Láska nechodí po internetových seznamkách a nemůžete ji naplánovat jako operaci
21.06.2020
Foto: loreandlittlethings.com
Popisek: Tracy Brogan
Evelyn je už pětatřicet a celé městečko si myslí, že nutně potřebuje manžela. Jenže na internetových stránkách pro nezadané toho pravého sotva najde. Příjemné romantické čtení na dovolenou vydalo nakladatelství Motto.
Plastické chirurgyni Evelyn Rhoadesové se nepodařilo utajit narozeniny. Je jí 35 a celé městečko Bell Harbor se domnívá, že nutně potřebuje manžela. A aby toho nebylo málo, má jít za družičku na svatbu svých rozvedených rodičů, kteří se po letech svárů opět dali dohromady.
Na internetových stránkách pro nezadané toho pravého rozhodně nenajde. Mohl by jím být opilý výtržník Tyler Connelly, který se jí v den narozenin nabourá do života? Na to je podle Evelyn příliš mladý, nezodpovědný a neperspektivní… Přání ale nejsou nic jiného než nerealizované cíle. Evelyn si tedy musí ujasnit, co vlastně chce. Na internetu zatím narazila jen na nápadníky z druhé ruky, kteří jí štěstí opravdu nepřinesou. Láska se prostě nedá naplánovat jako operace.
Autor: Tracy Brogan
Žánr: romantika, čtení pro ženy
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Narozeninové oslavy se v mnohém podobají gynekologickému vyšetření – cítíte se na nich poněkud nesvá, mírně v rozpacích. Jsou trochu příliš osobní, ale každý rok nevyhnutelné – a přesně takový je stěr z děložního čípku. Jen s tím rozdílem, že při narozeninách dostanete dárky. Měla jsem tušit, že se mi kolem dne mých narozenin nepodaří proklouznout po špičkách, aniž by bylo prozrazeno mé tajemství a utrpěla má důstojnost.
A tak se stalo, že jsem si celý den hleděla své práce v Centru plastické chirurgie v městečku Bell Harbor a zašla jsem si jen do místnosti pro personál pro kafe, když vtom jsem byla obklopená svými kolegy. Vrhli se na mě tiše a bez varování. Vzduch kolem mě se proměnil v pableskující tsunami růžových a purpurových metalických konfet a ohlušila mě salva hrdelního smíchu. Laskavý kolektiv se pohnul kupředu a zatlačil mě do kouta místnosti. Snesla se další várka třpytivých konfet a usadila se mi na obličeji a ve vlasech jako střepiny šrapnelu.
Objevili mé tajemství, nebylo úniku.
Stala jsem se obětí jednotky Narozeninového komanda a jeho třpytivé bomby.
Protože dnešek nebyl jen tak obyčejný den. Dneska jsem měla narozeniny. Narozeniny, ze kterých jsem neměla žádnou radost. Narozeniny, které jsem chtěla ignorovat. Narozeniny, které mě vykopnou z kolonky osmnáct až třicet čtyři a přesunou do kategorie třicet pět až smrt. A teď jsem byla lapena do zářivě barevné sítě Narozeninového komanda. Odpor byl marný.
„Překvapení!“
„Všechno nejlepší k narozeninám, Evelyn!“
„Všechno nejlepší k narozeninám, doktorko Rhoadesová!“
Snesl se další oblak konfet a někdo mi posadil na hlavu zašlou tiáru s barevnými sklíčky místo drahých kamenů, které se jistojistě tloukly s mými zrzavými vlasy. V místnosti se tísnilo mých šest kolegů-lékařů a další zaměstnanci naší ambulance, celkem dva tucty lidí, a ti všichni se překřikovali s dobře míněnými přáními, která se mísila s chichotáním a posměšky o mém stařeckém věku. Delle, naše korpulentní recepční ve středním věku, důležitě postoupila kupředu a na stůl uprostřed místnosti položila dort se svíčkami. Triumfálně se usmála od ucha k uchu.
Všichni se usmáli. Celá ta horda ke mně vysílala zářivé úsměvy. Přešlapovali z nohy na nohu, tváře jim žhnuly očekáváním. Oči jim zářily vzrušením, tak jak to bývá, když se těšíte, že někdo bude radostí bez sebe… A to já nebyla.
Ne že bych nedokázala ocenit jejich snahu. Bylo to tím, že tak úplně narozeniny nemusím. Ne narozeniny obecně… jen když jde o mé vlastní narozeniny. Nemám prostě v oblibě velké oslavy. Nejsem typ ženy, která je ráda středem pozornosti. Připadá mi trochu hloupé, když se na mě soustředí pohledy všech přítomných jen kvůli tomu, že jsem právě dosáhla určitého věku. Jako když jsem při sportovním dni dostávala diplom za účast. Ničím jsem si ho nezasloužila. Dostala jsem odměnu jen proto, že jsem se účastnila soutěží.
„Tak co, překvapili jsme vás?“ naléhala Delle a posunula si na nose silné brýle vypaseným prstem. Měla pro každý den v týdnu jiné obroučky. Tyhle byly tmavě tyrkysové. Tak to musí být úterý.
Doufala jsem, že otevřený oheň, plamínky všech těch svíček, by mohl aktivovat kouřový alarm, což by nás donutilo evakuovat se z budovy. Ale tolik štěstí jsem neměla. Lapena okamžikem jsem neměla na výběr, musela jsem s nimi držet partu. A tak jsem si na obličej nasadila masku překvapeného a šťastného oslavence.
„Ježíš, lidičky. To víte, že ano. Páni. Moc jste mě překvapili, fakt. Netušila jsem, že někdo z vás ví, že mám dneska narozeniny.“ Byla jsem upřímně překvapená, ale za to, jak jsem sehrála, že mám radost, bych zasloužila metál. Jedna nula pro mě.
„Prozradila nám to doktorka Pullmanová. Měla byste jí poděkovat,“ ukázala Delle na vysokou brunetu s účesem za dvě stě dolarů a nepraktickými, až komickými botami s vysokými podpatky.
Zpražila jsem tu ženu pohledem. Hilary Pullmanová byla jediná osoba ve městě, která byla informovaná, že mám narozeniny, a moc dobře věděla, že si nepřeju dělat kolem nich poprask. Hilary byla moje kolegyně v zaměstnání, moje nejbližší důvěrnice, a ještě před několika vteřinami i má nejlepší přítelkyně. Seznámily jsme se na stáži plastické chirurgie a sblížily se během zkoušek a strastí, kterými jsme si musely projít jako lékařky. Nic nestmelí přátelství tak jako dělení se o jeden zubní kartáček před ranní směnou, když vás v noci před tím zavolali do práce.
Vyrůstala v Bell Harboru a naše přátelství bylo jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla nastoupit zrovna sem. Pěkná kamarádka, věděla, že oslavu svých narozenin nesnáším. Přimhouřila jsem oči a pokusila se zatvářit zuřivě a nelítostně, ale Hilary byla na těch zpropadených podpatcích víc než o hlavu vyšší než já. Byla jsem jasně v nevýhodě.
Hilary se na mě bezelstně usmála a pokrčila rameny svým typickým způsobem, kterým naznačovala promiň, ale bylo jasné, že to nemyslí vážně. Pod bílým lékařským pláštěm jí vykukoval lem úzké přiléhavé černé sukně ušité na míru. Někdo by mohl říct, že je ta sukně příliš krátká. A měl by pravdu. Ale abych byla upřímná, kdybych měla nohy jako ona, taky bych nosila tak krátké sukně. Bohužel jsem tak krásné nohy neměla, a tak jsem mini nosit nemohla. Měřila jsem sto padesát sedm centimetrů. Takže jsem byla mini úplně celá…
Vložil: Adina Janovská