Milí šéfové Kavek, Jiří Strach by slušel i Hollywoodu. Ve Ztracené bráně se poučil z chyb Ďáblovy lsti, kterou ČT nereprízovala, navíc…
20.08.2020
Foto: ČT (stejně jako další fota v článku)
Popisek: Ztracená brána. Tu ČT reprízuje každé pondělí v prime time, proč ale nevysílala i jejího předchůdce, Ďáblovu lest, na to nám z Kavčích hor neráčili odpovědět
TV RECENZE Poté, co v Podlažicích odvrátili apokalypsu, přemisťují se religionista Michal Runa a kriminalisté Sumara se Šímovou z Pardubického kraje do hlavního města. O předešlé minisérii jsme psali minulý týden, ČT ji znovu na prázdninový program, složený již tradičně z repríz, nezařadila, a na otázku Krajských listů.cz „proč“, neodpověděla – upřímně, moc to smysl nedává. Tím méně logický je fakt, že zvažovaná třetí minisérie se stejnými hrdiny nebyla realizována. Jako by ČT měla přehršel skvělých námětů, scénářů a režisérů… Ale zpět ke Ztracené bráně: Kriminalisté pátrají znovu po pachateli rituálních vražd. Ty opět souvisejí s tajemným artefaktem naší hluboké historie. První díl minisérie Ztracená brána (2012), která kvalitativně ještě převýšila svého předchůdce, Ďáblovu lest (2009), si můžete vychutnat během tří pondělků, počínaje 17. 8. v 20:10 na ČT 1.
Scénář Arnošta Vašíčka tentokrát do svého středu staví Voynichův rukopis, který tak na postu záhadné relikvie střídá Ďáblovu bibli z minulé série. Tajemných propriet ovšem nalezneme v příběhu daleko více. Znovu se zde objevuje přízračný vrah v kápi, ale máme zde i tajemnou lóži svobodných zednářů či titulní ztracenou bránu. Historicko-spekulační linie se opět pěkně snoubí s tou detektivní a rituální vraždy si tentokrát pohrávají se zednářskou symbolikou. Divák kromě dobrodružného vyšetřování skýtajícího spoustu napínavé zábavy, dostává množství podnětů k tomu, aby si zjistil něco víc o naší historii a tajemstvích, která ukrývá.
Voynichův rukopis je záhadná ilustrovaná kniha, napsaná neznámým písmem v neznámém jazyce. Podle radiokarbonové datace byl napsán někdy mezi léty 1404–1438. Kniha je pojmenována po Wilfridovi Michaelu Voynichovi, americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, jenž rukopis získal v Itálii v roce 1912. V současné době je text ve vlastnictví Yaleovy univerzity pod označením MS 408. Rukopis je předmětem zájmu mnoha vědců různých disciplín, především kryptologů. Má souvislost i s českým prostředím (prvními známými vlastníky byli učenci z Prahy), a je dokonce možné, že tu byl i sepsán. Jeho botanická část obsahuje ilustrace běžně vypadajících evropských rostlin, většina z nich je ale identifikovatelná jen obtížně, některé dodnes nebyly identifikovány. A proto nás první díl Ztracené brány přivedl i do pražské Botanické zahrady (na snímku Taťána Medvecká a Anna Geislerová)
Vrací se nejen hlavní trojice postav
Postavy zůstávají hlavním průchozím prvkem jinak do velké míry separátních sérií a s jejich znalostí se počítá. Vrací se jak ústřední trio, tak i několik vedlejších postav. Tvůrci si dávají na čas, než nám dopřejí vidět naše hrdiny zase pohromadě a notnou chvíli nás tím napínají. V této souvislosti nemůžu nezmínit herecké výkony. Druhá série disponuje ještě silnějším obsazením. Ve vedlejších rolích se vystřídala celá plejáda hereckých osobností. Za všechny představitele nových postav je třeba zmínit Tomáše Töpfera, Viktora Preisse, Josefa Abrháma či Pavla Kříže. Vrací se nám ovšem i několik představitelů vedlejších rolí z předchozí série jako František Němec nebo David Prachař, jejichž charaktery jsou navzdory minimu prostoru funkčně zapojeny do příběhu.
Rabína Taussiga hraje Tomáš Töpfer, který čím je starší, tím více je v jeho obličeji patrný židovský původ, čehož režisér Strach využil
Více postav, více prostředí, více akce a spletitější příběh
Jako každé správné pokračování je Ztracená brána v určitém směru rozmáchlejší. Máme zde více postav, více prostředí, více akce a spletitější příběh. Žánrově si tentokrát kromě detektivky, hororu či mysteriózního thrilleru tvůrci berou něco málo i z thrilleru špionážního. Sice se může zdát, že je tu těch ingrediencí namíchaných až příliš, ale režisér Jiří Strach dokázal hutný děj a spoustu postav s přehledem ukočírovat. Dynamická režie, která nám nedá vydechnout, je vůbec velkou předností obou sérií. Jsme pak schopni odpustit několik logických mezer v chování postav či samotném ději.
Ve ztracené bráně se vrací úspěšná trojice vyšetřovatelů, Lenka (Anna Geislerová), Sumara (Jiří Dvořák) a externí výpomoc, religionista Runa v podání Ivana Trojana
Mysteriózní šerosvit pražského podzemí
To, o čem jsem se vyjadřoval v superlativech v článku o Ďáblově lsti, platí beze zbytku i pro tuto sérii. Myslím si, že Ztracená brána je dokonce v mnoha ohledech zvládnuta ještě o něco lépe. Formální stránka je vycizelovanější. Příběh se odehrává ve vizuálně ještě atraktivnějších lokacích. Z těch hrají prim prostory pražského podzemí. Strach nám představuje podzemní kanalizační síť jako labyrint, kde nechává naše hrdiny bloudit a ztrácet se. Společně s kameramanem Martinem Šecem dokázal v těchto místech vykouzlit zajímavé obrazové kompozice a nasnímat celé prostředí tak, aby mělo tajuplnou atmosféru. Velký podíl na tom má opět práce s šerosvitem. Navíc tvůrci dokázali, dle mého názoru, v nejednom divákovi navodit pocit vzrušení, že může v jakékoli pražské budově sestoupit do sklepa a začít prozkoumávat podzemí stověžaté Prahy, a nakonec vystoupat zpět na povrch na druhém konci města.
Pražské podzemí ´hraje´...
Kromě působivých podzemních stok stojí za zmínku i další lokace jako botanická zahrada, Břevnovský klášter a prostředí pražských historických částí obecně. Na atmosféře neubírá ani to, že tentokrát je celkové vizuální pojetí barevnější. Ten tam je studený šedivý ´look´ Ďáblovy lsti. Do popředí se tentokrát dostává především zlatá barva a různé odstíny žluté či hnědé, což hezky s historickou Prahou koresponduje a podtrhuje to její atmosféru.
Povedená akce i civilnější vyznění
Diváka může v kontextu domácí tvorby potěšit relativně povedená akční stránka. Nečekejte samozřejmě žádné hollywoodské akční orgie, pořád se pohybujeme v prostoru české televizní produkce. Potěší ale už jenom to, že můžeme vidět přestřelku, která nepůsobí trapně a je natočena napínavě a dynamicky.
Sumara s Lenkou musejí vytáhnout zbraň...
I když je druhá minisérie v podstatě spektakulárnější, v určitých ohledech působí v dobrém slova smyslu střídměji. Jak uvedl režisér v jednom z rozhovorů, poučil se z kritických připomínek diváků, kteří měli s nadsazeným vyvrcholením Ďáblovy lsti problém a rozhodl se pro daleko subtilnější konec. Co se týče mysteriózních propriet zůstal pro tentokrát víceméně v rovině náznaků. Přestože je zde působení nadpřirozena dostatečně hmatatelné, Strach ponechává spoustu věcí na divákově fantazii. A je to tak dobře. Neprospívá to jen obsahové stránce díla, ale také té formální, která se obejde bez laciných vizuálních efektů ztvárňujících působení nadpřirozených sil. Ztracená brána se vůbec daleko delší dobu tváří civilněji než její starší bratříček.
Zbytečně moc alkoholu a málo Stracha v ČT
Trošku rozporuplným místem je tentokrát humor. Na mnoha místech opět funguje dobře. V některých dialozích tvůrci prokazují cit pro jeho správné načasování a dokážou dialogy správně vystavět a vypointovat. Sumarův skepticismus k nadpřirozenu a humor z něho vyplývající znovu pomáhá českému divákovi přistoupit na žánrová pravidla. Ne vždy se však, podle mého názoru, komickou složku podařilo správně vybalancovat a občas se zde sklouzává k mírné křečovitosti. Hlavně snaha dát kriminalistickému duu status větších sympaťáků skrze neustálou konzumaci alkoholu mi přijde trochu laciná. Místy směšně pak působí agenti rozvědky, kteří se svým ´drsňáctvím´ a ostentativně nošenými slunečními brýlemi vyznívají téměř parodicky. Těžko říct, zda to byl záměrný humor, ale ve výsledku to působí lehce rozpačitě.
Strachovi dvorní herci...
Mimochodem, režisér Ztracené brány Jiří Strach odpověděl v roce 2012 pro ČT na otázku ´Co si myslíte o současné televizní a filmové tvorbě? Máte nějaký vysněný film (scénář), který byste chtěl natočit?´ takto: „Snů mám tolik, že i kdybych prospal týden, nestihnou se mi všechny odezdát. Mým velkým snem je natočit hraný celovečerní film o Janu Husovi. Dále Sedmikostelí, román Miloše Urbana. A v neposlední řadě mi byl svěřen poslední scénář Jiřího Hubače Salon Gruber. To je nádherný a dojemný příběh z prvních dnů Protektorátu.“ Když se podíváme o osm let později do jeho filmografie na CSFD.cz, zjistíme, že ČT využila režiséra jeho kvalit za oněch osm let pro pouhé dva TV filmy (Osmy a Klec) a jednu pohádku (Svatojánský věneček). Dále pak natočil pokračování Anděla Páně, opět s obrovským úspěchem. Ze Strachem zmíněných projektů vyjde (možná) Sedmikostelí, je naplánováno na rok 2022. Opravdu máme tolik talentů, že je můžeme nechat sedět doma?!
Proč nezniklo pokračování?!
Je škoda, že původně zvažovaná třetí minisérie nevznikla, nejen kvůli částečně otevřenému konci Ztracené brány, ale také vzhledem k sympatickým postavám, ke kterým bychom se určitě rádi znovu vrátili či kvůli faktu, že byl Strach schopen při druhém pokusu kvalitativní laťku posunout ještě o něco víš. Pokud by tuto laťku udržel, nebo dokonce překročil, což je vysoce pravděpodobné, mohli jsme se těšit další vydatné dávce zábavy a napětí, kterou bychom určitě jako diváci ocenili.
Vložil: Redaktor KL