Případy pro Preisse a Matáska. Lyžař s Manželkami ční nad ostatními filmy cyklu ČT

Foto: ČT (stejně jako další fota v článku)

Popisek: Případ dvou sester řeší zdánlivě nesourodá dvojice, detektiv Vašátko a malíř Horác (Viktor Preiss a David Matásek)

TV RECENZE Nedělní večery na ČT 1 se ponesou následujících několik týdnů v kriminálním duchu. Minulý víkend se televizním filmem Případ pro rybáře (2013) odstartovala repríza cyklu na motivy detektivek Hany Proškové. Následovat bude ještě pětice filmů: Případ pro malíře (2016); Případ pro lyžaře (2016); Případ dvou sester (2019); Případ dvou básníků (2019) a Případ dvou manželek (2019).

Komisař Vašátko a jeho přítel malíř Horác se na televizních obrazovkách objevují nepravidelně už od roku 1967. V rolích tohoto zvláštního tandemu se vystřídalo množství hereckých bardů let minulých. Vašátka si zahrál například Jiří Holý, Radovan Lukavský nebo Rudolf Hrušínský a mezi představiteli Horáce najdeme zase taková jména jako Václav Voska, Josef Kemr či Jiří Bartoška. V poslední interpretaci pak můžeme od roku 2013 spatřovat Viktora Preisse (Vašátko) a Davida Matáska (Horác). Společnými jmenovateli cyklu jsou, kromě autorky předlohy, scenáristka Jana Poslušná-Knitlová a režisérka Lucie Bělohradská.

Případ pro rybáře byl již odvysílán, pokud jste ho nestihli, je k dispozici ZDE

Herci nade vše

Specifickým znakem cyklu je na první pohled nesourodá detektivní dvojice. Na jedné straně máme Vašátka, klasického zástupce policejního sboru, na straně druhé Horáce, který bez oficiální kriminalistické funkce musí být do případů zainteresován pokaždé skrze osobní zájem. Musíme tedy přistoupit na pravidla hry, že naše hrdiny občas svádí dohromady nepravděpodobná náhoda. Herculu Poirotovi ale také nevyčítáme, že všude, kde se objeví, dojde minimálně k jedné vraždě.  Horácova a Vašátkova linie je ale někdy přece jenom propojena až příliš násilně, jako tomu je například v Případu dvou básníků. Osobně bych také uvítal důslednější profilaci hlavních charakterů, vzhledem k tomu, že v průběhu série procházejí několika zásadními osobními peripetiemi. Při větším napojení diváka na postavy by pak mohly mít tyto události ještě o něco silnější emoční dopad. Preiss s Matáskem naštěstí sami o sobě disponují dostatečným charismatem na to, aby si jejich postavy divák oblíbil a dohromady tvoří funkční herecké duo.

Viktor Preiss jako kriminalista Vašátko

Lucie Bělohradská první film promovala jako neakční detektivku psychologického typu, v němž mají mít hlavní slovo herci. Podle jejich slov měly být všechny ostatní filmové složky podřízené hereckým výkonům. Není pochyb, že obsazení je jednou z největších devíz celého cyklu. Kromě ústředního tandemu se i naprostá většina zbylého osazenstva svých partů zhostila více než se ctí. Důraz na herce se promítá i do celkového stylu. Režisérka často využívá dlouhých nepřetržitých záběrů, které dávají herecké akci vyniknout.

Všude dobře, mimo Prahu nejlíp

Všech šest filmů lze podle mě rozdělit do dvou kategorií. Za prvé zde máme případy, které vyšetřuje Vašátko v aktivní policejní službě, a kromě Horáce mu při pátrání asistují kolegové z pražské kriminálky. Do této kategorie spadá především Případ pro malíře, Případ dvou sester a Případ dvou básníků. Klasický vyšetřovací syžet je více či méně obratně propojen s osobnější Horácovou linií. Jednotlivé zápletky případů jsou sice relativně zajímavé, což je pravděpodobně dílem už samotných předloh, ale mimo herců dále ničím nadstandardním nezaujmou. Hlavním cílem je samozřejmě odhalení vraha, ale cesta k tomuto odhalení občas postrádá správně dávkované napětí.

David Matásek se v roli Horáce našel

Filmy z druhé kategorie produkují podle mého názoru silnější divácké zážitky. Těžiště děje se přesouvá z hlavního města do různorodých lokací a zločin Vašátka zastihuje víceméně mimo oficiální funkci, například na dovolené. Často se příběh soustřeďuje do omezeného prostoru a umožňuje tak intenzivnější zážitek, co do atmosféry i hereckých výkonů. Částečně sem spadá už Případ pro rybáře, ale především sem patří komorní Případ pro lyžaře a Případ dvou manželek, podle mě dva nejvýraznější snímky cyklu.

Kriminalistické duo v Případu pro lyžaře

Případ pro lyžaře disponuje atmosférou zasněženého horského prostředí s chatou plnou podezřelých. Navíc příběh tentokrát nabízí vcelku silné dramatické vyvrcholení. Stejně tak v Případu dvou manželek se okruh podezřelých soustřeďuje na omezený prostor, tentokrát osamoceného domu u jezera. V tomto filmu se navíc tvůrci rozhodli pro naprosto odlišný způsob vyprávění ve dvou dějových liniích. Opilý Horác jedné noci navštíví Vašátka u něj doma a podává mu svědectví o tajemném zločinu, jehož byl kdysi svědkem, a který doteď tíží jeho svědomí. Toto noční dostaveníčko umocňuje už tak tajemnou atmosféru samotného případu. V těchto dvou filmech se tvůrci asi nejvíce přiblížili tzv. ´whodunit´ detektivkám a nejslavnější představitelce tohoto žánru Agatě Christie. Jen je škoda, že není více využito načrtnuté morální dilema, se kterým se hrdinové na konci obou případů potýkají. Ve svém závěru působí filmy v tomto ohledu trochu uspěchaně.

Každý pes jiná ves

Filmy se od sebe, co se týče formálního pojetí docela liší. Určitý podíl na tom nejspíš má velký časový rozptyl, ve kterém jednotlivé snímky vznikaly v souvislosti s rapidním vývojem televizního média a jeho estetických standardů v posledních letech. Navíc, i když jsou všechny filmy dílem jediné režisérky, na ostatních kreativních pozicích se členové štábu docela prostřídali. Nejcitelnější vliv na styl má určitě střídání kameramanů a hudebních skladatelů. Trochu jednotnější stylové pojetí cyklus dostává až od třetího filmu. Za kameru zde usedl David Ployhar a hudební doprovod převzal Jan P. Muchow. Troufám si říct, že oba pánové celému projektu prospěli.

Případ pro malíře

Zvláště doprovodná hudba se mi u prvních dvou filmů nezdála příliš vhodně zvolená. U prvního snímku byla možná až příliš dramatická a z filmu trochu vyčnívala. Ve druhém filmu se jazzové motivy snažily pravděpodobně přenést diváka zpět do minulosti a přiblížit se dobovému duchu předlohy, ale vzhledem k tomu, že se tak děje právě jenom v rovině hudební složky, působí pak v kontextu zbytku anachronicky a trochu nepatřičně. Muchow hudební styl značně zmodernizoval, ale zároveň zůstal více minimalistický. Ployharova kamera dosahuje největšího účinku v posledním snímku Případu dvou manželek, kdy značně dopomáhá k napínavé, ale místy i melancholické atmosféře. Navíc se zde dostane největší relevance častému využívání hlediskových záběrů, které Bělohradská využívala nepravidelně napříč všemi snímky. Subjektivní kamera zde nejvíce zapadá do jednotné koncepce a podtrhuje ducha paranoie vznášejícího se mezi postavami, které se navzájem nedůvěřivě pozorují.

Nejlepší na konec

Z výše popsaného vyplývá, že z různých důvodů považuji za nejvydařenější poslední film. Vzhledem k tomu, že je Vašátko na jeho konci již v důchodu, nepředpokládám, že by se spolu s Horácem, v tomto hereckém složení objevil v nových případech. Ale kdo ví? Nutno říci, že se s televizními diváky rozloučili v nejlepší formě. Pokud by tedy někdy v budoucnu došly realizace další filmy, budu doufat, že se ponesou právě v duchu posledního snímku.

Vložil: Tomáš Vahala