Odplata se blíží aneb Dopadení nejhorších válečných zločinců v dějinách
31.10.2020
Foto: cPress
Popisek: Lov na SS
Se závěrem druhé světové války začala vyplouvat na povrch svědectví o rozsahu zločinů, kterých se nacisté dopouštěli. Nacističtí pohlaváři se dali na útěk. A po některých jako by se slehla zem. Fakta o pátrání po nejhorších válečných zločincích v dějinách vydalo nakladatelství cPress.
Jaro 1945. Válka v Evropě končí, sčítají se škody, odhalují zločiny a hledají se viníci. Mnozí nacističtí vrazi, kteří jsou osobně zodpovědní za smrt milionů lidí, se zdánlivě propadli do země. Ve skutečnosti se však schovávají a snaží uprchnout do Jižní Ameriky, kde by mohli potají a v klidu dožít. Existují však skupiny lidí, které jim nehodlají jen tak prominout – takzvaní lovci nacistů jsou odhodláni tyto zločince vypátrat a učinit spravedlnosti za dost. Lov začíná.
Se závěrem druhé světové války začala na povrch vyplouvat mnohá svědectví o skutečném rozsahu zločinů, kterých se nacisté dopouštěli na nevinných lidech nejen v Německu, ale i všude tam, kam vkročili. Nacističtí pohlaváři, nesoucí nejvyšší díl zodpovědnosti, se dali na útěk, začali se skrývat, aby se vyhnuli spravedlnosti. Některé se podařilo dopadnout a zatknout velmi brzy – jako vůdce nechvalně proslulé SS Heinricha Himmlera. Ale po některých jako by se slehla zem.
Před spravedlností ukryli například Josef Mengele, osvětimský ‘anděl smrti‘, Klaus Barbie přezdívaný Lyonský řezník nebo jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann. Bill O’Reilly a Martin Dugard přinášejí strhující příběh plný špionáže, detektivní práce, odvahy a nesmírného odhodlání takzvaných lovců nacistů, jejichž cílem bylo za každou cenu najít viníky nejhorších zločinů proti lidskosti a dostat je před soud dřív, než bude pozdě. Lov na SS se v USA stal okamžitě po svém vydání bestsellerem číslo 1 deníku New York Times pro říjen 2018.
Autor: Bill O’Reilly, Martin Dugard
Žánr: historie
Nakladatelství: cPress
Ukázka z knihy:
Je jaro roku 1947, dvanáct měsíců poté, co vláda Spojených států Bennyho Ferencze „přesvědčila“, aby se vrátil do Německa. Průzkum nacistických průmyslových zločinů pokračuje. O Ferenczovu pozornost se nicméně ucházejí i další váleční zločinci: Lidi jako Otto Ohlendorf, který již dvě léta sedí ve vazbě, dělí od svobody jen několik měsíců a Ferencz nehodlá dopustit, aby se z vězení dostali ven.
Díky sérii zpráv schovaných v odlehlém přístavku poblíž letiště Berlín-Tempelhof nastane v šetření průlom, jenž od průmyslníků náhle odvrátí pozornost. V přísně tajných složkách gestapa se líčí každodenní akce Einsatzgruppen: Mobilních vraždících jednotek, jejichž skupině D generál Otto Ohlendorf velel. SS, gestapo a Sicherheitsdienst (SD) byly při norimberském procesu označeny za zločinecká uskupení, srovnatelná s vysoce organizovanou obdobou italské mafie. Jejich činy jsou opředeny hrůznými zkazkami a je jasné, že sledovala přesně vymezené cíle, aby prosadila ambice nacistů. Rovněž nemůže být pochyb o tom, že páchala masakry jenom proto, aby páchala masakry.
„Na malé sčítačce jsem spočítal, kolik lidí bylo zavražděno,“ napíše Ferencz. „Když jsem dospěl k číslu jeden milion, nechal jsem toho. Bohatě mi to stačilo. Sedl jsem na příští letadlo a vyrazil do Norimberku.“
Jenže Ferenczův nadřízený, brigádní generál Telford Taylor, mu moc nepomůže. Jeho striktní rozpočet vystačí přesně na dvanáct dodatečných procesů. Na další soudní řízení není ani personál, ani finance.
„Ze zoufalství,“ píše Ferencz, „jsem mu pověděl, že pokud není k ruce nikdo jiný, ujmu se té práce sám. A tak se ze mě stal vrchní žalobce procesu, o němž jsem si byl jistý, že se z něj vyklube to nejdůležitější stíhání vraždy v dějinách. Bylo mi dvacet sedm let a šlo o můj první případ.“
Pokračuje: „Nervózní jsem nebyl... Já žádnou vraždu nespáchal. Oni ano. A hodlal jsem to dokázat.“
Ale slovo „vražda“ je pro to, čeho se ti lidé dopustili, příliš mírné.
Ferencz plánuje použít termín, jímž nacistické vyhlazování Židů začal nedávno označovat polsko-americký právník Raphael Lemkin: genocida.
***
Ferencz neztrácí čas. Mezi objevem složek k Einsatzgruppen a prvním dnem u soudu uběhne pouhých pět měsíců. „Následné norimberské procesy“, jak bude řízení jednoho dne neoficiálně známo, každou chvíli začnou.
Je 29. září 1947. Obloha je zatažená a počasí kolísá mezi chladem a mrazem. Soud zasedá v norimberském Justičním paláci, dva roky po skončení války. Z tisíců příslušníků Einsatzgruppen, které mohl pohnat ke spravedlnosti, Benny Ferencz svůj seznam osekal jen na čtyřiadvacet důstojníků: Tento počet zvolil proto, že do ohrádky pro obžalované se vejde pouze dvacet čtyři židlí. Všichni obvinění se podíleli na Hitlerově „konečném řešení židovské otázky“, a sice osobní koordinací a vražděním Židů.
Ferencz mohl před soud postavit spoustu obyčejných vojáků, protože právě z jejich řad pocházela většina násilných ranařů, kteří se mučení a zabíjení dopouštěli. Ale zkušenosti z dob, kdy působil jako seržant u bojové jednotky, mu napovídají, že důstojníci to pachatelům nařídili. A tudíž za to zaplatí právě oni.
Z vězeňských cel pod soudní síní, kde jsou drženi, vyveze obviněné zvláštní výtah. Ferencz si ještě dlouho bude pamatovat, jak normálně vypadali, zatímco si sedali na místo. Rozhodně si je představoval jinak, především Ottu Rasche, jehož oddíl Einsatz v průběhu dvou dní zmasakroval nedaleko Kyjeva přesně 33 771 Židů. Ani v nejmenším ho však nepřekvapí, že když se soudci těch samých obžalovaných zeptají, co si myslí o obviněních, jež proti nim byla vznesena, všichni včetně Rasche odpoví: „Jsem nevinen.“ Výpovědi svědků si vyslechnou tři američtí soudci v černých hábitech. Právníci obhajoby, do jednoho bývalí členové nacistické strany, nachystali ve prospěch svých klientů obrovské množství důkazů a jsou připraveni vyvrátit jakékoli výpovědi očitých svědků, s nimiž se obžaloba chystá přijít.
Ale zatímco obhájci budou argumenty ve prospěch SS předkládat ohromujících 136 dní, Ferencz nepředvolá jediného svědka. Nemusí: Má usvědčující dokumenty, které dokládají, kolik lidí přesně zemřelo, kde k jejich vraždě došlo a kdo konkrétně se jí provinil.
Jeden obviněný se během řízení chová mimořádně bohorovně. Generál Otto Ohlendorf se na židli rozvaluje, ruce má sepnuté na břiše, ve tváři napjatý výraz a celému světu na očích se tváří, jako by se připravoval rozsudek vynést, nikoli si ho vyslechnout.
***
Jeden z nejzajímavějších a nejodpornějších argumentů na obhajobu genocidy přednesl hlavní obžalovaný, generál SS Otto Ohlendorf,“ napíše Benny Ferencz. „Byl to celkem pohledný muž, otec pěti dětí, absolvent ekonomiky. Vymykal se tím, že jednotka Einsatzgruppe D, jíž velel, dle svých vlastních záznamů zabila 90 000 Židů. Jakoukoli vinu samozřejmě popíral.“
Ferencz se nachází v ošemetné situaci. Kdyby Ohlendorfa podrobil křížovému výslechu, bylo by to mistrovské dílo. On ale chce vyhrát, ne imponovat druhým. Skutečnost je taková, že je mu úplně jedno, pokud až do smrti neprojedná jediný případ.
„Rozhodl jsem se přidělit (vůdčí) roli Jamesi Heathovi, poněvadž jsem předpokládal, že jeho vyspělé impozantní vystupování a jižanský přízvuk udělá na Němce dobrý dojem a předejde tomu, aby na obžalobu padl stín židovské pomsty. Jim věděl, že mu kvůli těžkému alkoholismu hrozí propuštění. Byla to jeho poslední šance, a tak jsme si spolu sedli a všechny otázky a odpovědi důkladně prošli.“
***
V klasické ukázce soudního výslechu James Heath esesáckého zabijáka naprosto rozdrtí:
Ohlendorf: Židé se naháněli na jedno místo, odkud byli následně převezeni na popraviště, což většinou býval protitankový příkop nebo nějaká přírodní prohlubeň. Popravy probíhaly po vojensku, na povel je vykonávala popravčí četa.
Žalobce: Jak byli na popraviště přepravováni?
Ohlendorf: V dodávkách, vždy jen tolik, kolik jich šlo zabít na jeden zátah. Snažili jsme se tak co možná nejvíc zkrátit časové rozpětí mezi okamžikem, kdy si oběti uvědomily, co s nimi bude, a jejich faktickou smrtí.
Žalobce: S tím jste přišel vy?
Ohlendorf: Ano.
Žalobce: Co se stalo s jejich těly, poté co byli zastřeleni?
Ohlendorf: Ta se pohřbívala v protitankovém příkopě nebo prohlubni.
Žalobce: Jak se určovalo, zda jsou skutečně mrtví, pokud vůbec nějak?
Ohlendorf: Velitel jednotky nebo popravčí čety měl nařízeno na to dohlédnout a v případě potřeby oběti dodělat.
Žalobce: A kdo to prováděl?
Ohlendorf: Buď velitel jednotky, nebo někdo jím pověřený.
Žalobce: V jaké pozici byly oběti stříleny?
Ohlendorf: Vestoje nebo vkleče.
Žalobce Nikitčenko: Ve vaší výpovědi stojí, že cílem oddílu Einsatz bylo vyhladit Židy a lidové komisaře, je to tak?
Ohlendorf: Ano.
Žalobce: A do jaké kategorie podle vás spadaly děti? Z jakých důvodů byly masakrovány děti?
Ohlendorf: Rozkaz zněl, že židovskou populaci je nutné vymazat z povrchu zemského.
Žalobce: Včetně dětí?
Ohlendorf: Ano.
***
Benny Ferencz Ohlendorfovy odpovědi poslouchá a žasne nad jeho arogancí. „Řekl svým mužům, ať si na nemluvňatech nikdy necvičí střelbu na terč a nerozbíjejí jim hlavy o strom. Nařídil, aby matkám dovolili tisknout si kojence k hrudi a aby jim mířili na srdce. Předcházelo se tím křiku, a navíc to umožňovalo zastřelit jedinou kulkou matku i dítě. Šetřili tak munici.
Ohlendorf tvrdil, že odmítl používat plynové vozy, které byly jeho rotám přiděleny. Ukázalo se totiž, že když pojízdné vozy na zabíjení dorazily do cíle, kde svůj náklad zadušených lidských těl měly vyklopit do připravené strouhy, někteří vězni byli stále naživu a museli být vyloženi manuálně. Vojáci museli z nákladního prostoru odstraňovat zvratky a výkaly, což pro ně bylo velice těžké.“
Tím nejnezapomenutelnějším z urážlivých výroků, které Ohlendorf pronesl, bylo, že všechny vraždy byly spáchány v sebeobraně.
***
Desátého dubna 1948 padne rozsudek. Obžalovaní jsou jeden po druhém přivedeni do téměř vylidněné soudní síně, aby si vyslechli, jaký osud je čeká.
Ottu Ohlendorfa z každé strany doprovází afroamerický vojenský policista, který před sebou svírá bílý obušek. Nacista neumí anglicky, a tudíž si na hlavu nasadí tlumočnická sluchátka.
„Obžalovaný Otto Ohlendorfe! Za zločiny, z nichž jste byl obžalován a usvědčen, vás tento tribunál odsuzuje ke smrti oběšením.“
Ohlendorf mlčí. Nedává na sobě znát sebemenší pohnutí. Sluchátka si opět sundá a je odveden zpět do cely…
Vložil: Adina Janovská