RECENZE Exmanželka Michala Viewegha vydala knihu. Ale tak hezkou, že jsme to ani nečekali
27.07.2020
Foto: Stránky autorky
Popisek: Veronika Vieweghová
Veronika Vieweghová se pečlivě věnuje domácímu vzdělávání, tématům těhotenství a mateřství a osobnímu rozvoji. Třináct let byla provdaná za spisovatele Michala Viewegha. Navzdory tomu, že její sen o šťastném manželství nevyšel napoprvé, nevzdala se touhy žít ve vědomých a láskyplných vztazích.
Tato slova jsem našel v anotaci k recenznímu výtisku (CPRESS) a upřímně jsem se trochu bál. Že půjde o (pohledem chlapa) psaní o ničem, jehož je plný Cosmopolitan nebo Bazaar. Že půjde o rady do života, které mi nic nedají. Taky jsem chvíli váhal, zdali knihu nepředat něžnějšímu pohlaví... A nakonec jsem se takzvaně kousnul a titul za dva dny přečetl.
Hned úvodem bude dlužno podotknout, že Veronika Vieweghová píše s výraznou lehkostí, čistě, prozaicky a její věty dávají smysl. Pomáhá si logickými celky (dětství, dospívání, manželství, budoucnost), které můžu považovat za stejná vodítka, jako desítky uvozujících citací slavných spisovatelů jejího exmanžela. To se však týká formální stránky. U ní bych chtěl zmínit ještě překrásné kresby Zuzany Kodymové, jichž je mnoho. Jsou vážně hezké.
„Už jako malá jsem věděla, že chci mít velkou rodinu a hodně dětí. Líbilo se mi, když se celá naše rozvětvená rodina potkávala každý víkend u babičky, často i ve všední den. Babička měla vždy navařeno a napečeno a v komoře schovanou nějakou malou dobrotu. Byl nás plný byt a jako dítě jsem si to užívala," stojí coby první odstavec kapitoly Já jako matka. Podobně otevřených, ale především upřímných tezí je v knížce mnoho. Najdou se i takové, o kterých lze snadno hovořit coby o formě terapie. Jde o regresivní psychologii, čistění hluboko uložených vzpomínek. Čelem se Vieweghová staví i k věcem, jež citovat nechceme. Půjde o prožité (veskrze negativní) zkušenosti z manželství a zármutek nad ztrátami blízkých.
„Nemohla jsem takto fungovat a v pravidelných terapiích jsem pokračovala dál, jen u psycholožky. Líbil se mi její přístup, nestrannost, práce s tělem a emocemi. Ale to už nestačilo."
Na knihu lze pohlížet dvěma způsoby. První převládne. Ten, kdy se jí chopí každý, kdo lační po bulváru. Tedy po pikantnostech ze života se slavným spisovatelem. To bych nechal stranou. Hádky a nevěry se dají pochopit, ale liknavost, jakou měl údajně Viewegh v několika vyhrocených situacích, se nedá pochopit, natož odpustit. A pak je tu druhý způsob; terapeutický. Otevřít svou hlavu a myšlenky a doslova a do písmene je cáknout na papír. Hlídat formu, styl, dějovou linii (celý dosavadní život).
Titul Být sama sebou je pozoruhodný a unikátní. Až takhle otevřené pojetí vlastní duše se nevidí, osobně si nevybavuji srovnatelný text. Navíc jde o rozsáhlou prózu, žádných pár stránek s radami a doporučeními. Pro mě je kniha velkým překvapením a bavit bude i chlapy, pakliže rádi čtou...
„A ono se to najednou změnilo. Změnila jsem se já, a tím pádem i všechno ostatní. Už mě netrápí vnitřní tlak, pochybnosti téměř vymizely, více vnímám, užívám si života, netlačím, respektuji, komunikuji.“
Vložil: Zdeněk Svoboda