Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Deník jednoho náročného období aneb O randění nahatě a s citem

15.08.2020
Deník jednoho náročného období aneb O randění nahatě a s citem

Foto: Facebook

Popisek: Ema Krásová

Deník tohoto randění je jakýmsi příběhem na pokračování, v němž se spousta postav každý týden mění, některé se pár týdnů zdrží a některé zůstanou až do konce… Odpočinkové zábavné čtení, které vzniklo na základě stejnojmenného blogu, vydalo nakladatelství XYZ.

Ema je holka v nejlepším věku, se kterou se právě rozešel kluk a mezi řečí se jí po roce a půl vztahu zmínil, že spolu vlastně nechodili. Ona se rozhodne svoje zklamání vyřešit radikálním předsevzetím – naplánuje si na následující rok a půl na každý týden rande s někým jiným, aby zapomněla.

Hledání lásky za každou cenu ji neustále zavádí do absurdních a komických situací, ale taky jí umožní prozkoumat současný trh s randěním. Od virtuálního seznamování přes speed dating až po přáteli domluvené schůzky postupně poznáváme, co všechno je při hledání lásky s výhledem na pomalu se blížící třicítku možné potkat.

 

Styky s Emou

 

Ema Krásová je žižkovská autorka, která žije svůj život ve světě myšlenek absurdních románů a komedií. Její největší zálibou je rozesmát kohokoliv, kdo je zrovna poblíž. Ve volném čase se věnuje čtení myšlenek, krmení koček a vymýšlení krátkých popisů své komplexní osobnosti, které by se daly otisknout v její knize. Styky s Emou jsou její první samostatnou knihou, která vznikla na základě stejnojmenného blogu.

Autor: Ema Krásová
Žánr:
humor, čtení pro ženy
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

#6 / POHŘEBNÍ RANDE / 13. 10. 2018
Začátek tohoto týdne nebyl zdaleka tak veselý, jak bych si přála. Dozvěděla jsem se totiž od svého bývalého přednášejícího, náhodou, na přechodu kousek od Staromáku, že jeden můj spolužák vypadl z okna. Polámal si páteř na tolika místech, že už ho nešlo pospojovat dohromady, a tak umřel. Rozhodilo mě to, protože Kuba byl jeden z těch spolužáků z vejšky, kteří mi zůstali. Takový ten kamarád, se kterým jsme se, i přes své pražsky nabité programy, zvládli občas potkat na pivo a probrat naše vztahy nevztahy a práce, či nepráce.
Poslední dobou jsme trochu vynechávali, protože Kuba to trochu přeháněl s rekreačníma drogama. Dělal to většinou tehdy, když se s někým rozešel, nebo když s někým začal chodit. V obdobích „bez holčičích problémů“, jak je s oblibou nazýval, to byl takový ten šťastný a spo-kojený, lehce vyhulený kamarád, na kterého se sice ne-můžete spolehnout, ale můžete mu všechno říct. Nejenom proto, že víte, že vás nebude odsuzovat, ale i proto, že neměl zrovna dobrou dlouhodobou paměť. A tenhle Kuba je pryč.
Jeho pohřeb se blížil a já jsem tam rozhodně nechtěla jít sama. Ani Matouš, ani Lukáš neměli chuť tam se mnou zajít. Chápu, že když je pozvu na pohřeb člověka, kterého vůbec neznali, nejde o úplně běžný rande, ale mohli projevit trochu víc pochopení... K čemu mi je randění se dvěma klukama, když mi pak ani jeden není oporou a nesnaží se mě povzbudit, když nejsem tím milým společníkem jako vždycky?
Napadlo mě jediné řešení, bylo sice trochu nevhodné, ale bylo jediné. otevřela jsem Tinder a domluvila si na čas pohřbu rande naslepo s Janem, se kterým jsem si už pár týdnů psala a zdál se mi jako zodpovědný pohřební typ. Ten měl radost, že na něj po měsíci konečně přišla řada. Kam jdeme, jsem mu raději neříkala. Prozradila jsem mu jen, že je to překvapení, ale ať si vezme nějaké tmavé oblečení. Nebyla jsem si svou volbou úplně jistá, ale den pohřbu byl tu, a tak jsem s dvojnásobně staženým žaludkem vyrazila.
Potkali jsme se před kapličkou. Honza měl na sobě maskáčové tepláky, gumovky, tmavě hnědnou flanelovou košili a na hlavě takovou tu klasickou debilku, čepicový hit vesnických chlapců po pětatřicítce. Prý si myslel, že půjdem někam do lesa a nechtěl si ušpinit slušné oblečení. Byla jsem v takovém stavu, že by mi bylo jedno, i kdyby přišel v pytli od brambor, jen tu debilku jsem mu sundala, „aby mu vynikly oči“ a začala jsem mu vysvětlovat, co ho to teď vlastně čeká. Pověděla jsem mu, jak Kuba vypadl z okna a jak jsem se to náhodou dozvěděla a jak jsem smutná a nechci tam jít sama...
Honza to vzal docela v klidu, celé si to vyslechl a potom mě dlouze objal. Asi na rozloučenou, hned vzápětí mi to-tiž vytrhl svou debilku z ruky, narazil si ji zpátky na hlavu a nechal mě beze slova stát v zarostlé uličce mezi hroby. A tak mě i poslední z mých tinderových apoštolů zklamal. Vzdala jsem se naděje, že mě někdo na rozloučení s Kubou doprovodí, a loudala se sama skrze řady náhrobků ke krematoriu.
Kuba byl evidentně spálen, teda zpopelněn, protože jsem hned po příchodu zahlídla jeho urnu a řadu fanoušků a fanynek, kteří stihli dorazit ještě přede mnou. Hned ve dveřích jsem si vzpomněla na náš poslední rozhovor na mojí narozeninové oslavě, který byl jedním z hlavních důvodů, proč se mi na ten pohřeb moc nechtělo. A možná i proto jsme se poslední dobou tolik neviděli.
Hroutila jsem se v tu chvíli zrovna ze Štefanovy zprávy o konci mého tehdejšího světa a Kuba ke mně přišel a snažil se mi vysvětlit, že kdybych nebyla tak melodramatická a neprožívala svůj život jako kolumbijskou telenovelu, bylo by to snazší pro mě i pro všechny okolo. Ve vší své melodramatičnosti jsem ho tehdy nazvala pito-mým feťákem a vyhodila ho z oslavy. Několikrát jsem mu potom psala, ale neodpovídal. Poslední hysterická zpráva, kterou jsem mu poslala, byla: „Žiješ?!“
A nežil. A už se s ním neudobřím. A na to, jestli někdo žije, už se smskou nikdy ptát nebudu. A drogy už taky nikdy brát nebudu. Tak jsem tak stála v tom krematoriu a dívala se na tu urnu, ve které bylo všechno, co z Kuby zbylo (a nerozebrali si to pohřební zřízenci). Okolo spousta lidí v mém věku přehodnocovala svůj vztah ke drogám, k životu a ke Kubovi a do toho hrála nějaká odporná smyčcová skladba, aby se nám všem lépe brečelo. Kdyby Kuba nebyl popel, určitě by se obracel v rakvi, protože mi vždycky říkal, že až jednou umře, bude mít na rozloučenou velkou párty v parku, kam se natáhnou pořádný reprobedny a pustí se tam šílený osmdesátkový pecky, jak to měl rád. Jen to nějak zapomněl vyřídit rodičům…

Vložil: Adina Janovská