RECENZE Martin Štefko se ve své tvorbě násilí a krve neštítí. Mrtvé ženy

Foto: Facebook

Popisek: Horrory Martina Štefka

Martin Štefko je měňavec. Temná živočišná forma, která s každým svým hryznutím do knižního trhu stoupá na potravním řetězci a trhá v zubech jinou a luxusnější pochutinu. Většinou v tom je dost masa a křupání přehryzávaných kostí, tu z Agamy, tu ze žraloka. Jen jedno se nemění, krev. Ta je vždycky rudá a všude. A v podání Martina Štefka ze stránek jeho knih doslova páchne.

Po sepsání westernu, thrilleru, a akční fantasy (snad neurazím označením fantasy, i když v knize Agentura žádná roztomilá mluvící zviřátka rozhodně nejsou) se Martin Štefko vrhl na detektivní žánr. Výsledkem jsou Mrtvé ženy. Čistá detektivka, kde je spoustu neortodoxně zemřelých žen a jeden neortodoxní vyšetřovatel se svým týmem. A jen na okraj – kdy vznikne detektivka s nudným detektivem, který se nesnaží vše vyřešit za použití co nejneortodoxnějších metod, ale prostě tak, od stolu a s touhou jít domů dřív a mít všechno v cajku a v kriminálu nevinné, hlavně když se případ uzavře? Těch je, troufám si předpokládat, v reálném světě také dost.

Martin Štefko při autorském horrorovém dvojčtení (ještě s Vojtíškem)

Divoká jízda

Martin Štefko se ve své tvorbě násilí a krve neštítí. Nemá problém před čtenáře vyhřeznout střeva oběti a hezky jim v nich vyráchat čumáky. Ke stejné metodě přistoupil i v Mrtvých ženách. A mrtvých jich tam je pohříchu dostatečné množství. Náplní knihy jsou čtyři rozdělené případy. Hned v úvodním se před čtenářovy zřítelnice vyvalí první mrtvá žena, která nám má představit hlavně osobnost detektiva. Je jen zástěrkou pro to, abychom pochopili, že detektiv je svým způsobem postižený a zralý na žádost o invalidní důchod. Proč? Pro jeho chybějící emoce. Necítí nic. Zlost? Vztek? Lítost? Smutek? Nic, nula, prázdnota. Nedostatek emocí ovšem nahrazují deduktivní schopnosti hodné Sherlocka Holmese. Viděl, slyšel, sem tam i přičichl a hned mu bylo jasné, že tentokrát vrahem zahradník nebude. Úvodní případ nervy nedrásá, ukazuje pole působnosti, představuje čtenáři, na co se má připravit.

Skočím si pro…

Už při druhé případu ovšem začnou trnout zuby. Čtení zdrsní, atmosféra se pomalu dostane k bodu mrazu. Brutalita si dá rande se sarkastickými poznámkami a do poslední stránky knihy už půjdou ruku v ruce. Nahá dívka, která vyskočila z pátého patra. Leží na ulici, kolem se srocuje dav a detektiv se svým týmem zahajuje svůj běžný den. A ano, čas na koblihy a zevlování u televize mít nebudou. Jsme totiž lokalizováni do New Yorku, města neřesti a zločinu. Tam je čas umírat neustále na talíři.

Další dva případy už jen zahušťují jíšku lidskou krví, aby se čtenář stránkami procpával s čím dál větším úžasem. Mrtvých přibývá jako námitek opozice při prosazování kontroverzního zákonu.

Martin Štefko spisovatelsky zraje. Každou svou další knihou je lepší a lepší. Nefalšovaný a nenastavovaný talent české literární scény, které právě taková literatura chybí. Martin Štefko se střídáním žánrů svých knih nehledá, on už se dávno našel a teď si hraje. Mám pocit, že by se setrváním u jednoho druhu literatury prostě nudil, tak střílí tu z malorážky, tu zase k kulometu. Ale vždycky trefí čtenáře do čela. Jen dál a houšť.

Vydalo nakladatelství Golden Dog.

Vložil: Štěpán Cháb