Yvetta Blanarovičová má strach. Ulicí obchází zákeřný nepřítel a smrt mu jde v patách. TV glosář Ely Novákové

Foto: TV Nova (stejně jako v článku)

Popisek: Yvetta Blanarovičová si ukousla pořádně velké herecké sousto - přesvědčit diváky, aby jí vážnou nemoc opravdu uvěřili

Známe ji z mnoha pohádek, je hvězdou divadelních muzikálů. Vždy půvabná, vždy lehce romantická, vyznačující se uměním nosit jakékoliv šaty s elegancí. Patří k ní humor, lehký životní nadhled. Teď se Yvetta Blanarovičová v Ulici pere s rolí veskrze dramatickou. Její Zdena byla také plná života, energie a bláznivých nápadů. Pak přišla diagnóza Alzheimerovy nemoci, která rychle mění osobnost a jejíž vývoj spěje neúprosně ke smutnému konci. Pro herečku velmi náročný úkol.

Na konkurz se jí vůbec nechtělo, nesnáší totiž kamerové zkoušky, připadá si v nich marná. „Když mi z Ulice volali, hned jsem to na sebe práskla, říkala jsem: Nezvěte mě, budu strašná. Ale přesto to udělali, já jsem přesto přišla, uviděla jsem Verunku a hned jsme si padly do oka. Zkoušely jsme dva těžké obrazy a já jsem si během těch kamerovek uvědomila, že je to moje role. To ucítíte. A když jsem odcházela, vyslovila jsem pro sebe přání ji získat. A stalo se.“ S Veronikou Čermák Mackovou vytvořily skvěle fungující dvojici matky a dcery, založenou nejen na fyzické podobě, ale také na podobných povahách. Stále si při práci skvěle rozumí a při společných výstupech je to znát. Jsou natolik autentické, že při nich často divačky pláčou, nebo je mrazí v zádech.

Tentokrát nelze produkci za výběr představitelek než zatleskat, Veronika Čermák Macková by opravdu klidně mohla být Yvettinou dcerou

Osudové seznámení

„Překvapilo mě, kolik lidí okolo mě má takto nemocného člověka mezi blízkými. Asi je to tím, že jsem se o to začala zajímat, ale najednou mám pocit, že je tato nemoc v každé druhé rodině. A je to šílené, protože zpočátku nikdo netuší, že se jim v hlavě začíná něco dít. Na člověku není nic vidět, schránka funguje, ale v mozku probíhají nepředstavitelné věci,“ svěřila se herečka v rozhovoru pro Blesk pro ženy, jak emocionálně silné období zažila při studiu role. „Dostala jsem mnoho podnětů. Třeba to, že nemocní počítají. Když se jim vyjmenují tři nebo čtyři věci, nejsou schopni si to v ten okamžik seřadit. Najednou mají v hlavě chaos. Počítají, aby si myšlenky lépe utřídili. A také jsou pomalejší. Mají pocit, že všichni okolo jsou strašně rychlí, ale ve skutečnosti oni jsou zpomalení. Na to si dávám pozor. Jakmile mám tendenci mluvit v obrazu rychle, uvědomím si, že to nejde, že musí být rychlí ti kolem mě. Musela jsem se zpomalit, což zrovna pro mě nebylo jednoduché.“

Zákeřný zabiják, proti kterému ještě neexistuje lék, útočí zprvu nenápadně, postupně ale úplně zdevastuje pacientovu osobnost

Bojí se každý, kdo ví, o co jde

S problematikou Alzheimerovy nemoci se Yvetta seznámila skutečně zblízka a jako asi každý člověk se začala obávat, zda sama není potenciální pacient. „Naštěstí ne, ale když jsem byla v Alzheimercentru, pan přednosta mi dal alzheimertest. A mně se na okamžik zaprášilo v mozku. Naštěstí jsem tu situaci ustála, ale zavařila se mi kebule, to přiznávám. Doma jsem pak ty testy dala mamince, které je 83 let, a ona to vysypala. Průměrný výsledek je 8 bodů, já měla 9 a naše babička 10. Ale musím říct, že se teď s maminkou vzájemně zkoušíme a já si dělám IQ testy a testy na logiku. Mám ale asi štěstí, že jsem neustále v procesu učení. Budu mít koncerty s filharmonií, musím mít v hlavě kvanta textu do divadla a učím se texty do Ulice. Mozek a paměť díky tomu trénuju opravdu denně. Ale ještě něco vám chci říct... co mi tahle role dala. Těším se z toho, že se ráno probudím. Jsem šťastná, že jsem.

Právo na smrt?

Má člověk právo skončit svůj život, když mu diagnóza předurčuje postupnou ztrátu paměti, orientace i běžných návyků? Zdena v Ulici je přesvědčená, že na to právo má. Volí asistovanou sebevraždu na švýcarské klinice, protože náš zákon takovou věc lékařům zakazuje. Jak se s tím ale mají vypořádat Zdenčini blízcí? Může něco takového pochopit člověk, který je sám zdravý? Toto téma nyní rezonuje seriálem Ulice a je to téma natolik vážné, že tvůrcům seriálu snadno odpustíme, že nedokážou být covidově aktuální a nasadili na nás zcela jinou, medicínsky etickou i společensky silnou diagnózu.

Seriálová Zdenka, jejíž zdravotní problémy se stupňují, s Tomášem Jordánem (Petr Vacek) a Aničkou (Ljuba Krbová)

Podpora výzkumu Alzheimera

Tvůrci seriálu Ulice ve spolupráci s AD centrem se rozhodli podpořit sbírku pro podporu výzkumu a léčby Alzheimerova onemocnění. Navazují tak na děj seriálu, jehož postavy čekají v následujících týdnech dramatické a emotivně náročné okamžiky. Patronkou sbírky je právě Yvetta Blanarovičová. „Rozhodli jsme se podpořit sbírku pro výzkum této nemoci na platformě Donio, abychom využili svůj dosah k něčemu, co má potenciál usnadnit život mnoha lidem. Věřím, že podpora vědy a výzkumu je vždy nejlepší možné řešení. Když každý z nás přispěje jen pár korun, můžeme společně nastartovat něco skvělého a užitečného,“ vyzývá Yvetta.

Scénáře příběhu kolem Zdenky byly od počátku konzultovány s odborníky. Hlavním konzultantem k projevům a důsledkům Alzheimerova onemocnění byl prof. MUDr. Aleš Bartoš, Ph.D., vedoucí AD Centra, Oddělení kognitivních poruch NUDZ a Poradny pro poruchy paměti FNKV. „Zdenčin příběh je od začátku pečlivě zpracovaný a předcházejí mu důkladné přípravy, jako je to běžné u filmu. Celý štáb je vždy perfektně připraven. Tak emotivní scény totiž nelze mnohokrát opakovat. S trochou nadsázky to bylo natočené na první dobrou. Ten příběh jsme společně s Petrem Vackem a Veronikou Čermák Mackovou opravdu prožili,“ vzpomíná Yvetta Blanarovičová na náročnou roli, jejíž příběh nyní na obrazovkách kulminuje.

Vložil: Ela Nováková