Chytí vás za srdce a laskavě se vyrovnává se zvláštním pocitem viny hlavního hrdiny: Snový příběh Raoula Taburina. Premiéry Pavla Přeučila

Foto: Aerofilms (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Hlavní hrdina dal jméno celému filmu

Filmů, které vás pohladí po duši, po jejichž shlédnutí odcházíte z kina se skutečným potěšením, je v našich kinech v posledních letech jako šafránu. Mezi záplavu vesmírných a pozemských bitev, potoků krve, nenávisti, zabíjení a lidských kreatur se dokázal vloudit laskavý, poetický film, připomínající návrat ke staré francouzské filmové škole. Pokud si chcete zlepšit náladu, trochu se zasnít a ochutnat poklidně plynoucí atmosféru francouzského venkova, neměl by vám film Raoul Taburin uniknout.

Film, natočený už v roce 2018 podle knihy francouzského karikaturisty a spisovatele Jeana-Jacquese Sempé, známého především románem Mikulášovy patálie a dalšími příběhy malého Mikuláše, můžeme nyní konečně vidět v kinech díky společnosti Aerofilms. Bohužel, velké kino řetězce jej do své nabídky nezahrnuly, což je velká škoda, protože se tak dostává jen k omezenému množství diváků, ale utěšit vás může alespoň to, že se dá shlédnout i na online platformě Aerofilms.

Takhle si představujeme francouzský venkov, prostě idyla

Kolo jako osud člověka

Do pouhých 90 minut se podařilo režiséru Pierru Godeauovi rozvinout příběh s jednoduchým, přímočarým dějem, postavený na lidskosti a laskavosti, odehrávající se v poklidné, pomalu plynoucí atmosféře francouzského městečka. V téhle prosluněné krajině, s věčně modrou oblohou, žije v malé komunitě lidí, kteří se všichni znají. Raoul Taburin (Benoît Poelvoorde) je jeden z nejoblíbenějších obyvatel městečka a nejslavnější opravář kol široko daleko. Téměř padesát let se nevzdálil od své dílny dále než na náměstí městečka a pořád je k ruce jeho obyvatelům, pro které je kolo nejen nezbytným dopravním prostředkem, ale téměř posvátnou relikvií i díky tomu, že skrz jejich zapadákov kdysi vedla trasa pověstné Tour de France. Opravárenská dílna jej slušně živí, stejně jako jeho rodinu, krásnou manželku Madeleine (Suzanne Clément) a jejich dvě malé děti. Nicméně pan Taburin, kterého kola živí a zná je do posledního šroubku, skrývá hluboko uvnitř strašlivé tajemství, které si nikdo neumí ani představit: Neumí jezdit na kole!

Pan Taburin ve své dílně

Hrdina s velkým tajemstvím

Surrealistické tóny filmu nás zavedou nejprve do Taburinova dětství, kdy se marně pokoušel jít ve šlépějích svého otce, místního pošťáka, pro kterého bylo kolo nezbytností. Sledujeme jeho zoufalé a nekonečné pokusy zvládnout kolo, končící vždy bolestivými pády. Ironií osudu se při jednom z pokusů o jízdu na kole stane místním hrdinou, když na něm udělá několik přemetů a skončí v místním jezeře. Po tomhle kousku by už nikdo neuvěřil, že je nemotora, který neudrží na kole rovnováhu ani pár metrů. Taburin se naučí své tajemství dovedně skrývat a nikomu z městečka tak nepřipadá divné, že jej vídávají sice vždy s kolem, ale nikdy na něm nesedí. Režisér Pierre Godeau, který má za sebou například poutavé komediální drama Juliette (2013), které se bohužel do našich kin nedostalo, používá v 90 minutách filmů jako nástroje přesně to, co autor literární předlohy, nostalgii, surrealismus a spoustu metafor.

Režisér Pierre Godeau

Poezie na prvním místě

Po téměř polovině filmu opouštíme Taburinovo mládí, jeho pády, lásky, úspěchy i neúspěchy, abychom se ocitli o 50 let později, kdy do městečka přijíždí snad nejslavnější fotograf francouzského venkova Hervé Figougne (Edouard Baer). Taburin se s ním sblíží a Hervé se stává jeho nejbližším přítelem, ale zároveň hrozbou, protože ohrožuje Taburinovo pečlivě skrývané tajemství. Fotograf totiž sbírá záběry po svoji novou knihu, do které chce samozřejmě zahrnout i fotografii téměř mýtické postavy místního hrdiny a jak jinak než na kole. Benoît Poelvoorde jako Taburin zde rozehrává opravdový koncert naivity, melancholie, pohybů, mimiky a herecké výrazovosti, vystačí si s pár slovy, ale dokonale zobrazuje ono zvláštní zoufalství člověka, bojujícího celý život s krutým tajemstvím. Úžasnou práci zde odvedl režisér Godeau, který i v těch nejtěžších okamžicích nezatěžuje diváka, ale dokáže Taburinovo neštěstí zakrýt omamnou poezií. Určitě se na tom nemalou měrou zasloužil i autor scénáře Guillaume Laurant, mimochodem scenárista slavného filmu Amélie z Montmartru, jehož lyrický podpis se nese celým filmem.

Pan Taburin (vpravo) skrývá jedno velké tajemství, a to i před fotografem francouzského venkova Hervé Figougnem (vlevo), který ho přijel zvěčnit

Neřeší problémy dneška? To je dobře

Herecký výkon Benoîta Poelvoorda je skutečně obdivuhodný a dokonale funguje i jeho symbióza s Edouardem Baerem, jehož postava fotografa skrývá také jedno obrovské tajemství. Jeden z nejslavnějších fotografů Francie totiž neumí zachytit na svých snímcích pohyb, takže fotí jen statické snímky. Tenhle příjemný duet dvou mužů se s jejich osudovým tajemstvím vyrovnává jen a jen inteligentním humorem a zcela se vymyká tzv. hlavnímu proudu dnešní kinematografie. Když k tomu připočteme rozkošnou Suzanne Clément v roli Madeleine, jejíž rostoucí kariéra ve francouzském filmu je už dobře viditelná, nabízí nám Pierre Godeau film, určený skutečně pro všechny generace. A to i přesto, že ve světě Raoula Taburina existuje více snů než reality.

Rodina, jaká má, anebo by měla být 

Film se setkal i s kritikou některých diváků, protože se prý vyhýbá palčivým problémům dneška. Osobně bych tyhle kritiky s klidným srdce označil za idioty, protože právě to je na filmu to nejcennější. Ano, vyhýbá se závažným problémům, ale snad není proboha nutné rvát v každém filmu divákovu duši na cucky, zatěžovat jej problémy, kterých má každý až dost a nutit jej přemýšlet nad hloubkou obsahu, nebo nad tím, co vlastně chtěli tvůrci svým ´uměleckým´ dílem říci.

Kamera v říši snů

Nemalou roli hraje ve filmu i snová kamera Claire Mathon, kameramanky, která se zviditelnila zejména svým nedávným snímkem Portrét dámy v plamenech (2019), oceněným na řadě mezinárodních festivalů. Uklidňující, slunečná atmosféra francouzského venkova, nádherné krajiny regionu Auvergne Rhône-Alpes, jsou součástí této kouzelné scenérie. Ocitáme se v městečku, nebo spíše vesnici, kde se zastavil čas, o níž se ani nedozvíme, ve které době se vlastně film odehrává. Snové záběry pomalu jedoucího kola, sledujícího kroky hlavního hrdiny, detailní záběry jeho tváře v klíčových okamžicích, to všechno buduje onu atmosféru, v níž často poznáváme sami sebe. Všichni už jsme někdy spadli z kola, ale nikdy nám to nezabránilo vstát a zkoušet to znovu.

Film se může odehrávat v padesátých letech, anebo třeba teď. Každý divák doufá, že takové místo někde pořád ještě existuje

Nechybí ani kapka autobiografie

Autor literární předlohy Jean-Jacques Sempé o vzniku příběhu říká: „Miluju kolo. Celý život jsem na něm jezdil, dokud jsem neměl zdravotní problémy. Tehdy jsem jezdil na kole za každého počasí. Občas jsem k někomu dorazil zmoklý jako slepice, vypadal jsem dost bídně, ale tak to prostě bylo. V Paříži jsem jezdil pořád na kole a jednou mě napadlo: „Co bych si tu počal bez kola?“ A tak se zrodil nápad na tento příběh. Příběh o muži a jeho kole. Raoulův příběh je tak trochu i mým příběhem. Jako dítě jsem dlouho snil o kole, a také jsem na něm neuměl celkem dlouho jezdit.“

Spisovatel Jean-Jacques Sempé

Lidé hráli sami sebe

Zajímavé na filmu je i to, že spoustu rolí v něm obsadil režisér Pierre Godeau neherci, místními obyvateli malé vesničky Venterol na jihu Francie. „Rozpočet filmu nebyl neomezený, ale estetické ambice byly značné, když ještě vezmeme v potaz Sempého svět, který jsme chtěli zobrazit. Bylo potřeba odstranit vše, co by jasně připomínalo současnost. Předělali jsme všechny výlohy obchodů i fasádu kostela. Potom jsem si ale uvědomil důležitou věc. Sempé totiž mluví o nás, o lidech kolem něj. Bylo by tedy špatně nepřizvat k natáčení lidi z vesnice. A tak jsme natáčeli s místními obyvateli, kteří měli buď malé role nebo dělali kompars. Došlo tedy k propojení fikce s realitou, a to se promítlo do vizuální a estetické hodnoty filmu. Bylo potřeba jen uhlídat tu rovnováhu, aby film byl v tomto směru střízlivý a nepůsobil příliš stylizovaně,“ říká režisér Godeau o natáčení filmu.

Krásná Madeleine Taburin s fotografem Hervé Figougnem, který také skrývá tajemství 

Skutečné slunce v duši

Pokud si chcete opravdu odpočinout od starostí všedních dnů, rozhodně si nenechte tenhle film ujít, ať už se na něj vypravíte do kina, nebo si jej pustíte online v pohodlí domova. Při jeho sledování zapomenete na starosti všedního dne a ponoříte se do světa, který vám bude připadat zvláštně blízký. Jeho hravá fantazie nepřináší žádný velký příběh, ale je obrazem všedního života se všemi jeho malými velkými problémy, o pocitu viny ze skrývaného tajemství, jaká si v sobě nosí snad každý z nás. Je to celé kapánek retro, ale právě to je asi na filmu to nejcennější. A tak jako já, budete nejspíš odcházet z filmu se sluncem v duši.

Vložil: Pavel Přeučil