TV RECENZE Stařík Schmitzer by si Cinova kolaboranta určitě rád podal. ČT se bude ohlížet za komunistickou minulostí i tuto neděli

Foto: ČT (stejně jako další fota v článku)

Popisek: Jiří Schmitzer v hlavní roli netradiční road movie Staříci, které se věnuje tato recenze ve své druhé části

Po skončení minisérie Herec setrváme v dusné atmosféře 50. let ještě minimálně po jeden nedělní večer. Za komunistickou minulostí se ale tentokrát budeme ohlížet značně odlišnou formou. ČT 1 nám nabídne v televizní premiéře netradiční road-movie Staříci s Jiřím Schmitzerem a Ladislavem Mrkvičkou v hlavních úlohách.

Ohlédnutí za Hercem

K první epizodě této minisérie jsem se již vyjadřoval v jednom z minulých článků, ale chci napsat alespoň pár řádků ke zbývajícím dvěma dílům. Ve výsledku jsme se od režiséra Petera Bebjaka dočkali řemeslně nadprůměrné a napínavé podívané. Především během druhé epizody se působivě utahují šrouby. Tvůrci zde přišli s funkčním milostným vztahem, díky kterému začne protagonista zpochybňovat správnost svého dosavadního počínání a jsme svědky několika dramatických peripetií gradujících v emocionálně vypjaté finále.

Jan Cina předvedl v minisérii Herec excelentní výkon

Třetí díl se od těch předchozích koncepčně odklání. Přesouváme se v něm na pohraniční venkov a opouštíme tak definitivně hlavní město i divadelní prostředí. Přestože je závěrečná epizoda o něco rozvláčnější, stále se dočkáme dostatečně napínavé podívané. Závěrečný zvrat v jednání ústředního charakteru ovšem už na rozdíl od toho v úvodní epizodě není natolik překvapivý. Navíc se nabízí otázka, jestli tvůrci v jeho vývoji nezašli pro potřeby nekompromisního finále až příliš daleko.

Málo divadla, skvělé obsazení a zlí komunisti

Osobně mě nejvíce zamrzelo, jak malý prostor byl v celé minisérii věnovaný divadelnímu zákulisí. Nejvíce si ho užijeme v druhé epizodě, ale ani zde ho není mnoho. Alespoň že ho dokážou tvůrci vytěžit vizuálně, jak to dokazuje kompozičně zajímavě zinscenovaná scéna v provazišti.

Divadlo jako místo děje se objevovalo převážně v druhé části

Tvůrci se nakonec přeci jen nevyhnuli určité schematičnosti nebo minimálně stylizovanosti v rovině vykreslování komunistických postav. Může to být dáno tím, že spousta z nich je vykreslována pouze ve zkratce. Navíc výrazná stylizovanost je také vlastní celkové formální stránce. Dokazuje to expresivní stylové pojetí (hlediskové záběry) inklinující až k hororové atmosféře (odlehlý statek, noční loupež v zámku), či ostentativní temnota celkového vizuálu.

Vynikající bylo celé obsazení, pokud bychom měli ale někoho vyzdvihnout, byl to vedle Ciny Pavel Batěk v roli plukovníka Kempného 

Některým vedlejším postavám se bez pochyby mohl věnovat větší prostor, neboť jejich zplošťováním pak strádá celková psychologická rovina, na kterou se klade důraz především u hlavního protagonisty. Nejzajímavější vedlejší postavou z ranku antagonistů pak zůstává jistě kapitán Korčák, jehož familiární vztah k Standovi, ale také živelná interpretace Martina Fingera tento charakter alespoň trochu polidšťuje. Herecké výkony obecně jsou hlavní devízou seriálu. Kromě již v minulém článku zmiňovaného Ciny, Bokové či Fingera je třeba vyzdvihnout především Pavla Baťka v roli plukovníka Kempného.

Cesta za pomstou na kolečkovém křesle

Film Staříci pak už nabízí k tématu vyrovnávání se s minulostí, minimálně v rámci české kinematografie, naprosto ojedinělý přístup. Na danou problematiku se snaží nahlížet prizmatem současnosti, a to i v rámci fikčního příběhu, který je situován do dnešní doby. Komunistický režim a jeho zločiny jsou zde však ústředním tématem, neboť se příběh soustředí na postavy dvou bývalých muklů a obětí politických procesů padesátých let. Příkoří, které jim bylo způsobeno, si pak snaží vynahradit pomstou, kdy zosnují plán k zabití bývalého komunistického prokurátora Václava Mráze, který je za jejich věznění zodpovědný a nikdy za něj nebyl spravedlivě potrestán. Největší překážkou v uskutečnění jejich cíle pak překvapivě nepředstavuje morální dilema vraždy, jakožto spíše jejich pokročilý věk.

Cesta za pomstou Staříků vyniká obsazením. Hlavní dvojice Ladislav Mrkvička (filmem dost opomíjený, k naší škodě, jak vyšlo najevo; na snímku) a Jiří Schmitzer své role doslova vymazlili

Oproti předešlému Herci jsou Staříci nejen po stránce obsahové, ale i po stránce formální naprostým opakem. Když pomineme fakt, že se jedná o odlišné audiovizuální formáty, totiž minisérii a film, jsou Staříci velmi pozvolna vyprávěný a po formální stránce spíše střídmý snímek. Záměrná pomalost celého filmu koresponduje s unaveností ústřední dvojice postav, které ztvárnili herečtí matadoři Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička. Ti jsou, a z nich pak především Jiří Schmitzer, hlavním centrem pozornosti po celé trvání snímku. Těžko si představit lepší casting ústředních protagonistů. Výkony obou hereckých bardů jsou velmi soustředěné, civilní a často až fyzické. Jedna z postav je upoutaná na vozík, druhá není schopna vyjít patro bez toho, aby téměř nezkolabovala. Funění a hýkaní je nedílnou součástí vykonávání sebeběžnějších aktivit. Celou dobu jsou na pokraji svých sil a zdá se, že v jejich stavu není možné, aby dosáhli kýženého cíle.

Marasmus stáří

Režisérské a scénáristické duo Martin Dušek a Ondřej Provazník se nám snaží zprostředkovat nemohoucnost a unavenost postav opravdu intenzivně. Marasmu stáří dává totiž vyniknout celková filmová forma. Snímek je složen převážně ze situací, ve kterých sledujeme, jak musejí postavy překonávat své handicapy spojené s jejich pokročilým věkem. Můžeme zde vidět i docela naturalistické výjevy z jejich běžného života (Schmitzer ve vaně). Působení těchto scén potom podtrhuje způsob, jakým jsou stylově pojaty. Kamera snímá scény v dlouhých, často statických záběrech. Kromě toho, že tak dává vyniknout herecké akci, určuje pomalé tempo snímku a zesiluje intenzitu výše popsaných scén.

S výkony Schmitzera a Mrkvičky film stojí i padá 

Některé z nich můžou pak divákovi připadat příliš zdlouhavé, nebo vyloženě zbytečné v kontextu toho, jak málo posunují děj. Myslím si ovšem, že šnečí tempo příběhu je autorský záměr a ve výsledku tyto scény plní důležitou funkci. Zdůrazňují sveřepost a tvrdohlavost hlavního tandemu, který se snaží dosáhnout své spravedlnosti za každou cenu. Navíc často divák nalezne v jednotlivých situacích určitý druh černohumorné komiky, vyplývající z neomaleného a stařecky zmateného jednání protagonistů. Ta i přes určitý pocit hořkosti upřímně baví.

Bez váhání za svým cílem

Film si drží divákovu pozornost navzdory pomalému tempu hlavně díky silné premise a očekávané závěrečné konfrontaci. Ta je sice po režijní stránce zpracována intenzivně a minimálně jí nelze upřít dostatečný emocionální dopad, ale významově vyšumí trochu do ztracena. Ačkoli jsem většinou proti přílišné doslovnosti a nemám nic proti tomu, když je film ve svém závěru významově otevřen, u filmu Staříci je pro mě poselství snímku až příliš nejednoznačné. I když v poslední scéně odehrávající se v domově důchodců, k tomu můžeme nalézt několik nejasných indicií, nejsem si jist, jaký vztah vlastně mají k hlavním charakterům, samozvaným vykonavatelům spravedlnosti, samotní tvůrci. Problém tkví částečně ve vývoji Schmitzerovy postavy, přesněji řečeno v tom, že snímek mu moc vývoje nedopřává a jeho naprosto nekompromisní odhodlání bez zrnka sebereflexe nedává prostor k obecnější tematizaci motivu pomsty, což by podle mě filmu prospělo.

 I Staříci dospějí k závěru...

Někomu může jistě připadat, že neustálé reflektování komunistické minulosti ve filmech a seriálech je ta samá, do nekonečna omílaná písnička. Výše zmíněné příklady ale ukazují, že lze na tuto dobu stále nalézat i nové a vcelku zajímavé perspektivy. Přes určité výhrady pak můžu obě díla rozhodně doporučit, neboť každé z nich má své nezpochybnitelné kvality.

Vložil: Tomáš Vahala