Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

I když se svět do pekel řítí, tak lze pořád šťastně žíti

21.10.2020
I když se svět do pekel řítí, tak lze pořád šťastně žíti

Foto: Facebook

Popisek: Halina Pawlowská

Co si počala Halina Pawlowská, když ji koronavirová karanténa uvěznila na tři měsíce v jedné domácnosti s dcerou, zetěm, vnukem, přítelem, tchyní, synem, sestřenicí a dvěma psy? Začala si vést deník o tom, jak bez úhony přežít i situace, které jsou na zabití. Její Zážitky z karantény vydalo nakladatelství Motto.

Koronavirová karanténa zastavila kolotoč pracovních povinností také známé moderátorce a spisovatelce. Najednou seděla tři měsíce doma, a tak o tom napsala deník, ze kterého vznikla tato knížka. Jsou v ní veselé povídky o její dceři, zeti, vnukovi, příteli, tchyni, synovi a o situacích, které byly nezapomenutelně trapné. A taky připsala pár receptů a fíglů a návodů, zaručeně ověřených, jak všechno vydržet!

 

Zážitky z karantény

 

Autor: Halina Pawlowská
Žánr:
humor
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

19. března
Šunkenfleky aneb Hlad je tvrdohlavý kuchař

Už jsem prozradila, že mé tchyni je devadesát dva let. Je nesmírně čilá. Už v šest ráno si u nás v obýváku, který je spojený s kuchyní, dělá kafe. Ještě v deset večer je v obýváku. Stará se o dva psy a je schopna uvařit jídlo pro sedm lidí. Dnes jsem na ni řvala. Tlak se mi zvýšil na sto sedmdesát na sto a srdce mi tlouklo ne v pravidelných úderech zhruba sedmdesátkrát za minutu, ale rychle a poplašeně, jako kdybych běžela maraton. I když to je asi blbost, protože vím, že trénovaní běžci, jako byl třeba Emil Zátopek, měli pulz nízký – kolem padesáti ... No... prostě jsem málem měla z babičky kolaps. A o co šlo? O šunkenfl eky!
Před dvěma dny jsme totiž měli fazolačku s uzeným, a protože ho bylo hodně, nakrájela jsem ho a připravila na fleky. Babička fleky ráda a umí je perfektně připravit, navrhla mi, že se nemusím o nic starat, že se dnes obědu ujme.
Problém nastal, když jsem chtěla vědět, kdy oběd bude. Babička řekla, že ve dvanáct. No jo, ale kromě babičky u nás teď všichni vstávají až kolem deváté, pomalu snídáme ve dvanáct nemá ještě nikdo hlad. Jen babička. Navrhla jsem jí, abychom jedli až v půl druhé. Babička mi oponovala, že jsme zvyklí jíst dřív. „Kdo je zvyklý?“ chtěla jsem vědět. A babička řekla, že ona a moje matka. Moje matka je už skoro sedm let mrtvá. A když jsem to babičce vmetla do obličeje, tak řekla:
„A mě už to nebaví se s tebou bavit!“ A tahle slova ve mně odstartovala reakci, kterou lze vidět snad jedině v aréně, když toreador bodne býka a před očima mu vykroutí piruetu s rudou muletou.
„Jste stará a mám z vás respekt, ale takhle se mnou mluvit nebudete!“ zahulákala jsem. „To si ke mně dovolit nemůžete!“ pištěla jsem a jen silou nadlidské vůle jsem nedodala, že sedí na mém křesle v mém domě a má všeho dostatek za mé peníze.
A pak se mi začala zvětšovat hlava, až byla jak meloun a pak dýně a pak balón, co se vznáší na obloze. A pak babička kapitulovala, řekla, že si vezme v deset svačinu, aby hlady nezkolabovala, a že budeme obědvat klidně až ve dvě.
A já si vzala neurol a vyčítala jsem si, že jsem na stařenku zlá a že je to možná i proto, že je ve mně vůči ní nelogická, dětská výčitka, že žije, zatímco její syn, můj muž, už tady není.
Ach jo.
Jeden můj kamarád jazzman mi vyprávěl, že v jejich tříčlenné kapele zavládla jednou, když byli v cizině, tak silná ponorková nemoc, že na sebe půl roku nepromluvili.
To u nás nemůže nastat. U nás se mluví dost. Můj problém ale bude, abych někdy neřekla něco, čeho bych musela litovat.
Protože slova jsou mocné zbraně. Tak i v karanténě – pozor na ně!
P.S. Kolik je hodin? Teprve dvanáct?! Hm. Ale... ne, nepletu se, tchyně volá: „Oběěěěd!“

Vložil: Adina Janovská