Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Treblinku nebylo možné přežít. Naděje ale přežívá i na nejtemnějším místě

03.06.2020
Treblinku nebylo možné přežít. Naděje ale přežívá i na nejtemnějším místě

Autor: polskieradio24.pl

Popisek: Michał Wójcik

O tomhle téměř neuvěřitelném povstání jste možná ještě nikdy neslyšeli. Skutečný příběh z druhého nejvražednějšího nacistického vyhlazovacího tábora vydalo nakladatelství cPress.

Treblinku nebylo možné přežít. Tato nejefektivnější továrna na smrt v celém hrůzném stroji holocaustu zabíjela tolik lidí, že nebylo kam ukládat jejich ostatky. Obrovské rošty na pálení těl se brzy ukázaly jako nedostačující. Země kolem Treblinky se topila v krvi. A přesto se na smrt vyčerpaní jedinci, zbavení své lidské důstojnosti, odvážili vzdorovat.

 

Treblinka - Povstání v továrně na smrt

Dne 2. srpna 1943 se ve vyhlazovacím táboře rozhořelo ozbrojené povstání, které skončilo úspěchem. Šlo o povstání mimořádné, větší, než byla podobná vzpoura vězňů ve vyhlazovacím táboře Sobibor. Oceňovaná kniha polského autora Michała Wójcika je poutavou rekonstrukcí tohoto méně známého a téměř neuvěřitelného povstání. Je to příběh o mimořádném hrdinství, víře, naději i o tom, že i v největším lidském pekle se může stát zázrak.

Autor: Viktor Michał Wójcik
Žánr:
historie, literatura faktu
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Všichni, než dojeli do Treblinky, ve vagonech strávili několik hodin (v nejlepším případě) až několik dní. Vždy v hrozné tlačenici, bez přístupu čerstvého vzduchu a vody. Ve smradu a dusnu.
Transporty probíhaly v tak hrůzostrašných podmínkách, že když na konci této cesty ukrajinští dozorci otevírali vagony, často z nich nikdo nevycházel vlastními silami. Živí nemohli, mrtví se museli vynášet. Jako první přijížděly vlaky z Varšavy.
„Když se dveře otevřely, ti, kteří leželi polonazí, se chtěli přiobléci, ale ne každému se to v tom spěchu podařilo. Ukrajinci na rozkaz esesmanů vskočili do vagonů a tloukli holemi vlevo i vpravo, vyháněli lidi. Vyšli jsme unavení a vyčerpaní. Po mnohahodinové jízdě v temném vagonu nás slunce oslepilo,“ vzpomínal Abram Jakub Krzepicki, jemuž se z Treblinky podařilo utéct. Své svědectví diktoval novinářce a spisovatelce Rachel Auerbachové začátkem roku 1943. Dokument se dochoval, byl zakopán s dalšími texty ve známém Ringelblumově archivu.
Krzepicki vzpomínal, že se na rampě objevil kolem páté odpoledne.
Mladý Jehuda Weinstein z łosického ghetta na nástupiště vystoupil uprostřed noci. A tehdy, jak si to přál Globocnik, pro něj nastal „konec světa“. Chlapec byl postřelen. Minutu předtím si všiml dvou mužů doprovázených esesmanem, kteří nesli kbelíky s vodou. Už dva nebo tři dny nic nepil, a proto musel mít neskutečnou žízeň. To se Němci nelíbilo.
„Odjistil zbraň a náhle jsem zjistil, že ležím tváří k zemi. Necítil jsem bolest, ale věděl jsem, že jsem postřelen. Slyšel jsem jako ve snu, že vedle mne kdosi leží a oplakává smrt svého otce. Byl jsem zesláblý, ale přesto při vědomí. Na pravé straně mé bílé košile se objevila krvavá skvrna,“ popsal ve svých vzpomínkách. Přežil. Střela nebyla smrtelná. Němec ho však považoval za mrtvého a šel dál.
Další svědek, Chil Rajchman (transport z Lubartowa, Łęczné a Ostrowa Lubelského) přijel do Treblinky kolem půl páté ráno. O několik dní později přijel z českého Terezína Richard Glazar. Ten si zase zapamatoval, že bylo 15:30. Jankiel Wiernik, který se stane hlavním táborovým tesařem, vystoupil několik minut po šestnácté hodině. Jerzy Rajgrodzki, omámený cestou, vyšel na nástupiště na úsvitu. V jedné ruce držel ručku pětiletého syna a druhou rukou svíral drahocenné housle – „pravé Steinerovy, s nimiž jsem od dětství tvořil nerozlučnou dvojici,“ napsal, protože chtěl být přesný.
Další svědci, kteří jsou v tomto vyprávění důležití, přijížděli nad ránem, uprostřed noci nebo v pravé poledne. Každý si ten okamžik přesně zapamatoval, protože poslední krok ve vagonu znamenal zároveň první v jejich novém životě. Zapamatovali si hodinu, protože ještě měli na rukách hodinky. A přesto se všichni zmýlili. Vystoupili na „nástupiště“ v šest hodin. Každý z nich. Do jednoho.
Přesně takový čas ukazovaly velké nádražní hodiny. Vždy a v kteroukoliv denní dobu. Není známo, jestli to mělo být šest ráno nebo šest odpoledne. Prostě šest – tak to ukazovaly sedmdesáticentimetrové ručičky. Byly nakreslené. Nádražní hodiny v Treblince nebyly hodinami, stejně tak Treblinka nebyla pracovním táborem. Židé tam nebyli „přesídleni“ a život, který byl darován jen hrstce, již nebude životem.
Ručičky fiktivních hodin byly prvkem naprosté mystifikace. Jejich tvůrci chtěli, aby díky nim stroj smrti pracoval bez větších obtíží.
Po výstupu z vagonů nejprve upoutala pozornost třímetrová tabule s nápisem „Stazion Ober-Majdan“. Záměrem jejích tvůrců bylo, aby působila uklidňujícím dojmem. Vedle ní se nacházely informace o přestupech. Směrem na Białystok a Vaŭkavysk. Kromě toho zde byly další tabule a ukazatele cesty. A vývěsní štíty – jako např. „telegram“ nebo „telefon“. Podél rampy stálo několik dřevěných budov. V jedné z nich byla pokladna. To byla rovněž atrapa. Stejně jako bílé cedulky s černými nápisy „1. třída“, „2. třída“ a „3. třída“… Představovaly jen dekoraci. Naznačené dveře nikam nevedly. Stejně tak ani v okénku úschovny zavazadel nikdo nebyl. Čekárna nebyla čekárnou, ale skladem věcí, které začínaly měnit svého majitele. Vedle ní se nacházel jízdní řád. Kdo měl chvilku, mohl si všimnout časů odjezdů. Do Berlína, Vídně, Varšavy nebo do Grodna… Jenže odtud nikdy žádný vlak s cestujícími neodjel. Pak ty podivné pokyny v polštině a němčině. O koupeli, dezinfekci, penězích a špercích. Dokonce i zvláštní výzva pro Varšavany. Jak se mají chovat, aby nedělali nepořádek.
Vraťme se na rampu. Právě přijel transport.
První, co je slyšet po skřípotu otevíraných dveří, je křik.
Richard Glazar: „Aussteigen, alle aussteigen, schneller! Vystupovat, všechno vystupovat, rychleji, rychleji – těžší zavazadla nechte zatím na místě!“
Chil Rajchman: Raus! Raus!
Samuel Willenberg: Schnell, schnell!
Ten křik, německy a ukrajinsky štěkané rozkazy u cestujících vyvolávají šok. Hned, okamžitě. Protože vůbec netuší, o co jde. Konsternace je naprosto pohlcuje. Totálně a hypnoticky. Dveře se s rámusem otevírají, musejí okamžitě vystoupit. Všechno se děje rychle, není čas se zorientovat. Na váhavé dopadají rány. Dozorci je bijí. Brutálně a účinně. Pažbami pušek. Jsou tady i esesmani, ti jednoduše střílejí. Jsou zde také Židé. Mají modré pásky. Drží smetáky, a jakmile skončí vykládka, vskočí do vagonů a začnou je zametat. Přímo pucovat. Není to vůbec jednoduché. Vnitřek je potřísněn fekáliemi, ve vagonech leží mrtvoly. Na rampě zatím panuje chaos. Ženy svolávají ztracené děti, jsou slyšet rozkazy, křik a pláč. Střílí se čím dál víc. Ne pro výstrahu. Ne nad hlavami. Esesmani střílí do lidí. Začínají padat mrtví. Je jich čím dál víc. To vyvolává paniku, ale ta je – kupodivu! – velmi rychle potlačena. Prostě na ni není čas. Několik tisíc lidí z dvaceti vagonů (tolik jich na rampě stojí) se vydává na pochod. Jsou hnáni na plac. Samuel Willenberg si zapamatoval, že po obou stranách stály další baráky. Plac není velký, od jednoho baráku ke druhému je to nějakých třicet metrů. Uprostřed pumpa. Běda tomu, kdo by se k ní i přes zákaz vrhl. Obvykle nestačil ani doběhnout a zabila ho kulka…

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace