RECENZE Hodně sexu, vtipu a... absence literatury. Převážně zdvořilý Leopold, novinka Michala Viewegha
20.09.2020
Foto: stránky spisovatele
Popisek: Michal Viewegh
Jestli někdo po revoluci kráčel mílovými kroky na Olymp šoubyznysu a skutečné literatury, pokud tedy něco podobného existuje, pak to byl Michal Viewegh. Sebejistý, popudlivý, místy domýšlivý, ale vždy přesvědčivý a okouzlující spisovatel, jehož Báječná léta pod psa anebo Andělé všedního dne mají stále vypovídající hodnotu; jsou vynikající. Ano, pak nastal zvrat, prasknutí aorty, trpký a krkolomný návrat do normálního života. A spolu s tím taky návrat ke kořenům, k románové tvorbě. Jestliže totiž hodnotím autora jako spisovatele, fejetonům a povídkám bych se raději vyhnul, jde o nebe a dudy.
Leopold, novinář ve středním věku, s mírným pupkem, trochu plešatící a žijící ve stereotypním manželství s Nelou, má až nutkavou potřebu vyjadřovat se ve verších a za všech okolností zůstávat zdvořilý, což ho občas dostává do velice prekérních situací. Ani v nejčernějším snu by ho však nenapadlo, že když se rozhodne doprovodit svou ženu, povoláním učitelku, její dvě kolegyně a tchýni na hudební festival Sázavafest, podstoupí jeho život zatěžkávací zkoušku.
Tak zní oficiální anotace titulu, jenž zdobí překrásná obálka i vazba. Když jsem vzal tu knížku Ikaru do ruky, měl jsem z ní radost. Četba samotná, na to, že ho jako autora sleduju snad dvacet let, už tolik radosti nepřinesla.
Michala Viewegha nemusíme představovat. Zlom v psaní, které kdysi vyučoval, ano. Poté, co byl operován (2012), musel se naučit prakticky všechno znovu a zřejmě i dnes zůstává závislý na své rodině. Jde o skutečnost, jakou nelze vymazat a ani přehlížet. Viewegha to do jisté míry svazuje a vnitřně ničí. Je to cítit z mnoha bilancujících textů, nejvíce mě snad zaskočil v knize Bůh v renaultu (2017), kterou jsem ostatně recenzoval.
Autor se zkrátka nesmířil s údajnou křivdou, která se mu stala. Nemohu ho, jak správně uvádí Talmud, hodnotit, pakliže jsem nestál na jeho místě. Co však hodnotit chci, je stávající próza.
K ní jako první pozitivum mohu nadnést, že jde o vtipnou knížku, kdy se autor konečně vyhnul zdůrazňování svého utrpení a palčivého osudu. Neopominul sice typickou sebekritiku (vlasy, břicho, penis), ale v tomto duchu bych ho pochválil. Stejně tak odskakují dialogy, sazba mi vůbec nevadila, neviděl jsem jedinou gramatickou chybu, což není běžná praxe. Nejpodstatnější ovšem je, že se přiměl dopsat dlouhý a jednotící text. Zase musím připomenout, že Viewegh má často problémy s tak banálními věcmi, jako jsou klíče v zámku, a sepsat román je pro něj stejně složité, jako pro nás simultánně překládat zápas amerického fotbalu. Ne, opravdu to nechci shazovat.
Fakt, že po fejetonech a povídkách (Povídky o nelásce, Mým vrstevníkům a jiné fejetony, Muž a žena…), zkrátka po kratších literárních útvarech, vyplodil takhle dlouhý a srozumitelný text, je na metál. Za snahu, za píli, ale především za vůli.
A nyní negativa, ač jich nebude tolik. Jak jsem zvyklý od autora čekat propletené zápletky a místy i pointu (Mráz přichází z Hradu, Biomanželka), tady mi to něco navíc chybí. Když budu velmi upřímný, Převážně zdvořilý Leopold je literárně o ničem. Jde o povídání na pozadí čtyř osudů, které se mísí, proplétají. Slovy, činy, milostnými akty. Zcela přesně rozumím tomu, že si Viewegh pomáhal dialogy, jelikož se na ně snáze navazuje (ženy, voda, profesor), ale příště určitě doporučím i rozsáhlejší češtinářské útvary.
A to je vše zlé, co bych chtěl říct, tedy napsat.
Knížka je to hezká, čte se rychle a sama, několikrát jsem se u ní zasmál. Problém byl jen v tom, že ji napsal Michal Viewegh, jehož jsem poprvé potkal před těmi osmnácti lety face to face a od kterého jsem vždycky čekal víc. Každopádně jsem moc rád, že na té knize není absolutně vidět, jak složitě musela vznikat, což je kumšt hodný mistrů.
Vložil: Zdeněk Svoboda