Chladnokrevný vrah touží po pozornosti. A mrtví v záři reflektorů přibývají
06.11.2020
Foto: Fragment
Popisek: Jorn Lier Horst
Vrcholová atletka nedorazila na křest své kontroverzní autobiografie a zdá se, že to nebude jedinou celebritou, které půjde o život. Našlapaný thriller ze světa celebrit z pera dvou hvězdných autorů norské krimi vydalo nakladatelství Kniha Zlín.
Oslo 2018. Někdejší královna dlouhých běžeckých tratí Sonja Nordstromová nedorazí na křest své kontroverzní autobiografické knihy Věčná jednička. O několik hodin později objeví bulvární novinářka Emma Rammová v jejím odemčeném domě stopy zápasu. A k obrazovce televize je přilepené startovní číslo jedna.
Vrchní komisař Alexander Blix se stále nemůže vyrovnat se vzpomínkami na devatenáct let starý incident, při kterém zastřelil pětileté dívce otce, který ji držel jako rukojmí. Blix dostane za úkol vést vyšetřování záhadného zmizení Sonji Nordstromové. Stopy se objevují na místech a v časech, které napovídají, že jde o předem pečlivě promyšlený plán.
Okolnosti svedou Rammovou a Blixe dohromady a donutí je spolupracovat. Oba se svými metodami snaží odhalit a zastavit systematického a chladnokrevného vraha s neskrývaným smyslem pro drama. Touží po pozornosti. A svou partii zatím teprve rozehrává…
Autor: Jordn Lier Horst, Thomas Engström
Žánr: thriller, detektivka
Nakladatelství: Kniha Zlín
Ukázka z knihy:
Domácí násilí, pomyslel si Blix. Pár takových zásahů už zažil, ale to, že možná došlo ke střelbě, bylo špatné znamení.
Za hřbitovem Østre gravlund zabočil do ulice Agmunda Bolta, znovu přidal plyn a prohnal se kolem činžáků s balkony do ulice. Míjel auta zaparkovaná podél chodníku. Břízy vysázené s několikametrovými rozestupy.
Právě na tohle jsou trénovaní.
Právě na tohle se těšili, dorazit jako první na opravdové místo činu. Celý uplynulý rok proseděli každý zvlášť na zadním sedadle svého hlídkového vozu, dokud konečně nedostali důvěru jako tým. Blix sevřel volant pevněji.
„Zdá se, že je to támhle,“ ukázal Fosse před sebe na malý hlouček lidí.
Blix šlápl na brzdu a zastavil auto kolmo k chodníku. Vypnul motor a sirény, ale majáky nechal blikat.
„Šlo to odtamtud, zevnitř,“ hlásila jedna z žen, jakmile Blix a Fosse vystoupili z auta. Ukazovala na bílý domek.
„Podle zvuku velká ráže,“ přidal se nějaký muž.
„Vyšel po výstřelu někdo z domu?“ zajímal se Blix. „Nebo vešel někdo dovnitř?“
Žena zavrtěla hlavou.
„Kolik lidí tu bydlí?“ zeptal se Fosse.
„Čtyři,“ odpověděla jiná žena. „Mají dvě malé holky, ale myslím, že teď je doma jen jedna.“
Blix v duchu zaklel.
„Dobrá,“ řekl. „Jděte domů a zůstaňte uvnitř. Zamkněte dveře.“
Hlouček přihlížejících se pomalu rozptýlil. Blix přeskočil plot.
„Ty si vezmeš tuhle stranu domu a já omrknu tu druhou?“ navrhl kolegovi.
„Snad nechceš jít dovnitř?“ zaprotestoval Fosse.
„Střílelo se tu,“ připomněl mu Blix. „Co když je uvnitř malý dítě?“
„Mysli na vlastní bezpečnost,“ odříkal Fosse poučku instruktorů z policejní akademie. „Musíme počkat na posily.“
Blix tu poučku dobře znal. Podle ní měli v takovém případě místo uzavřít, monitorovat situaci a počkat na posily. Ale tohle nebylo školní cvičení.
„Posily můžou dorazit až za deset minut,“ řekl. „Nevíme přece, jestli těch deset minut máme.“
Vrátil se k autu, otevřel kufr a odemkl pouzdro se zbraněmi. Do zásobníku služební zbraně vložil šest nábojů a zacvakl ho na místo.
„Vážně, musíme přece...“
„Pomoct tomu dítěti,“ přerušil Fosseho Blix, obešel ho a zamířil k domu. „Pokud je uvnitř.“
Zastavil se před vchodovými dveřmi a skrze silnou skleněnou výplň v jejich horní polovině se pokoušel nahlédnout dovnitř. Neviděl nic. Otočil se na Fosseho.
„To tu budeš jenom tak stát?“
Fosse přešlápl na místě.
„Mně se to nelíbí,“ řekl váhavě.
„Ani mně ne,“ ujistil ho Blix. „Ale musíme přece něco udělat.“
Vyrazil podél pravé strany domu, u jednoho z oken si stoupl na špičky a zkusil se podívat dovnitř. Okno bylo moc vysoko. Došel až na malou zahradu, kde ještě pořád ležely hroudy ztvrdlého sněhu. Keře byly holé a prořídlé. Uviděl zrezivělý stojan na houpačku a rozpadající se verandu. Zahradní křesla s polštářky. Prázdné hnědé lahve od piva na podlaze verandy. Přeplněný popelník s nedopalky poházenými okolo.
Našlapoval opatrně, aby ho zvuky kroků neprozradily. Okna obývacího pokoje byla velká. Zvenku se od nich odráželo slunce a nedalo se jimi pohlédnout dovnitř, z pokoje ale bylo ven do zahrady vidět velmi dobře.
Otočil se a vrátil se ke vchodu. Uviděl Fosseho sedět v autě. Slyšel, že mluví s operačním střediskem. Blix si zatlačil do ucha sluchátko a zaslechl, že nejbližší hlídka je odsud dvanáct minut. Vzal za kliku vchodových dveří.
Dveře vrzly, nebylo zamčeno. Blix je otevřel dokořán a vešel dovnitř. Po dvou krocích se zastavil. Zaposlouchal se. Neslyšel nic.
Nebo přece jen...
Nebylo to zasténání? Nepopotáhl někdo? Nezašeptal někdo ššš?
Pokračoval dál se zbraní připravenou k výstřelu. Dveře za sebou nechal otevřené a doufal, že ho v tom Fosse nenechá…
Vložil: Adina Janovská