RECENZE Byl jsem číslo 30529. Válečné vzpomínky židovského chlapce z Čech
25.07.2020
Foto: Facebook
Popisek: Osvětim
Přístup k tématu holocaustu je opravdu rozličný. Od beletristického zpracování Arnošta Lustiga a dalších, přes faktografii ´Obvinění z Dachau´ Ferna Overbey Hiltona až po deníkové záznamy. Za zmínku stojí i šílený příběh ´Fotograf z Osvětimi´ nebo ´Tatér z Osvětimi´. Těch knih je vážně nepřeberné množství, doposud se hodně čtou, vydávají a kupují a doposud o ně projevuje zájem široká laická i odborná veřejnost. Kdesi v oblacích pak nad nimi ční tituly, jakým je například znovu vydaný Primo Levi a jeho prvotina z roku 1947 ´Je-li toto člověk´. V podobném duchu však mohu hovořit také o překladu Felixe Weinberga, původně vydaném v roce 2013 pod originálním názvem Boy 30529.
„Měl jsem velmi šťastné dětství. Skončilo ovšem příliš brzy a příliš krutě vinou Adolfa Hitlera, já ovšem věřím, že právě na dětství záleží nejvíc. Vzpomínky na něj vytvářejí v mysli jakousi ulitu bezpečí a radosti, do níž se může člověk v dobách utrpení stáhnout. Moje ulita byla plná krásných vzpomínek a jistoty, že mě mí blízcí zbožňovali a milovali," stojí v půvabné knize, kterou právě vydává nakladatelství Cosmopolis.
Po válce se Felix Weinberg, aby vůbec dokázal jít dál, rozhodl potlačit své vzpomínky a neohlížet se zpátky. Málokdo by uvěřil, že uznávaný vědec a univerzitní profesor fyziky jako dospívající chlapec prošel peklem koncentračních táborů a přežil i pochod smrti. Po šedesáti pěti letech se odhodlal svůj příběh sepsat, učinil tak ale s nečekaným nadhledem. Jen tak se prý mohl vrátit k událostem, které ho připravily o milovanou maminku, malého bratra i všechny další příbuzné. Zůstal mu jen otec, který ještě před okupací Československa uvízl v Anglii. Spolu si tam nakonec vybudovali nový život.
Felix Weinberg oproti jiným autorům, jež jsem zmínil v úvodu, až dech beroucím způsobem potlačil muka, obvykle konkretizovaná nejen do událostí, ale především do jmen. Ano, jistě, zmiňuje kápy, Mengeleho, Hitlera, ale takovou tu běžnou rutinu koncentráků, kterou nelze přenést ani předat, jako by úmyslně zapomněl, vynechal. Sám o tomto stavu mluví s pokorou vzhledem ke skutečnosti, v jaké situaci se tehdy nacházel. Nejde o žádnou ztrátu paměti, ale o postupnou regresi. Vězni těmto lidem říkali musulmani. Byli to zcela odevzdaní jedinci, kteří nedbali na jakoukoli hygienu a reagovali pouze na vnější podněty; rána do obličeje, sousto na dohled, smrad z pálící se lidské kůže. A možná ani to ne.
Weinberg své vzpomínky rozdělil do čtyř pečlivých částí (dětství, lágry, návrat, Anglie) a čtrnácti jim podřízených kapitol. Útlým věkem počínají, návratem do Československa končí. Jak se mi tyto kapitoly líbily po stránce jazykové, protože čeština překladatele Petra Kotouše je barvitá a opečovávaná, nejsilnější je četba těch takzvaných střev. Prim hraje Osvětim, ty nicneříkající osudy oběšených a mrtvých v elektrických drátech. Stejně tak ty nenápadné a vracející se obrazy kápů, esesáků a dalších obyvatel německých fabrik na smrt. To vše na pozadí nepochopitelných hrůz, bezmoci a odevzdanosti.
Válečné vzpomínky židovského chlapce z Čech jsou velice těžkou četbou. Obzvláště ve chvíli, kdy čtenáři dojde, že před těmi desítkami let mohl být na autorově místě on. Ani nemusel být Žid. Stačilo nesouhlasit s režimem, být komunista, hodně se modlit, mít homosexuální orientaci nebo prostě jen někoho zabít. Směs osob v koncentračních táborech byla skutečně pestrá, jejich konce však zůstaly neměnné…
Letitý americký časopis Kirkus Reviews u své recenze Weinbergovy knihy zdůraznil dvě důležitá podstatná jména. Laskavost a nevinnost (candor and odd innocence), s nimiž byl celý příběh vyprávěn. S tím nebývá než souhlasit a tato slova podtrhnout.
Vložil: Zdeněk Svoboda