Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pampeliškové víno aneb Nostalgický pohled do dětství jednoho z nejslavnějších autorů science fiction

28.10.2020
Pampeliškové víno aneb Nostalgický pohled do dětství jednoho z nejslavnějších autorů science fiction

Foto: theweek.com

Popisek: Ray Bradbury

Román představuje Raye Bradburyho v poněkud odlišném světle než jeho díla z žánru science fiction či hororu. Vzpomínky, v nichž se všední realita prolíná s fantastickými událostmi, vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Kalendář hlásí, že je rok 1928, a v malém městečku ve státě Illinois právě začalo léto. Dvanáctiletý Douglas Spaulding má napilno. Lisuje pampeliškové víno, pobíhá po lesích v nových teniskách, musí se svézt tramvají, která brzy ustoupí modernějším autobusům, a zachránit figurínu čarodějky z rukou hrubiána pana Blacka. K letní pohodě ospalého města se přidávají i ostatní obyvatelé, ale idylu jim přece jen něco kazí – tajemný Samotář, který jako postrach obchází ulicemi...

 

Pampeliškové víno

 

Prostřednictvím volně propojených příběhů autor nostalgicky vzpomíná na chlapecká léta, strávená na americkém středozápadě. Ani v těchto vzpomínkách, v nichž se všední realita prolíná s fantastickými událostmi, se ovšem nezapře Bradburyho nesmírná imaginace a smysl pro tajemno, které čtenáři tak dobře znají z celé jeho tvorby. Vydání je doplněno rozsáhlou esejí Lahny Diskin na téma Bradburyho dětských hrdinů.

Autor: Ray Bradbury
Žánr:
román
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

„Vždycky jsem rád, když s tím začneme brzy,“ pochvaloval si dědeček, „dřív, než přibyde komárů.“
Asi tak v sedm hodin jste mohli slyšet, pokud jste stáli pod oknem jídelny a pozorně poslouchali, jak vržou židle odsouvané od stolů a jak si někdo pohrává se zažloutlými klávesami starého piana. Škrtaly sirky, první talíře už bublaly v mýdlové pěně a cinkaly na policích, odněkud se ozývala tichá hudba z fonografu. S nadcházejícím večerem se pak dům od domu ve zšeřelých ulicích začali objevovat na stinných verandách pod obrovskými duby a jilmy lidé jako panáčkové a panenky věštící na nástěnných barometrech slunečné nebo deštivé počasí.
Strýček Bert, možná dědeček, potom otec a některý z bratranců – nejprve vyjdou do sladkého hustého večera muži a budou vyfukovat oblaka kouře, zatímco z vychládající kuchyně za nimi se budou ozývat hlasy žen pořádajících svůj vesmír. Potom první mužské hlasy dostoupí z okraje verandy až k chlapcům namačkaným na ošoupaných schodech nebo kolem dřevěných zábradlíček, odkud během večera určitě něco spadne – ať už jeden z kluků nebo truhlík pelargonií.
Nakonec se za výplní dveří mihnou jako duchové babička, prababička a maminka, vyjdou ven a muži vstanou, přesednou si a nabídnou jim místa. Ženy si s sebou přinesou nejrůznější vějíře, složené noviny, bambusové měchačky nebo navoněné kapesníčky, jimiž se budou při řeči ovívat.
O čem to vlastně celý večer mluvili, si druhý den už nikdo nevzpomene. Nebylo důležité, o čem dospělí hovoří; podstatné bylo jen to, že se zvuk hovoru přeléval přes keříky kapradin, které obklopují verandu ze tří stran, podstatné bylo, že tma zaplnila město jako černá voda zaplavující domy, zažhnuly špičky doutníků a hovor se táhl dál a dál. Ženské klepy vyburcovaly první komáry, kteří se ztřeštěně roztančili ve vzduchu. Mužské hlasy pronikaly až do dřevěných trámů domu; když jste zavřeli oči a přiložili ucho k prkenné podlaze, slyšeli jste hřmot mužských hlasů jako nějaké vzdálené politické zemětřesení, stálé a nekonečné, jen občas přeskakující o stupeň výš nebo níž.
Douglas si lehl na záda na vyschlá prkna verandy, dokonale uklidněný a uspokojený těmi hlasy, které budou znít celou věčnost, budou se navždy mumlajícím proudem přelévat přes jeho tělo a zavřená víčka do ospalých uší. Houpací židle zněly jako cvrčci, cvrčci zněli jako houpací židle a v mechem obrostlém sudu s dešťovou vodou pod oknem jídelny se líhla další generace komárů, která poskytne těm budoucím nekonečným létům téma k hovoru.
Sedět za letního večera na verandě bylo tak příjemné, tak snadné a tak uklidňující, že ani nebylo možné se toho nabažit. Tyhle obřady byly dobré a trvalé: zapalování dýmek, bledé ruce pohybující ve tmě pletacími dráty, pojídání eskyma zabaleného ve staniolu, přicházející a odcházející lidé. Během večera se totiž na návštěvách vystřídali všichni: sousedé z druhého konce ulice i odnaproti, slečna Fern a slečna Roberta ve svém elektrickém vozítku, které svezly Toma nebo Douglase kolem bloku a pak přišly na verandu, aby se posadily a vějíři si chladily rozpálené tváře; nebo vetešník pan Jonas, nechal svůj vůz a koně schované v ulici a vystoupil po schodech k prasknutí nabitý slovy, přičemž vypadal tak svěže, jako by to, co chtěl říci, ještě nikdy nikomu neřekl, a vlastně to skutečně nikdy nikomu neřekl. A nakonec se děti, které už neviděly na poslední kolo schovávané nebo fotbalu s plechovkou, přiřítily celé rozzářené a udýchané přes ztichlý trávník, neslyšně jako letící bumerangy, a postupně se nořily do povídání a povídání a povídání na verandě, které na ně nakonec dolehlo a pomalu stáhlo dolů, do spánku...
Ach, ta nádhera, ležet uprostřed noci z kapradí, trávy a ševelících, uspávajících hlasů, které splétaly jednotlivé díly tmy dohromady. Douglas ležel tak tiše a nehnutě, až dospělí úplně zapomněli, že tam je a že vnímá všechny jimi probírané plány, co udělat s jeho nebo jejich budoucností. A monotónní hlasy dál pluly mezi oblaky cigaretového dýmu prosvícenými měsícem, zatímco můry jako oživlé okvětní plátky jabloní jemně narážely do vzdálených pouličních luceren a hlasy přešly k budoucím letům...

Vložil: Adina Janovská