Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Francouzská komedie spadla na úroveň průměrnosti. A nezachránila to ani Juliette Binoche. Premiéry Pavla Přeučila

16.07.2020
Francouzská komedie spadla na úroveň průměrnosti. A nezachránila to ani Juliette Binoche. Premiéry Pavla Přeučila

Foto: CinemArt (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Juliette Binoche (na snímku vpravo) je skvělá, šarmantní francouzská herečka. Ani ona ale tenhle retro příběh nedokázala zachránit

Těžko bych asi hledal film z poslední doby, na který by tak sedlo rčení „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.“ Francouzská komedie byla pro mne vždy symbolem dobré, až vynikající zábavy, lehkého humoru, jemuž nebylo nic svaté. Zřídkakdy se podařilo Francouzům v tomto žánru natočit vyloženě špatný film, ale tentokrát se překonali, a to ve snímku, který dnes premiérově přichází do našich kin pod názvem Jak býti dobrou ženou.

Režisér Martin Provost to možná mínil dobře, ale v tomhle filmu selhává snad všechno. Samotný námět mohl být snad zajímavý, ale jeho realizace postrádá styl, jakoukoliv koncepci a nápady. Navíc si Provost vypomáhá vykrádáním všech možných filmových prvků, ať už je to kompozice záběrů, pohyby kamer, používání barev a vůbec všechny druhy vizuálních prvků, přičemž vůbec netuší, jak je používat. V rukou jiného režiséra by tenhle styl možná k typické francouzské komedii sedl, ale Provostovi se dokonale vymklo z rukou.

 

Jeptišku Marie-Thérèse (na snímku vlevo) hraje Noémie Lvovsky, Francouzka, ve své zemi známá a často obsazovaná herečka; v Česku jsme ji ještě neviděli

Škola pro dokonalé manželky

Příběh filmu nás zavede do francouzského maloměsta, do speciální soukromé školy pro dospívající dívky. V jejím vedení stojí Paulette (Juliette Binoche) a její manžel Robert (François Berléand), kapku výstřední Gilberte (Yolande Moreau) a přísná jeptiška Marie-Thérèse (Noémie Lvovsky). Tradiční a po celá léta neměnná výchova má z žaček školy vychovat dokonalé manželky, připravené ve všech směrech oddaně sloužit svým drahým manželům. Jednu chvíli si ředitel školy Robert Van der Beck zálibně prohlíží mladé dívky a za moment už leží mrtev na trávníku. Jeho náhlá smrt má za následek, že se provalí dost závažná skutečnost, podstatná pro další existenci školy. Její pokladna je totiž prázdná a škola stojí před krachem. Píše se rok 1967 a popularita vzdělávacích institucí pro výchovu dokonalých manželek jaksi klesá. Studentky už nechtějí být ve svém dalším životě tiché domácí puťky, ale začínají toužit po osobní svobodě, nezávislosti, a dokonce mají i vlastní názory a cíle.

 

Yolande Moreau (na snímku uprostřed) hraje Gilberte. Přes své příjmení se slavnou Jeanne Moreau nemá nic společného, je původem Belgičanka a viděli jsme ji třeba v Amelii z Montmartru

Francie před velkou bouří

Vdova Paulette se snaží, seč jí síly stačí, udržet chod školy nad vodou, což je velký problém. Navíc musí řešit i svůj osobní problém. Při jednání v bance se nečekaně setkává s Andrém, svou první láskou. Díky tomuto setkání překvapivě zažije svůj první orgasmus. Nové zážitky, zkušenosti a nečekaná dobrodružství začínají nahlodávat její víru v tradiční rodinné uspořádání, k němuž dívky ve škole vedou. A nesmí chybět ani ´úžasná´ zápletka snad všech filmů ze studentského prostředí a to soutěž. Na jednu takovou se celá škola připravuje. Jde o celostátní televizní soutěž zaměřenou na dokonalé řízení chodu domácnosti, kvůli níž všechny čeká cesta do Paříže. Tam právě propukají velké studentské bouře, Francie se vaří revolučním nadšením, které zemi navždy změní.

 

První láska Paulette (Juliette Binoche) André v podání Edouarda Baera, kterého tu známe z filmů Asterix a Obelix

Kalhoty jako symbol emancipace?

Z námětu sice čiší feminismus na sto honů, ale v praxi se o něm příliš nemluví a výsledkem je mnohdy pravý opak. Film se pokouší vtipně představit, možná i parodovat zastaralé normy a hodnoty rodinné školy roku 1967, podle kterých musí být štěstí muže nadřazeno štěstí ženy. Snímek nám nastiňuje problém, ale už nehledá žádné řešení. Provost podává naučné lekce, jak dosáhnout orgasmu, že žena nemůže řešit vlastní finanční nebo administrativní problémy, ale potřebuje k tomu bohatého bankéře. Paulette se přesto postupně emancipuje, naučí se nosit kalhoty, v kterých se pěkně rýsuje její zadek, což je náležitě zdůrazněno i v dialogu. Ostatně ony kalhoty jsou podle tvůrců tím nejvýraznějším znakem ženské emancipace. Zvláštní. Pokud by se děj odehrával ve viktoriánské době, bral bych to. Ale kalhoty jako ženský extrém v roce 1967? No nevím.

 

Trojice hlavních hrdinek Paulette, Gilberte a Marie-Thérèse... Jeptiška řítící se francouzskou silničkou je ikonický pohled již z dob proslulých Četníků

A vrcholem je samotné vyvrcholení celého příběhu. V posledních patnácti minutách se na diváka sesype hned několik zápletek za sebou, které by měly mít závažné důsledky, nebo alespoň narýsované řešení, ale ono nic. Na konci už na to zkrátka není čas, a tak se všechno nahustí na jednu hromadu. Ve filmu, v kterém se půldruhé hodiny nic závažného nestalo, je to pro diváka poněkud rána pod pás. Nu, a pak je tu samotný závěr, který se v poslední minutě promění v podivný muzikál. Pobavila mne obhajoba závěru od Martina Provosta, který prohlásil: „Film jsem zakončil originálním způsobem.“

Proč, milá Juliette?

Juliette Binoche známe z celé řady až příliš dobrých filmových rolí, z velkých filmů od velkých režisérů, jakými jsou například Jean-Luc Godard, Louis Mallea, Jean-Paul Rappeneau nebo Philip Kaufman, který jí otevřel dveře do Hollywoodu rolí ve filmu Nesnesitelná lehkost bytí. Juliett zazářila i například ve své oscarové roli ve filmu Anglický pacient, nebo ve filmech Milenci z Pont-Neuf a Čokoláda. Proto je zvláštní, že kývla na roli ve snad nejslabším filmu své kariéry. Samozřejmě, vystřihla bezchybně a s vrozenou profesionalitou svou roli dokonalé francouzské manželky, která není nikdy unavená, je vždy upravená a krásná, je podřízena svému muži a hlavně, ví, kde její místo, ale co je to platné. Role, tak jak jsou napsány, by klidně zvládli i podprůměrní herci, a tak je zde škoda i zahozeného talentu Yolande Moreau nebo Noémie Lvovsky. Možná film zbrzdil i další kariéru nadějné mladé herečky Lily Taieb. Její postava si diváky dokáže získat, aby ji nakonec dokonale potopilo amatérství tvůrců filmu.

 

Juliette Binoche je neuvěřitelných 56 let a poslední dekádu hraje výhradně na domácí scéně, ve francouzských filmech

Typická oddechovka, která snad i pobaví

Možná jsem byl ve svém hodnocení až příliš krutý, ale film Jak býti dobrou ženou má ke staré dobré francouzské komedii dost daleko. Představitelé hlavních rolí dělají, co můžou a mají také největší zásluhu na tom, že nebudete odcházet z promítání příliš zklamáni. Možná se na filmu podepsala i rychlost, s jakou byl realizován, protože natáčení trvalo pouhých 39 dní. Pokud čekáte lehkou, vtipnou francouzskou komedii s nějakou hlubší myšlenkou, budete nejspíše zklamáni. Nicméně na druhé straně můžete prožít oněch 110 minut v kině příjemným způsobem, občas se možná i zasmát a pobavit.

 

Vložil: Pavel Přeučil