I když se svět do pekel řítí, tak lze pořád šťastně žíti
21.10.2020
Foto: Facebook
Popisek: Halina Pawlowská
Co si počala Halina Pawlowská, když ji koronavirová karanténa uvěznila na tři měsíce v jedné domácnosti s dcerou, zetěm, vnukem, přítelem, tchyní, synem, sestřenicí a dvěma psy? Začala si vést deník o tom, jak bez úhony přežít i situace, které jsou na zabití. Její Zážitky z karantény vydalo nakladatelství Motto.
Koronavirová karanténa zastavila kolotoč pracovních povinností také známé moderátorce a spisovatelce. Najednou seděla tři měsíce doma, a tak o tom napsala deník, ze kterého vznikla tato knížka. Jsou v ní veselé povídky o její dceři, zeti, vnukovi, příteli, tchyni, synovi a o situacích, které byly nezapomenutelně trapné. A taky připsala pár receptů a fíglů a návodů, zaručeně ověřených, jak všechno vydržet!
Autor: Halina Pawlowská
Žánr: humor
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
19. března
Šunkenfleky aneb Hlad je tvrdohlavý kuchař
Už jsem prozradila, že mé tchyni je devadesát dva let. Je nesmírně čilá. Už v šest ráno si u nás v obýváku, který je spojený s kuchyní, dělá kafe. Ještě v deset večer je v obýváku. Stará se o dva psy a je schopna uvařit jídlo pro sedm lidí. Dnes jsem na ni řvala. Tlak se mi zvýšil na sto sedmdesát na sto a srdce mi tlouklo ne v pravidelných úderech zhruba sedmdesátkrát za minutu, ale rychle a poplašeně, jako kdybych běžela maraton. I když to je asi blbost, protože vím, že trénovaní běžci, jako byl třeba Emil Zátopek, měli pulz nízký – kolem padesáti ... No... prostě jsem málem měla z babičky kolaps. A o co šlo? O šunkenfl eky!
Před dvěma dny jsme totiž měli fazolačku s uzeným, a protože ho bylo hodně, nakrájela jsem ho a připravila na fleky. Babička fleky ráda a umí je perfektně připravit, navrhla mi, že se nemusím o nic starat, že se dnes obědu ujme.
Problém nastal, když jsem chtěla vědět, kdy oběd bude. Babička řekla, že ve dvanáct. No jo, ale kromě babičky u nás teď všichni vstávají až kolem deváté, pomalu snídáme ve dvanáct nemá ještě nikdo hlad. Jen babička. Navrhla jsem jí, abychom jedli až v půl druhé. Babička mi oponovala, že jsme zvyklí jíst dřív. „Kdo je zvyklý?“ chtěla jsem vědět. A babička řekla, že ona a moje matka. Moje matka je už skoro sedm let mrtvá. A když jsem to babičce vmetla do obličeje, tak řekla:
„A mě už to nebaví se s tebou bavit!“ A tahle slova ve mně odstartovala reakci, kterou lze vidět snad jedině v aréně, když toreador bodne býka a před očima mu vykroutí piruetu s rudou muletou.
„Jste stará a mám z vás respekt, ale takhle se mnou mluvit nebudete!“ zahulákala jsem. „To si ke mně dovolit nemůžete!“ pištěla jsem a jen silou nadlidské vůle jsem nedodala, že sedí na mém křesle v mém domě a má všeho dostatek za mé peníze.
A pak se mi začala zvětšovat hlava, až byla jak meloun a pak dýně a pak balón, co se vznáší na obloze. A pak babička kapitulovala, řekla, že si vezme v deset svačinu, aby hlady nezkolabovala, a že budeme obědvat klidně až ve dvě.
A já si vzala neurol a vyčítala jsem si, že jsem na stařenku zlá a že je to možná i proto, že je ve mně vůči ní nelogická, dětská výčitka, že žije, zatímco její syn, můj muž, už tady není.
Ach jo.
Jeden můj kamarád jazzman mi vyprávěl, že v jejich tříčlenné kapele zavládla jednou, když byli v cizině, tak silná ponorková nemoc, že na sebe půl roku nepromluvili.
To u nás nemůže nastat. U nás se mluví dost. Můj problém ale bude, abych někdy neřekla něco, čeho bych musela litovat.
Protože slova jsou mocné zbraně. Tak i v karanténě – pozor na ně!
P.S. Kolik je hodin? Teprve dvanáct?! Hm. Ale... ne, nepletu se, tchyně volá: „Oběěěěd!“
Vložil: Adina Janovská