TV RECENZE Doba, kdy nevycházelo slunce. Jan Cina jako konformista ve stalinistickém Československu navnadil

Foto: ČT (stejně jako další fota v článku)

Popisek: Jan Cina v hlavní roli minisérie Petera Bebjaka

Do oficiální premiéry minisérie Herec sice ještě pár dní zbývá, ale Česká televize dala minulou neděli nedočkavým divákům možnost po dobu dvou dní sledovat její první díl ve svém iVysílání. Pojďme si tedy říci, jak dopadla jedna z prvních výraznějších podzimních premiér.

Začněme trochu v obecnější rovině související s částečně ironickým titulkem. S Hercem se jako diváci opět vracíme do ponurého komunistického bezčasí padesátých let. Teď nemluvím ani tak o samotné době (aniž bych zároveň chtěl tvrdit, že ponurá nebyla), ale spíše její vizuální reprezentaci. Tato historická etapa tvoří v posledních letech jeden z nejvytěžovanějších zdrojů pro ty z ambicióznějších filmových a televizních projektů, které v naší české kotlině vznikají. Vzhledem k tomu, že si jako téma většinou berou útlak jedince ze strany totalitního systému a jeho přisluhovačů, neoplývají zrovna veselou atmosférou, což se pak projektuje do celkové formy a stylu. Ten se ale tím pádem stal časem trochu uniformní a postupně se z něj stává určité klišé. Vizualita těchto filmů a seriálů pak obecně pracuje s potlačenou barevnou paletou s jednotícím šedivým či sépiovým odstínem a působí dojmem, že v této době téměř nevycházelo slunce. Zkonstruované fikční světy umístněné do tohoto období si jsou pak docela podobné a možná by bylo osvěžující, kdyby se tvůrci v tomto ohledu občas odpoutali od této vizuální koncepce a skličující atmosféru zkusili vykreslit i nějakým méně přímočarým způsobem.

´Pod dohledem´ našeho Klémy, milovaného soudruha Gottwalda

Druhá problematika tohoto přístupu podle mě tkví v tom, že sebou nese určitou míru stylizace, a ne každé látce může svědčit. Nejlépe to funguje, pokud je toto stylové rozhodnutí spojeno s nějakým žánrem. V případě vykreslování tohoto období, ať už se budeme bavit o letech těsně poválečných či pozdějších normalizačních, se většinou nejlépe snoubí například s žánrem noirovým či neo-noirovým. Toho jsou zářným příkladem české filmy posledních let jako Pouta (2009) nebo Ve stínu (2012). Tento žánr totiž přímo vyžaduje práci se šerosvitem a na první pohled temným vizuálem.

Napětí i psychologická sonda

Ponurá atmosféra, podpořená mimo jiné temným vizuálem, se týká také premiérové minisérie Petera Bebjaka. Navzdory výše uvedené úvaze si ale nemyslím, že by v tomto případě byl zvolený vizuální styl nějak mimo. Jeho účel je vcelku jasný, a to co nejrychlejší navození skličující atmosféry, která vyplývá také z rozpoložení ústředních postav. Zároveň i zde ho můžeme do určité míry ospravedlnit žánrovou stylizací. Jednotnou žánrovou vyhraněnost ovšem minisérie postrádá což je vzhledem k námětu logické. Herec totiž už svým prvním dílem naznačil, že má být především sondou do mysli ambivalentního protagonisty, a tedy plnit funkci psychologického dramatu na pozadí určitých historických skutečností. Zároveň jde však poznat, že má Bebjak slabost i pro jednoznačněji profilované žánry nesoucí sebou typické žánrové prvky a postupy. Režisér se snaží pečlivě budovat napětí a některé scény od dusného thrilleru sklouzávají téměř k hororu (scéna v koupelně, zvonění u dveří). Zůstává otázka, jestli je Herec pro tento přístup vhodným materiálem. Bebjak se také některé dějově vyhrocené scény snaží pojmout možná až přílišně efektně (znovu koupelna) a ty tím pak mohou ztratit něco ze své opravdové vnitřní syrovosti.

A generalissima Stalina...

Nepopiratelné ale je, že tento přístup zároveň přispívá velkou měrou dynamice vyprávění, které přibližně ve své druhé polovině dostává správný spád. Pokud bychom tedy odhlédli od určitých koncepčních pochybností, které se stanou snad jasnějšími po odvysílání celého díla, disponuje minisérie jinak nadprůměrnou formální stránkou. Kamera Martina Žiarana přinese nejednu zajímavou kompozici a, ač modernistický, tak padnoucí hudební doprovod Juraje Dobrakova přispívá nemálo k zmíněné ponurosti celku. Vzhledem k dobovému charakteru díla je určitě třeba vyzdvihnout i výpravu. Kromě některých zajímavých nápadů na straně režie a celkové formy se dočkáme vcelku invenčního přístupu i na poli scénáristickém, potažmo dramaturgickém.

Herec v životě i na jevišti

Název Herec má v rámci minisérie podvojný význam. Jednak je dosažení této profese vysněným cílem ústředního hrdiny, který se ale na druhou stranu už hercem mimo divadelní prkna v obraznějším slova smyslu stal. O ději nechci podávat moc konkrétnějších informací a osobně bych doporučoval každému potencionálnímu divákovi, aby si o samotné minisérii před zhlédnutím nic moc nezjišťoval. I oficiální synopse v tomto případě přinášejí zbytečně doslovné explikace událostí, které tvoří jádro prvního dílu. Působivost jeho vyvrcholení pak může být u informovaného diváka značně oslabena. Zlom ve vývoji ústřední postavy je sice částečně očekávatelný, ale jeho načasování a celkové provedení už tolik ne. Tvůrci nás vedou velkou část stopáže trošičku za nos a ačkoli ústřední motiv konformismu nám je předkládán téměř od začátku, závěrečným twistem se dostává na jinou, děsivější úroveň.

Jan Cina a Jenovéfa Boková

Navíc diváka tato pointa nutí revidovat předchozí události. Některé scény z první poloviny snímku, které se zdají být kostrbatě a strojeně zinscenovány (převážně ty věnující se vztahu Standy a profesora) dostávají v závěru nový, smysluplnější kontext a jejich provedení je tak dodatečně osvětleno. Zpočátku může diváka zarazit i proměna předmětu Standovy životní vášně z herectví na matematiku. Na to nakonec dostaneme také smysluplnou odpověď. Divadelní prostředí let padesátých a jeho zákulisí zatím nedostalo příliš prostoru, vzhledem k závěru úvodní epizody bychom se ho ale měli v budoucích dílech nabažit ještě dost. A bylo by to jedině dobře. Scéna v úvodu prvního dílu zobrazující divadelní představení v duchu socialistického realismu v sobě nese, kromě ne moc veselého obrázku tehdejší kultury, také kus tragikomičnosti. Pokud by takovýchto scén v Herci bylo více, vůbec bych se nezlobil, poněvadž by do dusné atmosféry občas vnesly humor, který by zároveň nepůsobil nepatřičně.

Postavy a jejich představitelé

Dále je také nutné pochválit minisérii po herecké stránce. Nejvýraznější herecký výkon předvádí samozřejmě představitel ústřední role Jan Cina. Zatím je ve své roli dostatečně uvěřitelný a rozporuplný charakter své postavy dokáže vystihnout poměrně nenásilnými hereckými prostředky. Z dalších herců potom můžeme vypíchnout Jenovéfu Bokovou, Adriana Jastrabana nebo Martina Fingera. Spousta vedlejších postav ještě nedostala mnoho prostoru a uvidíme, jak se budou jejich charaktery vyvíjet. Zároveň doufám, že se dostane určitého vývoje i do teď výhradně negativním figurám a ty tak nezůstanou pouhými komunistickými panáky.

Padesátá léta v temných tónech

Myslím si, že začátek minisérie dokázal rozhodně navnadit. Sotva zde po prvním díle můžu napsat nějaké konečné hodnotící stanovisko. Nastolilo se zde několik dílčích motivů (vedle kolaborace například otázka homosexuality), u kterých ještě není zcela jasné, jakým směrem je bude minisérie rozvíjet. Jako možné pozitivum zde vidím fakt, že bychom se zde nemuseli věnovat předně obžalobě tehdejšího systému, ale naše pozornost bude směřována spíše ke konkrétnímu ambivalentnímu jedinci a jeho rozporuplným životním rozhodnutím, které nemusejí vždy vycházet ze špatných pohnutek. Zároveň ale řadu z nich spouštějí jeho sobecké ambice. V tom případě bychom se zde mohli vyhnout lacinému moralizování o ´zlých komunistech´ a mohli se skrze psychologii postav dočkat plastičtějšího pohledu na tuto etapu naší minulosti.

Vložil: Tomáš Vahala