Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Štěstí je nevyzpytatelné jako aprílové počasí. Ustojí letité přátelství návrat staré lásky?

11.10.2020
Štěstí je nevyzpytatelné jako aprílové počasí. Ustojí letité přátelství návrat staré lásky?

Autor: youtube.com

Popisek: Katarína Gillerová

Jejich svět se liší jako oheň a voda, nakonec se vzbouří obě. Pak ale do jejich života znovu vstoupí ON. Romantický příběh o každodenních trablech a staré lásce, která nerezaví, vydalo nakladatelství Motto.

Dvě nerozlučné kamarádky, dva rozdílné světy. Ela vyrůstá bezstarostně jako jedináček, Dita naopak v početné rodině, věčně bez peněz, a s neustálými povinnostmi při péči o sourozence. Když ale dospějí, jejich situace se začíná obracet.

Ela po ztroskotání své první lásky potkává rozvedeného muže a rozhodne se k němu nastěhovat. Společnou domácnost ale musí sdílet s jeho dětmi, které jí ze života dělají peklo. Dita se po letech soustavné péče o své blízké vzbouří, zcela se odstřihne od rodiny a rozhodne se žít sama. Ustojí jejich přátelství další otřes, když se v jejich životech objeví muž, do kterého byly kdysi obě zamilované?

 

Dubnové slunce

 

Autor: Katarína Gillerová
Žánr:
román
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Otevřenými dveřmi se dovnitř dostal studený vzduch, ale mlha, hustá jako mléko, zůstala za skleněnými stěnami hotelu. Uprostřed širokých vchodových dveří na fotobuňku zápasil s kufrem na kolečkách asi třináctiletý chlapec. Pomáhala mu s ním žena, zřejmě jeho matka. Bez jakýchkoliv známek nervozity se sehnula, upravila špatně vytočené kolečko a pustila chlapce před sebe.
Poslední hosté dnešního dne, kteří se zde ještě měli ubytovat, konečně dorazili. Vlak z Lince s přestupem ve Vídni měl zpoždění, paní Dulleová mi to oznámila telefonicky před hodinou ještě z vlaku.
Zpoza recepčního pultu jsem pozorovala, jak kráčí směrem ke mně, pečlivě zachumlaní proti nevlídnému listopadovému počasí. Oba, matka i syn, působili v delších černých kabátech velmi elegantně.
Věděla jsem, proč chtěli bydlet blízko ružinovského hřbitova. Přijeli na pohřeb.
Vypadali jako vystřižení z nějakého britského katalogu pro vyšší společenské vrstvy. Chlapec si rozepnul kabát a pod ním se objevila oslnivě bílá košile doplněná černou pletenou vestou. Když zastavil před recepčním pultem, z bledé jemné tváře se na mě zahleděly velké oči, plné dětské bezradnosti.
Žena měla na hlavě krásný černý klobouček, posazený trochu na stranu, nikoliv však koketně, ale právě tak, aby přitáhl pozornost k havraním vlnám polodlouhých lesklých vlasů a plným sytě červeným rtům.
Na chvíli jsem zkameněla. Byla mi povědomá!
Poznala jsem ji. Za těch dlouhých čtrnáct let se téměř nezměnila, dokonce bych řekla, že ještě zkrásněla. Proboha, budu muset zavolat Patrícii! Tohle mi neuvěří!
Ale proč se jmenuje Dulleová?!
Shýbla jsem se a nasadila jsem si brýle se silnými černými obroučkami, svou ochranu proti podnapilým nočním hostům, vracejícím se do hotelu z divokých flámů. Posílení alkoholem se domnívají, že mi mohou dělat návrhy na postelové hrátky nebo žertovat na nevhodná témata. Provozovatel mě upozornil, že v těch brýlích vypadám přísně a totálně nepřístupně, a tudíž je mohu využívat v noci, v rizikových časech.
Tuto chvíli jsem vyhodnotila jako rizikovou. Bude lepší, když mě paní Dulleová nepozná.
„Ten taxikář byl nezdvořilý, to by se mi v Rakousku nemohlo stát,“ řekla klidným hlasem, ale kdesi ve spodním tónu zaznělo pohrdání. „A cesta vlakem byla nekonečná...“ povzdechla si. Podívala se na chlapce, hledala u něj potvrzení svých slov. On však pouze mlčky stál, vypadal zmateně. A smutně.
„Štěstí, že ještě nesněží,“ poznamenala jsem. Vzala jsem doklady, které položila na pult. „Doufám, že teď si po dlouhé cestě odpočinete,“ podívala jsem se na ni opatrně zpoza brýlí. „Až půjdete na večeři do naší restaurace, zastavte se zde pro doklady.“ Podala jsem jí klíče. „Pokoj číslo pětatřicet, třetí patro. Výtah je za rohem.“
Jak mile odešli, dychtivě jsem otevřela chlapcův pas. Jmenoval se Bruno a příjmení měl stejné jako jeho máma. Jak je to možné?!
Rychle jsem zkontrolovala datum narození. Ano, sedí to, je mu třináct let... Ničemu jsem nerozuměla. Tato žena a její syn se měli jmenovat úplně jinak. Co se stalo za těch čtrnáct let? Proč nenosí příjmení muže, který po ní přímo šílel? A tuší Bruno, jaké bolestné události předcházely jeho narození? Asi ne...
Zamyšleně jsem se posadila k počítači a zapsala údaje těchto dvou hostů do evidence. Zdá se, že paní Dulleová mě nepoznala. Nevím, jestli byl dobrý nápad nasadit si ty brýle. Pokud by mě byla poznala, mohla jsem nadhodit otázku, co se stalo s jejím princem na bílém koni. Když jsem je oba viděla naposledy, on byl šťastně rozvedený a ona šťastně čekala na sňatek s ním a byla natěšená budoucí maminka jejich společného potomka.
Bruna.
Ty jeho smutné dětské oči. Myslela jsem na ně, i když jsem si k sobě s povzdechem přisunula hromádky přihlašovacích formulářů, které mi tu nechala Milota. Odpoledne mě krátce zastupovala a prý je nestihla zaevidovat do počítače. To jsem si mohla myslet! Příliš často mi nechávala svou práci, protože jaksi nestíhala. Nikomu jinému se to nestávalo.
Zvedla jsem hlavu od práce a zaregistrovala jsem, jak ke mně z restaurace míří číšník Mojmír s plně naloženým talířem. Pozdrav od šéfkuchaře Vincenta.
„Vinco ti přeje dobrou chuť,“ zakroužil mi Mojmír talířem nad hlavou a přešel z recepce nenápadnými dveřmi dozadu, do malé kanceláře. Dveře byly za mými zády mezi dvěma dřevěnými stěnami s množstvím přihrádek na poštu a klíče od pokojů.
„Že děkuji za záchranu života,“ vzkázala jsem vděčně do kuchyně. Dnes jsem se nestihla naobědvat, měla jsem jenom banán, a až při pohledu na přírodní řízek se žampionovou omáčkou a s opékanými bramborami jsem si uvědomila, že se mi žaludek svírá hladem.
Využiji chvíli, kdy v hotelu není velký ruch a nablízku se nevyskytuje žádný host.
Malá kancelář za recepcí byla určená ke stravování, odpočinku při noční službě recepčních. Kulatý stůl se dvěma židlemi byl umístěn tak, abych při jídle viděla hosty přicházející k recepčnímu pultu, ale mě vidět nebylo. Mohla jsem tak ihned vyjít ven a vyřídit, co bylo třeba. Malá pohovka a dvě křesla sloužily k odpočinku, když bylo v hotelu klidněji.
Snědla jsem asi polovinu, když jsem zaslechla tichý zvuk otevírajících se výtahových dveří. Okamžitě jsem vstala a postavila jsem se za recepční pult.
„Je tu někde v okolí květinářství?“ zeptala se mě paní Dulleová.
„V blízkém okolí ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale pokud byste měla nějaké přání, můžu to zařídit.“
Paní Dulleová na chvilku zaváhala. „No, to by bylo fajn,“ přijala nakonec můj návrh. „Pozítří potřebuji malou kytici bílých růží a menší věnec ze živých květin. Obojí s černou stuhou s nápisem Poslední sbohem. Ať to sem doručí do dvanácté hodiny.“
Poznamenala jsem si všechno, co říkala. Pak jsem opatrně zvedla zrak od poznámkového bloku. „Nechcete nápis trochu...“ vyslovila jsem pomalu, „trochu konkretizovat? Poslední sbohem od...?“ navrhla jsem.
Několikrát nervózně zamrkala víčky a pak se zaraženě zahleděla před sebe. „Ne, myslím, že ne,“ rozhodla se. „Takhle to bude stačit, nechci zbytečně provokovat...“
Provokovat? Koho?
Podívala se na syna, který trpělivě stál vedle ní. Do restaurace si oba oblékli tmavě modrou, Bruno měl i vázanku stejné barvy. Hledala v jeho očích souhlas se svým rozhodnutím. On však pouze bezradně pokrčil rameny.
Se zalíbením jsem se na něj zadívala. Vypadal stále jako dítě. Bledá podlouhlá tvář, jemná pokožka, velké šedé oči s moudrým pohledem. Bože, kdybych měla takového syna! napadlo mě. V poslední době jsem měla podobných myšlenek plnou hlavu. Nedokázala jsem se jich zbavit. Od té doby, co jsem v lednu oslavila dvaatřicáté narozeniny, jako by mi začaly tikat biologické hodiny. Nikdy jsem nevěřila, že se mi to může stát. A nikdy jsem si nemyslela, že v tomto věku budu ještě bezdětná.
Píchlo mě u srdce. Na co ještě čekám?...

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace