RECENZE Saturnin Miroslava Macka. Baví, navíc má překrásné ilustrace
12.10.2020
Foto: ČT / repro
Popisek: Z filmu Saturnin (1994)
Saturnin je významný humoristický román Zdeňka Jirotky z roku 1942 s postavami vypravěče, nepředvídatelného sluhy Saturnina, tety Kateřiny, jejího syna Milouše, krásné slečny Barbory, strýce Františka, doktora Vlacha a vypravěčova dědečka.
Po boku Švejka, dalo by se říct, se řadí mezi humoristické klasiky našeho národa. A jen těžko se mi věří, že od proslulého filmového zpracování uteklo přes čtvrt století, že filmovému Saturninovi je dnes třiasedmdesát let, dědeček nežije a krásná slečna Barbora je jednapadesátiletá paní.
Filmové zrno zkrátka nestárne...
O to víc jsem byl překvapen, když se díky nakladatelství XYZ objevilo pokračování „Saturnin se vrací“, navíc z pera politického matadora Miroslava Macka. Jenomže zase takové překvapení to při bližším ohledání není.
Macek píše, překládá (anakreontské verše v recenzované knize budiž důkazem), sbírá známky, zajímá se o dění rozsáhlejšího i užšího zaměření, ale hlavně přemýšlí. Na rok 2017, kdy představil Saturninův návrat, navazuje ten letošní s novinkou „Saturnin zasahuje“. Než přejdu k obsahu, zmíním ještě úžasné kresby Zdeňky Krejčové (ilustrovala více než šest desítek dětských knih), jichž je v knize plno a jsou překrásné, hravé, profesně dokonalé. Jak v případě této známé ilustrátorky, tak i v případě Miroslava Macka bylo jasné, že je práce baví. A navíc odsýpá. Druhé Saturninovo vystoupení sepsal jeho autor na přelomu prosince a ledna letošního roku. Co říct dál?
Legendární sluha Saturnin je zpátky – a pojede lyžovat! Do malebného prostředí zasněžených Orlických hor se vydá opět v doprovodu starých známých: věčně nesnesitelné tety Kateřiny, jejího neotesaného synka Milouše, sarkastického doktora Vlacha i laskavého dědečka, který nosí po kapsách nevyčerpatelnou zásobu povedených historek. Kdo tímto dobrodružstvím prosviští s elegantními obloučky? Komu se podaří salto nazad? A pro koho se tentokrát rozezní svatební zvony?
Mně osobně se Saturnin líbí. Je to takový balzám do současné doby, čímž nemyslím jen to příšerné počasí, ze kterého by měli radost tak možná Vontové pátrající po Tleskačově plánku na létající kolo. Jde o oddechovou literaturu na bázi Jirotkova originálu. Kromě známých postav jsou zde pořekadla, důraz je kladen na situační humor a korunu všemu nasazuje úvodní i závěrečná svatba. Její protagonisty představovat nebudu, ale znáte je. Knihu jsem měl přečtenou za jeden den. Skládá se z třiadvaceti kapitol, které jsou vždy krátce uvozeny.
To, že jde o jisté navázání na zmíněnou tradici sluhy Saturnina, dokládá také skutečnost, že v podtitulu knihy stojí „oficiální pokračování". O hašteření s autorskými právy po vzoru rodiny Smoljakových se zde naštěstí nejedná. Abych nezapomněl; ani to, že Zdeněk Jirotka zemřel v roce 2003, bylo mu dvaadevadesát let, se mi nezdá pravděpodobné. Některé knihy zkrátka nestárnou, jejich postavy jakbysmet. Čtivou a nakladatelsky krásně provedenou knihu s gravírovanou obálkou doporučím, aby také ne...
Ukázka:
Z louky nad chatou se náhle ozvalo zajódlování, a než jsme se nadáli, zabrzdil u nás elegantním smykem Saturnin a jeho lyže nás pokropily sprškou sněhu. Na nohou měl velice moderně vypadající lesknoucí se ski a v rukou tenké stříbrné hůlky, zřejmě kovové. Na lyžích bylo přimontováno jakési podivuhodné vázání, které mu obepínalo zvláštní hranaté boty. Na dotaz lyžařského instruktora odvětil, že jde o nejnovější švýcarský vynález bratří Reugů, zvaný Kandahár. Raději jsem se ho nezeptal, kde k takovému vybavení přišel a kde se naučil tak lyžovat, abych se náhodou nedozvěděl, že byl několik let lyžařskému trenérem ve Svatém Mořici.
Vložil: Zdeněk Svoboda