Romantický příběh otce a syna se až příliš vymyká současnému trendu. Premiéry Pavla Přeučila

Foto: Bontonfilm (stejně jako v článku)

Popisek: Vzpomínky na Itálii

VIDEO Snímek Vzpomínky na Itálii, který právě přichází do našich kin, jsem si k recenzi vybral hned ze tří důvodů. Tím prvním je, že mám rád Liama Neesona, sympaťáka, který dokáže zahrát nejen drsné chlapáky, ale i hluboce procítěné postavy. Tím druhým je, že mi učarovalo italské Toskánsko, kam se vracím asi nejraději a tím třetím je to, že snímek je v dnešním filmovém světě tak trochu bílou vránou a něco takového se hned tak nevidí. Není v něm žádný sex, neexistují žádné drogy, neexistuje násilí, genderové problémy a jeho postavy řeší své lidské a velmi realistické problémy s laskavostí a porozuměním. A to je v dnešním hektickém světě dost velká vzácnost.

Vzpomínky na Itálii jsou prvním celovečerním filmem režiséra Jamese D'Arcyho, který je i autorem scénáře. D'Arcyho jsme dosud znali především jako herce, který má za sebou bohatou filmografii. Z poslední doby jsme jej mohli vidět například ve filmech Dunkerk, Avengers: Endgame, Sněhulák, Jupiter vychází nebo Atlas mraků. Ve svém režijním debutu ale dokazuje, že během herecké kariéry leccos odkoukal a dokáže si slušně poradit s poměrně zrádným tématem sladké, romantické komedie.

Otec a syn i ve skutečnosti

Celý příběh je postaven na vztahu otce a syna, kteří se navzájem odcizili a postupně k sobě nacházejí cestu zpět. Mimochodem tuhle ústřední dvojici si ve filmu zahráli bok po boku skuteční otec se synem, Liam Neeson a jeho syn Micheál Richardson. Řeknete si, nic nového pod sluncem, ale mne zaujala především lehkost a nadhled, s jakou D'Arcy tohle, nebezpečně sladkobolné téma, zpracoval. Můžete mu vytýkat až příliš jednoduché dialogy, přemrštěnou snahu kamery ukázat toskánskou krajinu v celé své kráse, která někdy budí až dojem turistického průvodce, zcela průhledný, předvídatelný děj, ale celek vyznívá jako příjemná, skutečně letní podívaná, která v době filmového půstu dokáže docela potěšit.

Liam Neeson a Micheál Richardson – otec a syn ve skutečnosti i před kamerou

Oprava ruiny jako naděje na sblížení

Londýnský stárnoucí, promiskuitní bohém Robert (Liam Neeson) a jeho syn Jack (Micheál Richardson) před lety ztratili svou ženu a matku. Robert býval velkým malířem, ale po manželčině smrti přestal malovat a od té doby se příliš nestýkal ani se svým synem. Jack je mladý muž, který provozuje galerii své ženy Raffaelly (Helena Antonio) v Londýně, i když jsou už odloučeni. Když mu bývalka oznámí, že chce galerii prodat, Jack ji požádá, aby mu dala nějaký čas, aby sehnal peníze a mohl ji koupit. Plánuje prodat desítky let opuštěný venkovský dům, který zdědil po své matce napůl s otcem v kouzelném Toskánsku.

Dvojice dorazí do Itálie, aby zjistila, že dům je doslova v katastrofálním stavu. Místo idylické venkovské vily ze svých vzpomínek najdou téměř ruinu plnou pavučin, s protékající střechou, s kusy omítky padajícími ze stropu i zdí a s plandajícími okenicemi i dveřmi. Nezbývá jim, než se tu neplánovaně zabydlet a pustit se do oprav. Přirozená nešikovnost je přinutí hledat pomoc u místních rázovitých zedníků. Zároveň s opravami domu opravují Robert a Jack i svůj vzájemný vztah, protože mají příležitost vyříkat si věci, kterým se dlouhá léta vyhýbali. Dům je také plný vzpomínek na Jackovu matku, která před lety tragicky zahynula při autonehodě.

Stav domu, který na Roberta a Jacka v kouzelném Toskánsku čeká, má do pohádkového sídla na míle daleko 

Recept na léčbu traumat

Někteří si možná pamatují, že v březnu 2009 zemřela skutečná manželka Liama Neesona, herečka Natasha Richardson, ve věku 46 let po zranění hlavy při lyžování v kanadském Quebecu. Ve filmu zemřela Robertova žena při dopravní nehodě. Kdo ví, můžeme možná spekulovat, že Neeson a jeho syn mohli vidět film jako formu určité psychoterapie a vyrovnání s traumatem a bolestí. Vzpomínky na manželku a matku provázejí oba dva ve starém domě na každém kroku a i ony přispívají k jejich postupnému sbližování. Během svého snažení o záchranu domu naráží Jack na místní vyhlášenou šéfkuchařku Natálii (Valeria Bilello). Krásná Natálie mu učaruje a Jack se pouští do zcela nového vztahu.

Temperamentní Siciliánka, herečka a modelka Valeria Bilello

Láska prochází žaludkem

D'Arcy, soudě podle tohoto filmu, je docela schopný filmař a svůj debut pojal stylem, dost odlišným od současného trendu. Soustředil se prostřednictvím kamery Mika Eleye na krásu Toskánska poměrně svěžím způsobem, nicméně se nepokouší hlouběji ponořit do duší svých hrdinů. Je dobré vidět Neesona v jiné, uvolněné roli, než jako drsného chlapáka. Film zpestřuje svým břitkým britským humorem i postava Kate (Lindsay Duncan), poněkud ztřeštěné realitní agentky, která má prodej jejich domu zprostředkovat. Příjemně na diváka působí přitažlivá a temperamentní postava Natálie, kterou Valeria Bilello, původem Siciliánka, ztvárnila s lehkostí pravé Italky. Jacka i jeho otce oslní nejen svou krásou, ale i kuchařským umem, protože vaří úžasná italská jídla, a jak podle starého českého rčení všichni víme, láska prochází žaludkem. Ostatně, pokud znáte toskánskou kuchyni, dobře víte, že v této krajině něco takového, jako špatné jídlo, neexistuje.

Část, jakoby vystřižená z reklamy, tentokrát na vyhlášenou toskánskou kuchyni

Všechno je předem jasné

D'Arcy nenatočil nějaký zrovna hlubokomyslný film, nad kterým musíte přemýšlet. Šel na všechno přímočaře, nicméně jeho přístup k postavám, situacím a událostem je často až příliš povrchní. Všichni máme problémy, to je pravda, ale pomůže nám je překonat talíř výborného rizota a odpolední výhled na okolní kouzelnou toskánskou krajinu? Ve filmu neočekávejte žádné nenadálé zlomy, vše se odehrává v jasné linii, kdy se Robert musí odpoutat od minulosti, aby se posunul kupředu, a Jack musí dozrát, aby otce pochopil. Oba se musí otevřít, mluvit spolu, přiznat své chyby, přijmout toho druhého, aby se odpoutali od svého doposud formálního vztahu a našli cestu k sobě. Divákovi stačí špetka představivosti, aby brzy zjistil, kam se bude příběh ubírat a jak skončí.

Některé pasáže působí jako reklamní spot cestovní kanceláře. Přežít se ale určitě dají.

Oko potěší, duši pohladí

Po vizuální stránce jsou Vzpomínky na Itálii možná až příliš dokonalým filmem. Kamera Mika Eleye dobře funguje v detailech postav a interiérů, ale při snímání krásy italské krajiny opravdu boduje. Ani se nedivím, že někomu tyhle záběry připadají jako reklamní spoty cestovních kanceláří. Dobře funguje i hudba Alexa Belchera která si také zaslouží ocenění. Svými uklidňujícími tóny, které odpovídají emocionálním rytmům filmu, i solidním soundtrackem do celku dokonale zapadá. Film rozhodně nepatří mezi nějaké trháky, myslím si, že se v kinech příliš dlouho neohřeje a záhy jej uvidíme i na televizních obrazovkách. Nicméně je to druh filmu, který dnes už moc nevidíme a který potěší oko i duši.

Vložil: Pavel Přeučil