RECENZE Četba blížící se extázi. S koncentrákem v hlavní roli. Černá a purpurová od Poláka Wojciecha Dutky
27.08.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Spisovatel Wojciech Dutka
Milena Zingerová, dívka z respektované slovenské židovské rodiny, je v koncentračním táboře Osvětim odsouzena k smrti. Osud jí však dává šanci: Má zazpívat na narozeninové oslavě brutalitou proslulého příslušníka SS Franze Weimerta. V navenek bezcitném muži se jejím zpěvem Marlene Dietrich něco zlomí, takže se o ni začne zajímat. Milenina počáteční nenávist k mladému nacistovi se pomalu mění, a tak se rodí jeden z nejneobvyklejších milostných příběhů holokaustu.
Wojciech Dutka je znalostmi našlapaný spisovatel, který je českému publiku prakticky neznámý. Tento postgraduální student žurnalistiky a doktorand moderních dějin na Jagellonské univerzitě v Krakově přitom kombinuje beletrii s literaturou faktu tak dokonale, že se ani nechce věřit, že v tom lágru nebyl…
Dutkova dosavadní tvorba přitom nic, čím by se aktuální próze přibližoval, nezdůrazňovala. Zajímal se především o dávnou historii (Krev faraónů) a posléze, což je velmi logické, přešel na Sovětský svaz (Lunatyk, Taniec Szarańczy). Doposud vydaných děl má na svém kontě devět, k čemuž nepřipočítáváme samostatnou monografii (Zapomniany Stańczyk. Rzecz o Stanisławie Koźmianie).
Dílo, které měly KrajskéListy.cz možnost díky nakladatelství Albatros s předstihem přečíst, je prostě a jednoduše úchvatné. Děj je poutavý takovým způsobem, že jsem se od něj těžko odtrhával. Figury, jaké Dutka načrtnul, navíc vycházejí z reálných základů nacistů, bohužel i jejich činů. Zrůdnosti, jichž se dopouštěli, přitom spisovatel hodnotí spíše odtažitě. Není v nich ani jednou zahrnuta osobní rovina, vždy se vžívá do jedné či druhé strany. Míním samozřejmě shora uvedenou Milenu a SSmana Weimerta.

„Dvacátého čtvrtého března roku tisíc devět čtyřicet dva Helena Citrónová, pocházející ze židovské rodiny žijící na Slovensku, přijela spolu s dalšími devíti sty devadesáti osmi ženami do Osvětimi. Byl to první ženský transport do tábora, který byl doposud výhradně mužským peklem. Helena byla spolu s dalšími ženami přidělena na vysilující práci při demolici domů v jedné z osvětimských čtvrtí. Náhoda chtěla, že se osud židovské dívky odsouzené k postupné smrti v táboře protnul s osudem mladého, sotva jednadvacetiletého poddůstojníka SS Franze Wunsche. Tento mladý Rakušan byl synem obchodníka. Vstoupil do SS dobrovolně a po absolvování služby na východní frontě, kde byl ostatně raněn, se dostal do Osvětimi," uvádí autor v doslovu.
Detailů, jimž bych se chtěl a mohl věnovat, je bezpočet. Od sugestivního vraždění dětí přes nelidské podmínky (nejsilnější přežili pět týdnů) v lomech až po latríny. Ve všech případech se navíc Dutkovi podařilo brnkat na strunu citu. Nejen toho bezmocného přihlížení… Pokud se 80 procent věcí zobrazených v knize stalo, čemuž vzhledem k autorově erudici věřím, pak jde navíc o hodně objevnou knihu. Málokdy jsem se totiž v podobném druhu literatury setkal se strachem nacistů před vlastními; gestapem.
Jak jsem uvedl, detailů je hodně, ale nemá smysl je samostatně vypichovat. Kniha je úchvatná a strhující od první strany do poslední věty doslovu. A pointa s odstupem několika desítek let od konce války? Velmi, velmi silná… Knihu v polovině září vydává CPRESS, už nyní ji doporučuji objednat.
Vložil: Zdeněk Svoboda