Jak nastavit dětem hranice a zůstat přitom jejich vzorem
28.10.2020
Foto: youtube.com
Popisek: Janet Lansbury
Vztekající se batole… To není ostuda ani chování, které si zaslouží trest. Jak ale prosazovat disciplínu, aby prospěla dítěti i jeho rodičům? Nechte si poradit od lektorky kurzů o výchově dětí, jejíž blog navštíví miliony čtenářů ročně. Jejího praktického rádce vydalo nakladatelství cPress.
Vztekající se batole se snaží získat pozornost, je unavené nebo jen potřebuje nastavit pevnější a jasnější hranice. Potřebu disciplíny nelze zpochybňovat. Jak ji ale nastavit, aby prospěla dítěti i jeho rodičům? Janet Lansbury je celosvětově známou autorkou na poli výchovy dětí a respektujícího rodičovství – na rozdíl od řady jiných autorů však striktně vychází ze své více než dvacetileté praxe učitelky a vychovatelky dětí, vedoucí seminářů a přednášející.
„Zlobivé děti neexistují“ je sbírkou jejích nejoblíbenějších článků, týkajících se každodenního chování batolat a vycházejících z popisu konkrétních situací. Zahrnuje témata, jako je trest, nastavování hranic a jejich testování, záchvaty hněvu, vhodné způsoby komunikace atd. Kniha, přeložená do řady světových jazyků, poskytuje praktický nástroj pro rodiče, kteří prožívají ony kritické roky, kdy batolata testují hranice naší trpělivosti a lásky. Toto období nejistoty přitom může být příležitostí k vytvoření nerozbitných svazků důvěry a respektu.
Autor: Janet Lansbury
Žánr: pedagogika, výchova
Nakladatelství: cPress
Ukázka z knihy:
Proč batolata testují nastavené hranice
Dětský tlak na nastavené hranice dovede zahnat do úzkých i toho nejtolerantnějšího rodiče či pečovatele. Proč na nás naše zlatíčka házejí hračky, když jsme je pouze požádali, aby to nedělala, a navrch nás k tomu počastují tím nejsladším úsměvem? Jsou snad zlá? Pociťují nepřekonatelnou touhu zdokonalovat se v házení? Možná nás prostě a jednoduše nesnáší...
Vnímavá batolata, která velmi intenzivně prožívají všechny pocity a která často bojují se sebeovládáním, vyjadřují své potřeby a pocity velmi neobvyklým způsobem. Pokud vám to aspoň trochu pomůže, vězte, že ani děti samotné nespatřují ve svém chování smysl. Vysvětlení je přitom prosté – podílí se na něm nevyzrálost prefrontálního kortexu v kombinaci s bouřlivými emoci, jež děti v batolecím věku zakoušejí. Prostě a jednoduše: Děti se nedokážou vypořádat s podněty, jež jsou větší a silnější než ony samy.
Jinými slovy vaše děti velmi pravděpodobně pochopily, že nechcete, aby bily vás, sourozence či domácího mazlíčka, že nemají házet jídlem a vylévat vodu na podlahu, že nemají kňourat, vřískat nebo vám říkat, že jste „hloupí“. Jejich pudy se ovšem rozhodly jinak. Takže dokonce i když se na vás culí, nedělají to záměrně.
Pravidlo číslo 1: Za žádných okolností si neberte pokusy dítěte pokořit hranice osobně.
Naše děti nás milují, váží si nás a potřebují nás více, než samy dovedou říct. Tuto poučku si opakujte několikrát denně, dokud ji nepřijmete za svou, neboť zdravé nastavení vnímání dětí, jež se snaží prolomit nastavené hranice, představuje důležitý odrazový můstek pro další kroky.
Respekt k dětem spočívá v tom, že se snažíme pochopit jejich vývojové stadium, nikoliv v tom, že reagujeme na chování přiměřené jejich věku tak, jako kdyby byly našimi vrstevníky.
Zde jsou hlavní důvody, proč děti testují nastavené hranice:
1. SOS! Už nemůžu dál. Malé děti jsou snad poslední na světě, kdo dokáže rozpoznat, že jsou unavené nebo mají hlad. Jako by byly naprogramované, aby se nikdy nezastavily. Jejich tělo tedy musí převzít kontrolu nad jejich myslí a skrz chování, které si žádá naši pozornost, vyšle záchranný signál.
Pokud se snažím vybavit si důvody, proč o pozornost volají moje děti, okamžitě se mi vybaví únava:
Když jsem jednou vzala na kurz RIE svého syna v batolecím věku (který se jinak vždy jevil jako společenský), začal bít ostatní a pošťuchovat se s nimi. Aha! Je unavený a dnes toho na něj bylo moc. Dám mu na vědomí, že jsem ho slyšela a že půjdeme domů: „Nechci, abys mě bouchal. Myslím, že mi chceš říct, že jsi unavený a že už bys chtěl jít domů, je to tak?“
Pak jsem se ale zapovídala s jiným rodičem, na okamžik jsem na něj zapomněla a – jaké překvapení – praštil mě znova. Ajaj. Samozřejmě to byla moje chyba. „Promiň, B, říkala jsem, že už půjdeme domů, a pak jsem se zapovídala. Díky, že jsi mi to připomněl.“
Jindy jsme zase vyrazili na rodinný výlet a jedna z mých dcer, které byly v té době čtyři roky, neobvykle hrubě promlouvala k mojí matce. Na okamžik mě to zaskočilo (co si to dovoluje?), ale rozhodla jsem se zachovat klid a zakročila jsem: „Nechci, abys s babičkou takhle mluvila... Je na čase jít.“ S řevem jsem ji odvedla z místnosti (křičela ona, i když mně se taky chtělo křičet). Odnesla jsem ji na bezpečné místo, kde jsme měly soukromí, a ona se mohla v mé přítomnosti konečně uvolnit. Najednou mi to došlo – strávili jsme na cestě šest nebo sedm hodin. Samozřejmě byla vyčerpaná a dávala mi to najevo způsobem odpovídajícím jejímu věku čtyř let. Kruci. Opět moje chyba.
Nedokážu ani spočítat, kolikrát mé děti sklouzly k nevhodnému chování, protože je náhle přepadl hlad pouhých dvacet minut potom, co jsem jim nabídla jídlo. A jejich nevyhnutelná reakce „Ale já jsem předtím ještě neměl hlad“ mi vždy připadala naprosto nefér. Očividně je ale vše fér, když jde o lásku, válku... a malé děti.
2. Prosím, hlavně jasně a srozumitelně. Děti nezřídka tlačí na nastavené hranice, pokud se jim nedostane jasné odpovědi na jejich otázky typu: „Co uděláš ty, když já udělám tohle a tohle?“ Možná potřebují vědět: „Bude to jiné v pondělí odpoledne? A co když budu unavený? Nebo protivný? A uděláš něco jiného, když se naštvu?“
Tím, že se neustále snaží pokořovat hranice, batolata pouze vykonávají svou práci, a tou je pochopit, kdo je vede (a kdo je miluje), resp. co se od nich očekává, jaká pravidla mají doma dodržovat a v čem spočívá jejich síla. Naším úkolem je odpovídat tak klidně a přímočaře, jak to jen jde. Naše odpověď se samozřejmě může situaci od situace lišit, za všech okolností bychom však dětem měli dávat najevo, že jejich chování pro nás nepředstavuje hrozbu, že ho zvládneme a že vlastně o nic nejde…
Vložil: Adina Janovská