Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Co je to rodina a co ji drží pohromadě aneb Křehké vyprávění o manželství a rodinných vztazích

15.09.2020
Co je to rodina a co ji drží pohromadě aneb Křehké vyprávění o manželství a rodinných vztazích

Autor: illibraio.it

Popisek: Domenico Starnone

Tkaničkou se dají jak zavázat boty, tak i ledacos sešněrovat. Je tedy tkanička symbolem soudržnosti, nebo spoutání? Román o mezilidských vztazích Tkaničky nyní vychází jako audiokniha, čtou Martin Hruška, Marie Štípková, Martin Preiss, Simona Babčáková a Jan Vlasák. Vydalo nakladatelství Voxi.

Co je to rodina a co ji drží pohromadě? Tuto otázku si nutně začne klást každý posluchač strhujícího románu Domenica Starnoneho Tkaničky (Lacci). Italský název v sobě totiž skrývá do češtiny nepřeveditelný dvojsmysl: stejné slovo označuje i pasti, smyčky, oka, oprátku. Nicméně i ‘českou‘ tkaničkou se dají jak zavázat boty, tak i ledacos sešněrovat. Je tedy tkanička symbolem soudržnosti, nebo spoutání?

Příběh rodiny je v románu vypravován trojhlasně, slovo postupně dostávají opuštěná matka, záletný otec i traumatizované, nyní už dospělé děti. Každý má svou pravdu, svou vinu, svá příkoří, svoji pomstu. Jejich společný příběh se v trojdílné struktuře nerozpadá, je naopak hutný, sevřený, bolestně intimní a stahuje se jako smyčka či jako klička na tkaničce kolem jádra, tvořeného úvodní otázkou.

 

Tkaničky

 

Autor jde ve výrazově silném a stylisticky střídmém textu až na dřeň, rozkládá a opět skládá tradiční rodinu v kontextu změn společenského klimatu Itálie od šedesátých let po dnešek, aby mistrně předvedl neustálé pnutí mezi nároky – osobní svoboda, realizace, štěstí – a povinnostmi, mezi sobectvím a velkorysostí, mezi prohřeškem a odpuštěním, mezi rolí viníka a rolí oběti, pnutí, které v lůně rodiny – navíc poznamenané rozkladem tradičních hodnot, sexuální revolucí a ženskou emancipací – neustále, i když často vskrytu probíhá.

Autor: Domenico Starnone
Žánr:
román
Nakladatelství:
Voxi

Ukázka z knihy:

Kapitola první
1.
Jestli ty jsi na to zapomněl, vážený pane, tak já ti to připomenu: jsem tvoje manželka. Vím, že kdysi se ti to líbilo, a teď ti to zničehonic vadí. Vím, že předstíráš, že neexistuju a že jsem nikdy neexistovala, protože se nechceš shodit před těmi velice vzdělanými lidmi, se kterými se stýkáš. Vím, že při představě spořádaného života, povinnosti vracet se na večeři domů a spát se mnou, a ne s kým se ti zlíbí, si připadáš jako idiot. Vím, že se stydíš říct: koukněte, já jsem se oženil 11. října 1962, ve dvaadvaceti letech; koukněte, řekl jsem ano před knězem v jednom kostele ve čtvrti Stella a udělal jsem to z lásky, nemusel jsem nic rychle zachraňovat; koukněte, já mám zodpovědnost, a jestli nechápete, co to znamená, tak jste omezenci. Vím to, moc dobře to vím. Jenže ať se ti to líbí, nebo ne, věci se mají takhle: já jsem tvoje manželka a ty jsi můj manžel, jsme svoji dvanáct let – v říjnu to bude dvanáct let – a máme spolu dvě děti, Sandra, narozeného v roce 1965, a Annu, narozenou v roce 1969. To ti mám ukázat lejstra z matriky, abych tě přivedla k rozumu?
A dost, promiň, už to přeháním. Znám tě, vím, že jsi slušný člověk. Ale prosím tě, jakmile si přečteš tenhle dopis, vrať se domů. Nebo jestli se na to ještě necítíš, napiš mi a vysvětli mi, co se s tebou děje. Budu se to snažit pochopit, to ti slibuju. Už je mi jasné, že potřebuješ víc volnosti, a máš pravdu, já s dětmi se tě budeme snažit zatěžovat, co nejméně to půjde. Musíš mi ale pěkně dopodrobna vylíčit, co je mezi tebou a tou holkou. Už je to šest dní, a ty nevoláš, nepíšeš, ani ses neukázal. Sandro se po tobě ptá, Anna si nechce umýt vlasy, protože tvrdí, že jí je umíš dobře vysušit jen ty. Nestačí přísahat, že tě ta paní nebo slečna nezajímá, že už se s ní víckrát neuvidíš, že pro tebe nic neznamená, že to byla jen reakce na krizi, která v tobě dlouho dřímala. Řekni mi, kolik je jí let, jak se jmenuje, jestli studuje, jestli pracuje, jestli nedělá nic. Vsadím se, že tě políbila jako první. Ty se nedokážeš chopit iniciativy, to vím, buď tě někdo postrčí, nebo se ani nehneš. A teď jsi celý tumpachový, všimla jsem si tvého pohledu, když jsi mi říkal: byl jsem s jinou ženou. Chceš vědět, co si myslím? Myslím si, že sis ještě neuvědomil, cos mi provedl. Chápeš, že je to, jako kdybys mi strčil ruku do krku a táhl a táhl a táhl, dokud ze mě nevyrveš to, co mám v hrudi?
2.
Když si člověk přečte, co píšeš, řekl by, že já jsem kat a ty oběť. Tohle teda nesnesu. Já dělám, co můžu, vynakládám úsilí, které si ani nedovedeš představit, a obětí máš být ty? A proč? Protože jsem trochu zvýšila hlas, protože jsem rozbila karafu s vodou? Musíš připustit, že nějaký důvod jsem k tomu měla. Objevil ses bez ohlášení skoro po měsíci, cos byl pryč. Vypadal jsi klidný, dokonce milý. Řekla jsem si: naštěstí se zas našel. Zato tys mi jako by nic sdělil, že ta samá osoba, která byla ještě před čtyřmi týdny v tvých očích nezajímavá – laskavě ses uvolil jí dát jméno, nazval jsi ji Lidia –, je teď tak důležitá, že bez ní nedokážeš žít. Když pominu chvíli, kdy jsi zmínil její existenci, tak jsi se mnou mluvil stylem nějakého služebního hlášení, na které jsem neměla co říct: tak dobře, jen si jdi s touhle Lidií, děkuju, vynasnažím se, abych tě dál už neobtěžovala. A jakmile jsem se pokusila zareagovat, zarazil jsi mě a přešel jsi k obecným řečem o rodině: rodina v průběhu dějin, rodina ve světě, tvoje původní rodina, ta naše. Měla jsem mlčet a být hodná? Tohle jsi po mně chtěl? Občas jsi směšný, myslíš si, že stačí propojit všeobecné řeči s nějakou tou tvojí historčičkou a všechno se urovná. Jenže já mám těch tvých hrátek už dost. Po iksté jsi mi vyprávěl, ale patetickým tónem, který obvykle neužíváš, jak ti zničily dětství mizerné vztahy mezi tvými rodiči. Použil jsi metaforu, která usiluje o efekt, řekl jsi, že tvůj otec omotal tvoji matku ostnatým drátem a žes trpěl pokaždé, když jsi viděl, jak se jí uzlík se špičatými hroty zarývá do těla. Potom jsi přešel k nám. Vysvětlil jsi mi, že tím, jak tvůj otec ublížil vám všem, ty – jelikož jeho přízrak nešťastného muže, který vás učinil nešťastnými, tě trýzní dodnes – ses bál, že ublížíš Sandrovi, Anně a především mně. Vidíš, že jsem poslouchala každé tvoje slovo? Dlouho jsi s přemoudřelým klidem blábolil o rolích, uvnitř kterých nás uvěznil sňatek – manžel, manželka, matka, otec, potomci –, a popsal jsi nás – mě, sebe, naše děti – jako ozubená kolečka v soukolí nějakého zbytečného stroje, přinucená vykonávat stále stejné bezduché pohyby. A v tomhle duchu jsi pokračoval, občas jsi uvedl příklad z nějaké knihy, abys mě umlčel. Zpočátku jsem si myslela, že se mnou takhle mluvíš, protože se ti stalo něco ošklivého a nedokážeš si vzpomenout, kdo jsem, že jsem osoba, co má city, myšlenky, svůj vlastní hlas, a ne panenka z maňáskového divadla, cos předváděl. Až dost pozdě jsem pojala podezření, že se mi tím pokoušíš pomoct. Chtěl jsi mě přesvědčit o tom, že zničením našeho společného života ve skutečnosti osvobozuješ mě i děti a že ti za tuhle tvoji velkorysost máme být vděční. Ach, díky, ty jsi tak laskavý! A ještě ses urazil, že jsem tě vyhodila z bytu?...

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace