Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Jaromír Nohavica, Máma mi na krk dala klíč. Bravurní, hluboké, výjimečné

08.11.2020
RECENZE Jaromír Nohavica, Máma mi na krk dala klíč. Bravurní, hluboké, výjimečné

Foto: Youtube / repro

Popisek: Jaromír Nohavica zpívá titulní píseň alba Máma mi dala na krk klíč poprvé letos v létě

VIDEO Jaromíra Nohavicu představovat nebudu. Zná ho každý, stejně jako jeho písně. Nové album jich obsahuje na patnáct a skalní fandové si na něj museli počkat tři roky. O obal se postaralo studio Najbrt a zcela koresponduje s obsahem desky. Strojopis, černobílá fotografie, holé konstatování (o návratu do dětství).

Už z těchto prvků lze snadno usuzovat, že půjde o desku bilanční, trpkou, vzpomínkovou, přitom plnou života. Nohavica oproti jiným umělcům (Klus, Jelen, Slza, Ztracený, Umakart atp.) píše tak, že ví, co chce textem říct, a to od samého začátku. Texty v jeho případě tvoří výplň jasného rámu. I v momentě, kdy zdánlivě jednoduše rýmuje na jednoslabičná slova (den / jen / noc / pomoc) najednou vycení zuby a spustí: „…hostinský nepřišel / nalít ti nechtěli / a zlaté cypřiše / na prášek semleli). Nikdo na československé scéně neumí takto rýmovat, včetně zástupců rapu, kde je slovo klíčovou doménou.

Folkové kořeny Nohavici jsou patrné nejen z kytary, ale taky z foukací harmoniky (Emil P.), z krylovského marše (Vlci), z odkazu Jiřího Suchého v bluesové rytmice (Řekni sýr) případně z opakovaně (Zverina, Jižní Pio) interpretované dikce hiphopu (Řady). Co musím ocenit, je, že se slovně ani hudebně neopakuje.

 

Desku jsem slyšel jedenáctkrát, znám celou jeho tvorbu (s výjimkou polské, již nerozumím) a nejenže mi při poslechu hudby nevyskočila jiná píseň, nenašel jsem ani opakující se fráze. Kouzelné bylo naopak použití mávátek a Darmoděje. Stejně chytře Nohavica vložil jména dvou básníků ve skladbě Řekni sýr. „Mácha napsal, Orten věděl, život trvá jen pár neděl." Blbým to nic neřekne, chytří si možná Ohrensteinův trpký život připomenou.

Celkově jde ovšem o album bilancující.

Ty věty jsou jednoznačné, nezpochybnitelné. Nohavica se sice neloučí, ale nástrojem pro vznik alba je právě jeho věk. Téměř v každé písni je reminiscence (máma, žena, děti, stáří, mrtvý kamarád Emil, Karel Plíhal kdysi v Olomouci, jsem vysloužilý partyzán...), okamžik, který Fuks opakovaně pojmenovával věčnou konzervou právě přítomného času.

Úvodní píseň Máma mi na krk dala klíč snad ani nepotřebuje rozvádět. Netřeba znalosti profesora Freuda, jeho případů a jeho epigonů. Ve všech směrech se jedná o mimořádně upřímné album. 

Jak je cítit, že má autor svůj věk a vnímá to bez přetvářky, je tu ještě jeden aspekt, s nímž bojuje. A tím je spolupráce s StB. Znovu musím zdůraznit slova talmudu, že nelze soudit člověka, pokud jsme nestáli na jeho místě. Nohavicu nesoudím, neodsuzuji, nikdy jsem to nedělal, dělat nebudu. Že ale určitý temný pocit v jeho hlavě existuje, zjistí posluchač několikrát (začít lze písní Dej nám sílu). Stranou mého zájmu nemůže být ani vzpomínka na V. V. (Píseň pro V. V.). Kdybyste přemýšleli déle než pět vteřin, o koho se jedná, pakliže vám neříká nic Divadlo na Tagance nebo Bulat Okudžava, pak už dál nečtěte. Pilíře Nohavicovy původní tvorby totiž mají inspiraci právě zde. Jinak je ovšem Jaromír Nohavica původní, neokoukaný, čistý, spisovný. Snad jen dvakrát na celé desce mu regionální příslušnost zkrátila dlouhé hlásky na kratke, ale to bych už opravdu jenom rýpal.

Máma mi na krk dala klíč je nádherná deska, kde jedna skladba přebíjí druhou (srovnejte si třeba motiv Moniky a Krylových Dopisů). Hudebně, textově, výrazově. Barevnost a pevná výška zpěvákova hlasu mě dodnes překvapuje (Zestárli jsme lásko, Dobří holubi), jeho flow sedí, že by metronom mohl závidět.

Po všech stránkách excelentní a ojedinělá deska, které přeji vysoké prodeje a počty poslechů.

Vložil: Zdeněk Svoboda

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace