RECENZE Dusná kniha o Sovětském svazu nebere ohled na city. Saša Filipenko, Rudý kříž
25.10.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Stalin
Na zadní straně této pozoruhodné knihy stojí krátká anotace z recenze Le Figaro. Autor v ní uvádí, že si díky té próze čtenář připomeneme Dostojevského, Axionova nebo Alexijevičovou. Už tak velmi široké rozkročení ještě protáhnu, když zmíním další tři významné autory: Bunina, Sorokina a Gazdanova. Kdyby žil můj učitel Vladimír Svatoň, věřím, že by mi dal za pravdu.
Jenomže opět musím přibrzdit, jelikož nechci tvořit komparatistickou studii, dokonce se nechci ani věnovat stalinismu, nechci zdůrazňovat ty hrůzy, jichž byly desítky milionů bezejmenných svědky. Řada už nepromluví. Někteří chtít nebudou, ti zbylí zapomněli díky degeneraci mozkových buněk. A právě jednou z nich je i hlavní postava Rudého kříže, zprvu představená jako vlezlá babka, která se doslova vnutí nově příchozímu obyvateli notně opuštěného domu.
Trpkost, šeď a bezcitnost, která scénu uvozuje, není žádná ruská specialita. Je to cíl autora, odlidštění. Pokud byste chtěli přemýšlet nad názvem, což bych doporučil, nabídnu dvě vodítka. Poslední řádek knihy a Krylův Pochod Gustapa. Lineárním vysvětlením pak bude zmíněné zapomnění – zapomínání. Kříž, který staré ženě slouží v orientaci po domě, přičemž časem zmizí nejen on, ale i paměť, jež dává jeho obrazu smysl.
Zpočátku si mysleli, že ji osobně zachrání nové, typicky ruské příjmení Pavlová. Měli pocit, že zatýkání postihuje jen cizorodé živly – Němce, Poláky a Židy. Tahle teorie ovšem velmi brzy vzala za své. Z bytu č. 29 odvedli Rusku Mášu Gavrinovou, z jednatřicítky zase Petra Andrejeviče Chrisanova. Národnost a profese už nic neznamenaly. Do práce najednou nepřišli řidiči, referenti, diplomati nebo i docela obyčejní kurýři...
Ta Filipenkova kniha je rukopisem novináře. Člověka, který bazíruje na detailech a tvoří z nich příběh. Není proto divu, že se běloruský spisovatel časem usídlil jako scenárista na Prvním kanálu státní televize, posléze přešel do nezávislé a opoziční internetové TV Dožď. Doposud mu mimochodem vyšly čtyři romány; Bývalý syn (Byvšij syn, 2014), Záměry (Zamysly, 2015), Štvanice (Travlja, 2016) a Rudý kříž (Krasnyj krest, 2017). Jeho knihy jsou přeloženy do osmi evropských jazyků. V roce 2016 se stal finalistou knižní ceny Ruskaja Premija. Rudý kříž je prvním titulem, který vyšel v nakladatelství PISTORIUS & OLŠANSKÁ. O překlad se postaral Libor Dvořák.
Kniha, poměrně útlá a abnormálně těžká, vypráví příběh dvacátého století na osudu jedné ženy a jejího muže za situace, kdy vypukla válka, strach, následné čistky a takzvané reformy. Zřejmě by se nejednalo o nic až tak zásadního, navzdory dokonalosti rukopisu, pokud by v novele nepřišel její autor se zcela zásadním prvkem. Tím jsou uveřejněné dokumenty.
Vlak nabitý manželkami nepřátel lidu zamířil přes celou zemi do lágru. Ženy si vyprávěly příběhy svých výslechů, jen Taťana Alexejevna pro jistotu ani neotvírala oči. Nejděsivější na té cestě byly zastávky. Když souprava už zase zpomalovala, musela se držet, aby nezačala řvát. Po týdnu a pak po dvou snila jen o tom, aby se vlak nakonec doplazil do cíle. Dvacátý den cesty už jí jakákoli smrt připadala jako vykoupení...
Tučným písmem čtenáře provází celým textem a autor je objevil během své výzkumné práce v ženevských archivech Červeného kříže. Jak jsou pro badatele důležité ty klíčové otázky (směrnice o rozebrání zařízení německých koncentračních táborů), na mě nejvíc zapůsobily ty děsivě okrajové a strohé příkazy o zacházení s mrtvými v lágrech. Jako na mě nepůsobí situační scény padajícího sněhu na torzo Stalina, dlouho si budu pamatovat chladnost (z) popsaných znásilnění hlavní hrdinky u výslechů.
Rudý kříž je úchvatná a bolavá kniha, aniž bych chtěl v dnešní zbídačené době brnkat na city nebo používat klišé. Autor se snažil o zanesení jím odhalených dokumentů do zmíněného příběhu jedné ženy, použil dramatickou zkratku (NKVD) a nakonec nechal všechno ústy neznámého přeživšího zmizet. Happy end v jeho podání rozhodně nečekejte…
Vložil: Zdeněk Svoboda