečně Zločin a trest). Dalo by se psát velmi dlouze, přičemž každý aspekt by byl na samostatný rozbor. Vždy je ale nutné vnímat dobu, její kontury, společnost, zařazení do dění na zeměkouli.
U Idiota je hodnocení poměrně snadné. Jde o lineární vyprávění, kdy mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, v němž kníže vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Nebylo by to Dostojevského chápání, pokud by dramatickým obloukem nakonec nedošlo k tragédii. Co však románu předcházelo, bude na pátrání každého vnímavého čtenáře. Řeknu jen jedno slovo: hazard.
Obrovský román má v novém překladu Libora Dvořáka odér současnosti. Pamatuji si na komunistická vydání plná přechodníků, nesrozumitelných obratů i obrazů, ztrácení se a až Proustovských návratů. ODEON, který Idiota vydává pravidelně (1968, 2004, 2008, Tereza Silbernáglová), tentokrát vsadil na karmínovou barvu se zlatým gravírováním a báječnou češtinu. Idiota jsem četl několikrát, při každé další četbě ale zjistím, jak moc člověk zapomíná. Jedině dobře, chtělo by se říct. A tuplem v případě, kdy jde o prozaické dílo F. M. Dostojevského…
Doporučuji jako jeden z pilířů evropské literatury.
Vložil: Zdeněk Svoboda