Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Odzbrojující Sofi Oksanen a její Psí park. Místo, kde lidé přestávají být lidmi

05.11.2020
RECENZE Odzbrojující Sofi Oksanen a její Psí park. Místo, kde lidé přestávají být lidmi

Foto: Youtube / repro

Popisek: Spisovatelka Sofi Oksanen

Pokud chce jakýkoli čtenář proniknout až na dřeň umění, pokud se chce dostat tam, kam řada spisovatelů málokdy dosáhne, musí znát edici Světová knihovna od Odeonu. Chuck Palahniuk, Michel Houellebecq, Michael Cunningham, Haruki Murakami, Federico Andahazi nebo Sofi Oksanen. Jde o jména těch, kteří za sebou nechají velkou díru, jakmile s literaturou skončí.

Tentokrát jsme si pro recenzi vybrali Psí park, loňskou novinku Finky Oksanenové (*1977), jejíž próza se pohybuje na křídlech bezmoci, beznaděje a prázdnoty.

Jenže i to všechno je vlastně hodně vzdálené tomu, co chce výstřední spisovatelka dokázat. Její snahou je z mého pohledu především otvírání bolavých témat, jejich vystavení pozornosti, protkání fascinací nezájmu a pak? Pak to celé skončí, aniž bychom se dočkali vyvrcholení. Otázkou ovšem zůstává, jestli je něco takového vůbec třeba.

Když si vzpomenu na Normu (2015), kde hrdinčina matka spáchala sebevraždu, když vzpomenu Čas ztracených holubic (2013) plný bezejmenných postav anebo Stalinovy krávy (2012) popisující poruchy příjmu potravy, říkám si, jaký přesah to vlastně má? Nad Očistou (2010, 2019) jsem se rozplýval a budu vždy, když se k ní vrátím. Autorka pravidelně sahá k něčemu, co bych označil jako bezčasí a most do minulosti.

Je to přitom typicky ruská literární škola nové doby, jež se podobným záměrům věnuje v dílech Alexijevičové (Doba z druhé ruky), Sorokina (Sbornik rasskazov), Lebeděva (Debutant), Filipenka (Rudý kříž) ... Rovněž Sofi Oksanen pravidelně vymezuje své rámce a prolíná minulost a přítomnost. Ať už jde o současnou prózu nebo o zmíněnou a slavnou Očistu. Vždy ovšem nabízí podanou ruku. Jakousi radu, cestu, zdánlivé upozornění na nerovnováhu. V Psím parku nic takového nenajdete. Alespoň já jsem po dočtení myslel, že něco chybí. Pár vět, stran, kapitol. Zmíněné bezčasí je přitom jasně konturováno.

Příběh se odehrává mezi lety 2006 až 2016 (Dněpropetrovsk, Helsinky, Oděsa, Snižne) a zachycuje především dění na Ukrajině. Ta měla v oné nejisté době řadu problémů. Majdanem počínaje, sestřelením MH17 v roce 2014 konče. Ze zničení letadla se vzájemně obviňovala ukrajinská vláda s proruskými separatisty. Kolorit, řekl bych. O zmínkách týkajících se KGB mluvit nemusím, jsou logickým vyústěním děje (i po rozpadu Svazu).

 

Příběh knihy ale nemohu označit jako ukrajinský, ač se mi chce. Syžet totiž postihuje docela jinou problematiku, znovu zaměřenou na ženy (podobně Baby Jane, 2014). Byznys s dárcovstvím vajíček mapovaný v Psím parku totiž připomíná i vykořisťování jako v nedávném románu Norma. Mladá ukrajinská žena Olenka vypráví, jak se z pouhé dárkyně vajíček vypracovala na koordinátorku firmy, která za tímto účelem vyhledává co nejkvalitnější adeptky a verbuje je podobně jako do modelingové agentury. A pak se něco pokazí – a Olenka musí uprchnout do Finska. Jenže minulost ji dostihne i tam.

Ta minulost má dvě ruce, nohy, spolu s tím představuje zoufalství, stesk a reminiscence dětství, opuštěnost. Beznaděj a bezmoc jde ruku v ruce s bojem o postavení ve firmě, cykly běží a s nimi i promarněné příležitosti. Ženy, které se marně a bez víz snaží dostat na západ jsou konfrontovány chladnými popisy, jako když hlavní postavě při neštěstí zemře otec. Telefonicky ji o tom spravuje matka. Hrdinka silně píchne perem do listů v diáři... jindy nehty do dlaně či do tváře. A to je vše. Dál úřaduje, přemýšlí, kombinuje...

Svižné kapitoly v krásném překladu postrádajícím jakékoli chyby patří Lindě Dejdarové, vyčerpávající doslov překladatelce (namátkou Katja Kettu) Jitce Hanušové. Přes čtyři stovky stran drsné, syrové a vyčerpávající četby řadím na přední místa současné světové literatury. Vydal ODEON jako 246. svazek světové knihovny.

Vložil: Zdeněk Svoboda

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace