Krém tě vrásek nezbaví, když tě láska nebaví
11.07.2020
Foto: Facebook
Popisek: Halina Pawlowská
Máte rádi povídky Haliny Pawlowské? Pak si nenechte ujít ty nejlepší o lásce, které jsou pro chvíle odpočinku během dovolené jak ušité na míru. Knížku Čmelák aneb Láskyplné povídky vydalo nakladatelství Motto.
Nejlepší optimistické povídky o lásce od Haliny Pawlowské – o tom, jak ženy milují muže, muži ženy, jak milujeme děti, jak se nesnášíme a jak nám nezbývá než se všemu zasmát, protože nic jiného nám stejně nepomůže!
Autor: Halina Pawlowská
Žánr: povídka, humor
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Proč jsem se neoběsila
Já jsem se nikdy nechtěla oběsit. Připadalo mi to takové neestetické. Z filmů jsem znala ty vyhřezlé fialové jazyky, rýhy na krku a oběšence, kteří se po přeříznutí provazu odporně zhroutí do navěky nepoužitelné hromádky. Já jsem se chtěla utopit!
Chtěla jsem se utopit a plout po proudu řeky třeba až do moře. Chtěla jsem elegantně zmizet a zároveň doufat, že mne po smrti budou kolébat konejšivé vlny.
Za mým neštěstím byla (pochopitelně) láska! Milovala jsem Jeníka. On mne taky miloval. Zdála jsem se mu nejkrásnější dívkou, kterou kdy potkal. Díval se na mne očima, ve kterých byl nejen obdiv k mé dokonalosti, ale taky údiv, že právě jemu tenhle drahocenný poklad spadl do klína. Milovali jsme se do svatby, milovali jsme se po svatbě, milovali jsme se hezky asi osm let. Pak Jeník potkal Druhou Osudovou Ženu! V té době mi bylo třicet dva a měla jsem dvě děti a kruhy pod očima a o deset kilo víc než před svatbou. JÍ bylo dvacet jedna, neměla kruhy, neměla děti a vážila tolik jako já, když mi bylo čtrnáct. Jeník měl v očích údiv, že takovýhle poklad se jím nechá líbat a že právě jemu říká věty typu: „Jsem na starší kluky...“ (Jeníkovi bylo třicet čtyři) a „... připadám si s tebou taková bezpečná...“ Já jsem si tedy bezpečná nepřipadala. Potkala jsem je. Byla to jedna z největších ran v mém životě. On se totiž na tu mladou krasavici díval tak zamilovaně, že mi pukalo srdce.
Šla jsem proto k Vltavě. (Vždycky jsme bydleli blízko.) Dívala jsem se na vodu. Byla kalná, šedivá a jistě chladná. Stála jsem na úplném okraji a slzy mi proudily po tvářích. Chtěla jsem skočit, chtěla jsem skončit se svým zoufalstvím. Litovala jsem své rodiče, své děti, Jeníka i sebe. A pak až úplně ke břehu připlulo asi sto labutí. Byly špinavé a šedé jako Vltava. Největší labuťák vylétl na břeh a natáhl po mně krk. Labutě byly nesmírně agresivní. Obklopily nábřeží tak, že se tam prostě nedalo skočit. Odháněla jsem je vztekle, možná že jsem do toho něžného zvířete, které mne tahalo za nohavici, i kopla. A takhle se z mé lítosti stal vztek. Šla jsem pryč. V pekárně jsem si koupila koláč, dětem jsem koupila čokoládové bonbony a Jeníkovi jsem řekla rázně: „Hele, seber se a jdi za tou svou krasavicí!“ A on se sebral a šel. Byl u té své krasavice tři dny... Je mi dnes čtyřicet. Jeník se na mne dívá s láskou i údivem, že mu tako výhle poklad (já) spadl do náruče. Labutě krmit nikdy nechodíme. A přitom... zasloužily by si to.
Mějte se dobře a nevěšejte se. Nikdo a nic za to nestojí!
P. S. Jinak mám zvířata dost ráda.
Vložil: Adina Janovská