RECENZE Hezčí svět Barbory Šťastné. Hodně jiná kniha
14.10.2020
Foto: Facebook
Popisek: Barbora Šťastná
Barbora Šťastná (*1973) vyrostla v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Vystudovala scenáristiku na FAMU a pracovala jako novinářka v časopisech Týden, Premiere, Elle a Moje psychologie, kde byla šéfredaktorkou. Nyní je editorkou Paměti národa, nejrozsáhlejší sbírky vzpomínek pamětníků v Evropě. V letech 2010 – 2018 zachycovala postřehy z každodenního života ve svém Šťastném blogu, který se stal inspirací pro její prvotinu Šťastná kniha a knihy Jak jsem sebrala odvahu a Dobrá tak akorát. Po nich následoval humoristický román Láska pro samouky a rodinný příběh Hezčí svět. Krajské Listy.cz měly možnost číst její novinku Hezčí svět.
Začátkem května 1986, když se nad naši zem pomalu sunul radioaktivní mrak z Černobylu, bylo Zdeně šest let. A tenkrát se stala věc, která změnila osud celé její rodiny. Co se událo? Proč nechce její matka mluvit o minulosti? A kdo je tajemná imaginární přítelkyně, kterou Zdena oslovuje Dede? Hledání odpovědí ji zavede do maringotky v sudetském pohraničí, do temné garáže přebudované na bunkr, ale i na pobřeží v daleké Bretani.
Kniha, rozdělená do tří částí, by se mohla jevit jako ryze ženský román. Moc pěkná obálka Terezy Janákové svědčí o tom, že by opravdu mohlo jít o pohodové čtení na odpoledne. Jenomže tak to opravdu není.
Už první kapitola dává mým slovům za pravdu. Před čtenářem se otevře svět jedné rodiny, kterou tvoří matka, dcera a vnučka. Role mužů chybí a do děje vstupuje výhradně formou reminiscencí (nebo vztahu s bratrem). Takových velmi zvláštních návratů do vypravěččina dětství. A co víc, a co bych chtěl fakticky zdůraznit, několikrát se autorka vydala ještě před své knižní narození. Tyhle části mě dostaly, nečekal jsem je a po dlouhé době přiznávám, že mě konečně něco překvapilo.
Román je psán v ich-formě a de facto se týká jednoho osudu. Ten osud však nedrží v rukách hlavní postava, ale ta vedlejší. Zmíněná Dede, jejíž přínos se ukáže až v druhé části titulu. Prozrazovat nebudu. Sugestivní scéna, ve které je odhalena pravá identita, stejně jako její poslední minuty. To se mi hodně líbilo, pokud lze vůbec o tom, co si přečtete, takto hovořit.
Stejně syrově jsou popsány vztahy s nevlastním otcem, které očima malého dítěte vyznívají násobně křiklavěji. O to víc se dramatický oblouk uzavírá ke konci vyprávění, kdy dochází k jakémusi naplnění. Ti, jichž se hlavní hrdinka bála, prázdně civí do stropu a mlčí. Jiní, kteří se během četby skoro neukázali, otevírají dveře maringotek, zatímco matka, ona figura na titulní straně, se vrací do svých dětských let, kdy chtěla být strážkyní majáku.
Vybrat by se z té prózy dalo ještě víc věcí. Rozevlátý přístup k životu ze strany matky, nezkreslená realita práce v módních magazínech, a to včetně zmínek existujících žen: Nora (Grundová), Sabrina (Karasová), exekuce, nastupující demence, a tak podobně. Jde však o dokreslení spíše než o zápletku.
Největší kouzlo jsem našel zejména v těch návratech. Jakkoli se Barbora Šťastná vrací do minulosti, ta není nikterak uzavřená, ale slouží pro již uvedený dramatický oblouk, pro literární vyvrcholení.
Velmi okouzlující prózu vydává Motto.
Vložil: Zdeněk Svoboda